Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tato sekce tady původně vůbec neměla být. To, že se tady nakonec ocitla, je ukázkou zajímavého řízení osudu. Za všechno asi může – záchod. Mám tam totiž různé řecké průvodce a s oblibou si v nich listuju a prohlížím tisíckrát viděné fotky z míst, kde jsme ještě nebyl. A taky si občas přečtu něco z těch prvních a posledních kapitol (historie, zvyky a obyčeje, kuchyně atd.). A čím dál tím víc mi začal vadit ten oficiální výklad historie, kdy na jedné straně sami historici přiznávají, že o tom či onom „se nic neví“, ale na druhé straně nám předkládají verzi o tom „jak to zaručeně bylo“. Perličkou, která mě vždycky nadzvedne, jsou nevzrušené zmínky o „kyklopských hradbách“, kde se nikdo neobtěžuje pozastavit se nad tím, jak tam ty mnohatunové kvádry tak precizně naskládali, a stačí jim chytrácké konstatování, že staří Řekové (hlupáci naivní) věřili, že to postavili obři – hlavně, že tomu dali název!

A čemu věříme my? Taky na obry? Většina lidí dneska bohužel moc nepřemýšlí a sežere všechno, co se jim naservíruje; i když mám v poslední době čím dál víc (radostný) pocit, že přibývá těch, kteří už mají toho nekonečného oblbování dost a mají tu drzost udělat si názor sami.

A protože oficiální výklad dějin Řecka si můžete přečíst v každém průvodci (přičemž všichni jsou tak originální, že opisují tu samou „oficiální“ verzi, chtěl bych předložit verzi neoficiální, pavědeckou, pro mne však mnohem důvěryhodnější: jejím autorem je totiž Platón, a to je pro mne mnohem větší autorita, než neznámí tvůrci oficiálního výkladu historie Řecka, potažmo světa.

A jen tak mimochodem: dovoluji si připomenout, že Homérovo vyprávění o Tróji bylo taky pokládáno za báchorku pro malé děti – než ji Schliemann vykopal.

 

 

Z historie Řecka dle Platóna.

 

Vyprávění Kritia o dávné historii Helénů tak, jak ji slyšel od svého děda, přítele Solónova, „které pro délku času a zánik jeho tvůrců nedošlo pověsti až k nám“.

Zdroj: http://www.oikoymenh.cz/timaios-kritias/

 

TIMAIOS:

(21e) „Jest v zemi egyptské," vypravoval, „tam, kde se tok Nilu rozštěpuje, tvoře Deltu, kraj zvaný Sajský a v tomto kraji největší město Sais, odkud byl také král Amasis; ochráncem toho města je božstvo, egyptsky jménem Neith, řecky, jak tamní obyvatelé vykládají, Athéna; říkají o sobě, že mají Athény velmi rádi a že jsou s námi jaksi příbuzní.

Když tam přišel Solón, byl prý u nich velmi ctěn; (22a) vyprávěje se pak kdysi na minulost města těch z kněží, kteří byli v tomto oboru nejzkušenější, zjistil prý, že ani on sám ani žádný jiný Řek neví o těchto věcech takřka nic. A jednou, chtěje je přivést k řeči o minulosti, jal se vypravovat o nejstarší minulosti naší vlasti, báji o Foróneovi, podle těchto vyprávění prvním člověku, o Niobé a dále po potopě o Deukaliónovi (22b) a Pyrze, jak se zachránili; vypočítával jejich potomstvo po jednotlivých rodech a pokoušel se stanovit podle nich letopočet všeho, o čem mluvil.

Tu prý jeden z kněží, už velmi starý, řekl: Ó, Solóne, Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka!" „Uslyšev to, tázal se prý: „Jak to myslíš?" „Mladí jste všichni svými dušemi," odpověděl, „neboť v nich nemáte žádné staré myšlenky, získané dávným podáním, ani žádné vědomosti, časem zešedivělé. (22c)

Příčina toho jest tato: Mnoho rozmanitých pohrom přišlo na lidi a ještě přijde, největší ohněm a vodou, druhé pak menší tisícerými jinými způsoby. Neboť to, co se i u nás vypravuje, jak kdysi Faethón,syn Héliův, zapřáhl vůz otcův, ale nedoveda jeti po cestě otcově, spálil kus země a sám zasažen bleskem zahynul, to se vypravuje sice jako báje, ale (22d) pravdivý význam toho je ten, že tělesa, pohybující se na nebi kolem Země, se odchylují od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velikým ohněm hyne. Tehdy pak všichni, kdo bydlí na horách, na vyvýšených místech a v místech suchých, spíše hynou nežli ti, kdo přebývají u řek a moře. Nás chrání i tehdy od této pohromy Nil - náš ochránce i v jiných věcech - tím, že uvolňuje své vody. Kdykoli však zase bohové očišťují zemi vodami a zaplavují ji potopou, zachraňují se pastevci, kteří salaší v horách, kdežto obyvatelé (22e) měst u vás bývají řekami neseni do moře.

V naší zemi se však ani tehdy a vůbec nikdy voda nespouští na pole shora, nýbrž naopak je tomu zde tak, že všechna vychází ze spodu. Proto a z těchto příčin se tvrdí, že se zde uchovává nejstarší paměť, a to je pravda, že ve všech krajích, kde tomu nebrání přílišná zima nebo vedro, je lidnatost sice jednou větší, (23a) jindy menší, ale lidé tam žijí stále.

Všechno, co se stalo buď u vás nebo zde nebo i v nějaké jiné zemi, kterou známe z doslechu, pokud je to něco krásného nebo velikého nebo po jiné stránce pamětihodného, to všechno je od starodávna vypsáno zde v chrámech a uchováno. Ale u vás a u ostatních národů, sotva je veřejný život opatřen písmem a všemi jinými obecně prospěšnými věcmi, přichází na vás pokaždé znovu v pravidelných obdobích jako mor prudký nebeský příval a zanechá z vás jen lidi neznalé písma (23b) a umění, takže se jaksi omlazujete znovu od začátku a nic nevíte ani o naší, ani o své minulosti.

Tak se také ty vaše genealogie, které jsi, Solóne, právě přednesl, jistě jen málo liší od dětských pohádek. Vždyť za prvé se pamatujete jen na jednu potopu světa, ačkoliv jich bylo již dříve mnoho, dále pak nevíte, že ve vaší zemi žil nejkrásnější a nejušlechtilejší rod na světě, z něhož pocházíš nyní ty i všechna (23c) vaše nynější obec, když se z něho kdysi zachovalo skrovné sémě. To všechno je vám však neznámo, protože z těch, kteří zůstali, dlouho pokolení za pokolením vymíralo bez napsaného slova.

Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou obec - nyní Athéňanů - nejzdatnější do války i ve všem nejlépe zákony spořádaná. O ní se říká, že vykonala nejkrásnější činy a měla nejlepší ústavní zřízení ze všech obcí, o jakých jsme se (23d) na světě doslechli."

Solón se prý podivil, když to uslyšel, a velice snažně prosil kněží, aby mu všechno o jeho dávných spoluobčanech zevrubně vypověděli. Kněz pravil: „Velmi rád, Solóne, to povím, již kvůli tobě a kvůli vaší obci, ale především z vděčnosti k bohyni, která dostala údělem vaši i naši zemi a která je vypěstovala a vzdělala, (23e) vaši o tisíc let dříve1), ze Země a semene přijatého od Héfaista, tuto naši pak později. Trvání zdejšího zřízení u nás je v posvátných písmech udáno počtem osmi tisíc let2). Ukážu ti tedy krátce zákony tvých spoluobčanů z doby před devíti tisíci lety a nejkrásnější čin, jaký vykonali; zevrubně (24a) o všem po pořádku pojednáme až někdy jindy ve volném čase, vezmouce do rukou i sama písma.

Co se týče zákonů, srovnávej je se zdejšími, neboť mnohé příklady vašich tehdejších zřízení nyní nalezneš zde: Především rod kněží, oddělený zvlášť od ostatních; potom stav řemeslníků, totiž že každý obor pracuje sám o sobě a s jinými se nesměšuje; také (24b) stav pastýřů, lovců a zemědělců. A ovšem i vojenský stav, který je u nás oddělen od všech ostatních stavů a podle zákona má za úkol nestarat se o nic jiného než o to, co souvisí s válkou. Pozoruj ještě způsob jejich výzbroje štíty a kopími, tak jsme se vystrojili my jako první z asijskýcha) národů, když nás tomu bohyně naučila, právě tak jako v oněch vašich místech tomu dříve naučila vás.

Pokud jde o vzdělání rozumové, vidíš, jak velikou péči zákon vynaložil hned na počátku; od vědění (24c) o kosmu až po umění věštecké a lékařské ve prospěch zdraví - a tak z těchto božských věcí vytěžil mnoho pro věci lidské, mimoto si osvojil i všechny ostatní nauky, které s tím souvisí. S tímto veškerým uspořádáním a zřízením tehdy bohyně založila nejprve vaši obec, vybravši pro vás onu krajinu, poněvadž podle jejího mírného podnebí viděla, že bude rodit muže velmi rozumné; vždyť je bohyně (24d) milující boj a moudrost, proto si vybrala místo, které by rodilo muže jí nejpodobnější, a na něm založila první obec.

Tam jste pak žili pod takovýmito zákony a ještě i jinými řády, vynikajíce všemi dobrými vlastnostmi nad všechny lidi, jak je to samozřejmé u potomků a odchovanců bohů. A tu mezi mnoha velikými činy vaší obce, které jsou u nás vypsány, je předmětem obdivu a nade vše (24e) vyniká jeden svou velikostí a statečností:

Písma totiž říkají, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii od Atlantického moře. Tenkrát totiž bylo ono moře průjezdné, neboť mělo ostrov před tím svým ústím, kterému vy ve vaší řeči říkáte Hérakleovy sloupy3). Ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady4) a tehdejší cestovatelé se pak z toho ostrova mohli dostat na ostatní ostrovy a z těch ostrovů (25a) zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř zmíněného ústí, se jeví být zálivem se zcela úzkým vchodem, ale tamto je vskutku moře a zemi, která je obklopuje, by bylo lze vším právem zvát pevninou v pravém významu slova.

A na tomto atlantském ostrově povstala veliká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tím ostrovem i nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimoto pak ještě na této straně směrem k nám vládli nad (25b) Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrrhénii. Nuže, celá tato moc se kdysi sebrala v jedno a pokusila se jediným úderem porobit pro sebe vaši i naši vlast a všechny země uvnitř úžiny.

A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, zaskvěla před celým světem statečností a silou: postavila se totiž na ochranu všech, (25c) a jsouc v čele Hellénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství. Tím zabránila, podrobení těch, kdo ještě nebyli v porobě, nás ostatní obyvatele zemí uvnitř Hérakleových hranic pak všechny nezištně osvobodila.

Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden (25d) krutý den a noc, kdy se u vás propadlo do země všechno mužstvo schopné zbraně a právě tak se ostrov Atlantis propadl do moře a zmizel. Proto je i nyní moře tím směrem nevhodné k plavbě a neprostupné, neboť tomu brání bahno nakupené vysoko k hladině, které zanechal klesající ostrov."5)

To je, Sókrate, stručný obsah vyprávění starého (25e) Kritia, jak to slyšel od Solóna.

 

 

Pokračování, KRITIAS:

 

Především si vzpomeňme, že tomu jest všeho 9000 let2) od (108e) té doby, co podle vypravování byla válka mezi těmi, kdo bydlili vně za Hérakleovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř; tu třeba nyní důkladně vylíčiti. Tyto uvedla podle pověsti naše obec pod svou vládu a vybojovala celou válku, ony pak králové ostrova Atlantského, který, jak jsme pravili, kdysi se tam rozkládal a byl větší než Libye a Asie4), avšak ponořiv se při zemětřesení, působí nyní svým neproniknutelným bah­nem překážku v plavbě těm, kteří vyplouvají odtud na širé (109) moře5). Co se pak týče četných národů barbarských i všech kmenů hellénských, co jich tenkráte bylo, vyloží naše řeč postupně o každém zvlášť, jak se jí co v jejím chodu naskyt­ne; ale o Athéňanech tehdejší doby a o jejich protivnících, s nimiž vedli válku, jest nutno vyložiti nejdříve hned na za­čátku, o moci jedněch i druhých i o jejich ústavách. Z tohoto zase jest dáti přednost výkladu o naší obci.

Bozi dělili se kdysi o veškerou zemi podle jednotlivých (109b) míst, a to losem, nikoli sporem6); neboť nemělo by správného smyslu míti za to, že by bozi nevěděli, co jednotlivým z nich samých přísluší, ani že by se pokoušeli vedením sporů přivlastniti sami sobě to, o čem by věděli, že to spíše přísluší jiným. Dostávajíce tedy každý po údělu spravedlivým rozho­dováním losů, osazovali země a osadivše pěstovali nás, své zboží a svůj chov jako pastýři stáda, jenom že při tom nepůsobili násilně (109c) těly na těla, jako když pastýři ranami drží v kázni dobytek, nýbrž podobni lodníkům řídili živého tvora tím způsobem, kterým jím lze nejlépe otáčeti, totiž tak, že přesvědčováním jakoby kormidlem ze zádi hýbali duší podle své vůle; takovým vedením řídili všechno smrtelné poko­lení. Tedy každý z bohů dostal losem jiné místo a to spravo­val; ale Héfaistos a Athéna, mající stejnou přirozenou povahu jednak příbuzenstvím jako děti téhož otce, jednak tím, že jsou si rovni svou zálibou v moudrosti a umělosti, dostali oba společným údělem tuto naši zemi jakožto pro ně nejvhodnější a od přirozenosti způsobilou k zdatnosti a rozumnosti; (109d) stvořivše pak v ní dobré domorodce vložili jim do mysli řád ústavy. Jejich jména jsou zachována, ale jejich činy vymizely z paměti zánikem jejich nástupců a délkou času. Neboť oby­vatelstvo, které pokaždé zbývalo, bylo, jak jsme řekli už dříve, horské a nevzdělané, znající z doslechu jen jména domácích vladařů a kromě toho něco málo z jejich činů. Spo­kojovali se tedy tím, že dávali ta jména svým dětem; ale (109e) poněvadž neznali vynikajících činů a zákonů dřívějších pokolení, vyjímaje jakési temné pověsti o každém z nich, zanedbávali to, co se událo před nimi a kdysi v dávných dobách; také žili sami i jejich děti po mnoho pokolení v ne­ (110) dostatku věcí, potřebných k živobytí, a proto měli mysl obrá­cenou jen k předmětům svého nedostatku a to byl také před­mět jejich řečí. Neboť vypravování pověstí a zkoumání starověku vcházejí do obcí spolu s odpočinkem od práce, když uvidí, že někde jsou již připraveny nutné podmínky života, dříve nikoli. Tímto tedy způsobem zachovala se jména starých předků, ale bez činů. Pravím to na základě svědectví, že velmi mnoho z jmen, která se uvádějí z doby před (110b) Théseem, například Kekrops, Erechtheus, Erichthonios, Erysich­thón a ostatní, většinu z nich podle tvrzení Solónova jmeno­vali oni kněží při vypravování o tehdejší válce, a právě tak i jména žen. A dále co se týče sochy oné bohyněb), poněvadž tehdy bylo válečně zaměstnání společné ženám a mužům, proto stavěli tehdy v chrámech ve shodě s onou zásadou ozbro­jenou bohyni; to bylo důkazem, že u podvojných živoků žen­ských a mužských jest každé pohlaví přirozeně schopno (110c) společně konati činnost, příslušející každému jednotlivému z nich.

Mezi tehdejšími občany této země byly jednak třídy, zabý­vající se výrobou a zemědělstvím, ale třída válečnická, zvlášť vybraná na začátku od božských mužůc), bydlila odloučeně; ta měla všechny potřeby k výživě a výchově, ale tak, že vlast­ního majetku žádný z nich neměl, nýbrž všechno pokládali za společný majetek všech a více než dostatečné výživy ničeho (110d) nežádali od ostatních občanů; zabývali se všemi pracemi, jak o nich byla včera řeč ve výkladu o předpokládaném zřízení strážců.

Také o naší zemi bylo hodnověrně a pravdivě pověděno. Především, že její hranice v tehdejším čase šly k Isthmu a směrem k ostatní pevnině až po výšiny Kithairónu a Parnét­hu, pak sestupovaly, zabírajíce napravo kraj Órópský, nalevo (110e) pak u moře sahajíce až k řece Asópu; úrodností převyšovala zdejší země každou jinou, a proto také byla tehdy schopna živiti četné vojsko, zemědělsky nečinné. Toto pak jest veliké svědectví její úrodnosti: nynější její zbytek může závoditi s kteroukoli zemí svou všestrannou úrodou a pastvou pro všechna zvířata. Ale tehdy rodila je nejen krásná, nýbrž také (111) ve velkém množství. A jak to dokázati a po které stránce by se právem nazývala zbytkem tehdejší země? Vybíhá všechna z ostatní pevniny daleko do moře a má polohu jako mys; při tom jest mořská pánev kolem ní všude velmi hluboká. Tu pak za mnohých velikých povodní, jež se udály za těch devět tisíc let1) - tolik totiž let uplynulo od oné doby do nynější - země, (111b) odplavovaná po tyto věky a za těch převratů z hor, neusazo­vala se jako v jiných krajinách ve větší naplaveninu, nýbrž jsouc vodou unášena kolem dokola mizela do hlubiny; zbyly tedy, jako při malých ostrovech, proti dřívějšímu stavu nyní jen jakoby kosti onemocnělého těla, poněvadž všechna tučná a měkká hlína vůkol odplavala a zbylo toliko hubené tělo (111c) země7). Tehdy však, dokud byla ještě neporušena, byly její hory vysoké kopce hlíny, měla roviny, které nyní se nazývají kamenité, plny tučné prsti, i měla na horách mnoho lesů, po nichž jsou ještě nyní patrné stopy; kdežto totiž některé z hor chovají nyní jen potravu pro včely, byla dříve ze stromů tam nakácených tesána břevna na vazby největších staveb a není tomu příliš dávno, co ty vazby, ještě držely. Mnoho tam bylo také ušlechtilých vysokých stromů a půda poskytovala ne­změrné pastvy dobytku. Také byla rok co rok napájena vodou (111d) od Diových dešťů, které neztrácela jako nyní, kdy voda stéká z holé země do moře, nýbrž majíc hojně prsti, přijímala vypi­tou vodu do ní, uchovávala ji pod vrchní hlinitou vrstvou a vypouštěla pak z výšin do údolí; tak vytvářela na všech místech bohaté zdroje studánek i řek, po nichž ještě i nyní zbývají posvátné stopy u dřívějších pramenů, svědčící, že pravda jest, co se nyní o ní vypravuje.

(111e) Venkovské části země měly tedy takovouto přirozenou povahu a byly náležitě vzdělány od opravdivých rolníků, za­bývajících se výhradně touto prací, ušlechtilých a nadaných, kteří mimo to měli nejlepší půdu, největší hojnost vody i nejpříznivější podnebí. Co se pak týče města, bylo v tehdejším čase takto zařízeno: především s akropolí tomu bylo tehdy (112) jinakd) než nyní. Nynější totiž její stav jest následek jedné nad míru deštivé noci, která ji kolkolem rozmočila a spláchla z ní hlínu, za současného zemětřesení a veliké povodně, třetí před pohromou za života Deukaliónova; ale dříve za starého času prostírala se dolů až k Éridanu a Ilisu a obsahovala ve svém obvodě Pnyx a naproti Pyknu měla hranicí Lykabét­tos,e) všechna pak byla pokryta zemí a nahoře byla, až na malé výjimky, rovná. Na samých jejích svazích obývali (112b) řemeslníci a rolníci, kteří hospodařili nablízku; avšak nahoře seděla sama pro sebe jediná třída bojovníků kolem svatyně Athéniny a Héfaistovy, majíc výšinu kolem dokola ohrazenu společnou zdí jako zahradu jediného domu. Bydlili totiž na její severní straně, kde měli zřízeny společné příbytky, zimní jídelny i všechny budovy a svatyně, příslušné k občanskému (112c) soužití, bez zlata a stříbra - těchto kovů totiž naprosto neuží­vali, nýbrž jdouce střední cestou mezi přepychem a prostotou stavěli si slušné příbytky, jež pak sami i děti jejich dětí, když v nich byli zestárli, pokaždé v témže stavu předávali jiným sobě podobným; co se týče jižní strany, opouštěli v létě zahra­dy, gymnasia a jídelny a jí užívali k tomu účelu. Pramen pak byl jeden na místě nynější akropole, který však zemětřesením (112d) zanikl a z kterého zbyly kolkolem nynější malé studánky; ale tehdejším obyvatelům všem poskytoval hojně vody a byl ná­ležité teploty pro zimu i pro léto. Tímto tedy způsobem tam bydlili jako strážcové vlastních spoluobčanů a uznaní vůdcové ostatních Hellénů, bdíce nad tím, aby počet mužů a žen, již schopných a ještě schopných zbraně, byl po všechen čas co (112e) možná tentýž, průměrně kolem dvou myriad.

Tito tedy měli takové osobní vlastnosti a takovým asi způ­sobem, stále stejným, řádně spravovali jak vlastní obec, tak i Helladu; proto byli po vší Evropě i Asii vyhlášeni a měli ze všech tehdejších lidí nejslavnější jméno jak pro svou tělesnou krásu, tak pro všelikou výtečnost duší. Jaké však byly poměry u jejich válečných protivníků a jak se od počátku vyvíjely, o to se nyní s vámi přátelsky podělíme, neopustí-li nás paměť ve věcech, které jsme slyšeli ještě jako děti.

(113) Nežli začneme svůj výklad, je třeba ještě něco málo objasnit, abyste se snad nedivili, slyšíce hellénská jména barbarských mužů; zvíte totiž příčinu toho. Solón, zamýšleje užíti té pověsti pro svou báseň, se vyptával po významu těch jmen a nalezl, že oni Egypťané, kteří je prvně zapsali, je převedli do své řeči; tu zase sám probíraje smysl každého jména, převáděl je do našeho jazyka a tak si je zapisoval. Tyto zápisy byly u mého děda a ještě nyní jsou u mne; hned jako chlapec jsem je důkladně prozkoumal. Nechť vám není divné, budete-li tedy slyšet taková jména jako jsou u nás, neboť jste slyšeli příčinu té věci. Takový tedy asi byl tehdy začátek toho dlouhého výkladu.

Již svrchu bylo řečeno o losování bohů, že si rozdělili veškerou zemi tu na větší , tu na menší úděly a zařizovali pro sebe svatyně i oběti6); tak tedy Poseidón dostav ostrov Atlantský, usadil své děti ze smrtelné ženy na takovémto asi místě ostrova. Od moře ke středu celého ostrova prostírala se rovina, která prý byla ze všech rovin nejkrásnější a dostatečně úrodná, s tou rovinou se pak uprostřed ostrova ve vzdálenosti asi padesát stadií (9 km) stýkala hora, na všech stranách mírně vystupující.

Na té bydlil jeden z tamních mužů, zrozených na počátku ze země, jménem Euénór, se svou ženou Leukippou; měli pak jedinou dceru Kleitó. Když Kleitó dospěla, zemřela jí matka i otec; po ní pak vzplane touhou Poseidón a spojí se s ní a návrší, na kterém bydlila, kolem dokola silně opevní; vytvoří totiž vzájemně se objímající menší a větší kruhy, střídavě moře a země, a to dva země, moře pak tři kruhy, jako by je vyráběl na soustruhu, maje střed ostrova za osu, všude stejně od sebe odlehlé, tak aby tam pro lidi nebylo přístupu, neboť tehdy ještě nebylo lodí a plavby.

Potom sám svou božskou mocí bez námahy uspořádal ostrov vzniklý uprostřed: vyvedl zpod země vzhůru dva prameny vody, jeden horký, druhý studený, a dal ze země vyrůst hojnosti rozmanité potravy. Zplodil pak po pěti dvojčatech mužského potomstva, vychoval je a rozděliv celý ostrov na deset dílů; udělil prvorozenému z nejstarších dvojčat matčino sídlo (114) i okolní úděl, jenž byl největší a nejkrásnější, a učinil jej králem nad ostatními; ostatní pak učinil vladaři a dal každému vládu nad mnoha lidmi a území velkého rozsahu. Dal pak všem jména, nejstaršímu a králi to, od kterého dostal pojmenování i celý ostrov a moře, totiž Atlantské, protože první král se tehdy jmenoval Atlás. Blíženci, narozenému hned po něm, jenž dostal úděl na kraji ostrova směrem k Hérakleovým sloupům, až tam, kde se prostírá kraj nyní Gadeirský, dal jméno řecky Eumélos, v domácím jazyce pak Gadeiros; jméno, které dalo vznik nynějšímu názvu této krajiny. Z dalších dvojčat pak jednoho nazval Amférés, druhého Euaimón; z třetích blíženců dal staršímu jméno Mnésseus, mladšímu Autochthón; ze čtvrtých pojmenoval staršího Alesippos, mladšího pak Méstor; při narození pátých bylo dříve narozenému dáno jméno Azaés, později narozenému Diaprepés. Tito pak všichni, jak sami, tak i jejich potomci, tam po mnoho pokolení sídlili, vládnouce nad mnoha jinými ostrovy v tom moři a majíce mimi to vládu, jak bylo již dříve řečeno, nad obyvateli kolem moře Středozemního až po Egypt a Tyrrhénii.

Atlás měl četné a vynikající potomstvo; nejstarší, král, odevzdával vládu vždy nejstaršímu ze svých synů a tak zachovávali posloupnost po mnoho věků. Jejich potomstvo bylo tak velké, jaké se nikdy dříve nevyskytlo v žádných královských rodech a ani později se tak snadno nevyskytne, a měli pohotově všechno, čeho bývá v městě i v ostatní zemi potřeba. Mnoho důchodů jim přicházelo zvenčí z jejich panství, nejvíce životních potřeb však poskytoval ostrov sám: především pevné tavitelné kovy, jichž se dobývá dolováním, mezi jinými zvláštní druh mosazi, kov známý nyní jen podle jména - tenkráte však to bylo více než pouhé jméno a vykopávali jej ze země na mnoha místech ostrova, kov u tehdejších lidí po zlatě nejvzácnější. Ostrov přinášel v hojnosti všechno, co poskytuje les ke stavebním pracím, a také zvířectva choval sdostatek, krotkého i divokého. Zvláště pak na něm bylo velmi mnoho slonů; rostlo tam totiž hojně potravy jak pro všechna ostatní zvířata, která žijí v bažinách, močálech a řekách, (115) tak pro toto zvíře, které je největší a potřebuje nejvíce potravy.

Mimo to ostrov plodil a dobře živil všeliké vonné kořeny, byliny, dřeva i kapalné šťávy, květy a plody, co jen jich země nyní chová; k tomu pak jedlé plody, a to jednak plody suché, která nám jsou za potravu, pak ty, které užíváme za příkrm - všechny jejich druhy nazýváme obilí a zelenina - i tu plodinu, která je dřevitá a poskytuje nápoj, pokrm i tuk k mazání; dále pak obtížně uchovatelné plody ovocných stromů, jež rostou pro naši lahůdku a pochoutku, i všechno, cokoli po jídle předkládáme přesycenému jako vítaný prostředek proti přeplnění žaludku. Všechny tyto krásné a podivuhodné plodiny nesl ten posvátný ostrov, na nějž tenkrát Slunce ještě svítilo, v nesčíslném množství. Toto vše tedy dostávajíce od země, zřizovali jak svatyně, tak královské příbytky, přístavy a loděnice i veškerou ostatní zemi a upravovali to v tomto pořádku.

Nejprve vystavěli mosty přes pásy moře, které obkličovaly staré hlavní město, činíce tak cestu ven i dovnitř ke královskému obydlí. Královský příbytek zřídili hned zpočátku v onom bydlišti boha i předků; když jej potom jeden od druhého přejímal a doplňoval jeho výzdoby novými výzdobami, přitom každý, co mohl, převyšoval svého předchůdce, až vytvořili sídlo, vzbuzující úžas při pohledu na velikost a krásu stavby.

Vybudovali kanál od moře až k vnějšímu kruhu, tři sta stop široký, sto stop hluboký a padesát stadií (9 km) dlouhý a zřídili tak průplav z moře do něho jako do přístavu, učinivše ústí tak široké, aby do něj mohly vplout i největší lodi. A prokopali také pásy země, které oddělovaly pásy moře, aby jedna triéra mohla proplouvat sem a tam, a kanál opatřili mosty tak vysokými, aby bylo možno dole proplouvat, neboť křídla pásů suché země měla takovou výšku, že dostatečně vyčnívala nad moře. Největší z těch kruhů, se kterým bylo moře průkopem spojeno, byl tři stadia široký a sousední kruh země byl jemu roven; druhý pak měl vodní pás šířky dvou stadií, suchý byl zase roven tomuto vodnímu; ten pak, který obepínal samotný ostrov uprostřed, jedno stadion (180m).

Ostrov, na kterém byl královský dům, měl průměr pět stadií. (116) Pak obehnali ostrov, jakož i pásy a most, široký sto stop, ze všech stran kolem dokola kamennou zdí a všude na mostech u mořských kanálů postavili věže a brány. Kámen lámali kolem dokola vespod na středním ostrově i vespod na pásech na vnější i vnitřní straně, jednak bílý, jednak černý, jednak červený, a tím v nich zároveň vylamovali po obou stranách loděnice, kryté samotnou skálou. Domy stavěli zčásti jednobarevné, zčásti pro okrasu pestré, z kamenů rozličných barev, využívajíce takto jejich přirozeného půvabu. Hradbu kolem vnějšího pásu obložili po celém obvodu mědí jakoby nátěrem, vnitřní hradbu polili cínem a kruh kolem samé akropole mosazí s ohnivým leskem.

Královský dům na akropoli byl pak zařízen tímto způsobem: Uprostřed tam byl ohraničen posvátný okrsek, nepřístupný lidu, zasvěcený Poseidónovi a Kleitó, obehnaný zlatou ohradou; to místo, na kterém bylo na počátku zplozeno a narozeno těch deset kraleviců. Tam také co rok každému z nich odváděli prvotiny úrody ze všech údělů. Byl tam chrám Poseidónův, stadion dlouhý, široký tři sta stop a přiměřeně k těmto rozměrům i vysoký, bůh sám však měl poněkud barbarskou podobu. Celý chrám mimo akrotéria zvenčí potáhli stříbrem, akrotéria zlatem, uvnitř byl strop ze slonoviny, vyložený zlatem, stříbrem a mosazí; všechny ostatní plochy zdí, sloupů i podlahy obložili mosazí.

Dovnitř postavili zlaté sochy: boha Poseidóna stojícího na voze a řídícího šest okřídlených koní, tak velikého, že se temenem dotýkal stropu, kolem dokola pak sto Néréoven na delfínech - tolik jich totiž bylo podle přesvědčení tehdejších lidí - a bylo tam i mnoho jiných soch věnovaných od soukromých lidí.

Venku kolem chrámu stály sochy oněch deseti králů, zhotovené ze zlata, jejich žen i všech potomků - a stálo tam mnoho jiných obětních darů, věnovaných od králů i soukromých osob, jak přímo z obce, tak od okolních poddaných. (117) Dále tam byl oltář, shodující se co do velikosti i práce s touto stavbou, a královský dům, slušící rovněž jak velikosti, tak nádheře svatyně.

Co se pak týče studní se studeným a horkým pramenem, které obsahovaly nevyčerpatelné množství vody, z nichž jedna i druhá byla neobyčejně užitečná lahodností a výtečností své vody, upravili si je tak, že je obklopili budovami, kolem dokola vysázeli stromy, hodící se k vodám, a vůkol zřídili lázně, jednak pod širým nebem, jednak kryté s teplou vodou na zimu, zvláštní pro královskou rodinu a zvlášť pro soukromé osoby, dále pak jiné pro ženy a jiné jako koupadlo pro koně a ostatní dobytek, každé z nich s příslušnou výpravou. Odtok pak vedli do Poseidónova háje, v němž rostly rozmanité stromy nadobyčejné krásy i výšky díky výbornosti půdy, dál pak vodovodem podél mostů do vnějších pásů.

Tam bylo také zřízeno mnoho chrámů mnoha bohů i mnoho sadů a cvičiště, zvlášť jedno pro muže a druhé pro koně, každé na jednom z kruhovitých ostrovů. Především byl však uprostřed většího ostrova hippodrom pro závod koňských spřežení; na šířku měl jedno stadion, co do délky se táhnul po celém obvodu ostrova. Podél něho byly z obou stran strážní budovy pro obyčejné mužstvo královských strážců, zatímco věrnějším byla přikázána strážní služba na menším kruhu blíže u akropole a těm pak, kteří věrností ze všech nejvíce vynikali, byly dány příbytky uvnitř akropole, kolem samotných králů.

Loděnice byly plné triér i nářadí, které k triérám náleží, vším byly vhodně opatřeny. Takto tedy bylo zařízeno okolí královského příbytku. Za třemi vnějšími přístavy šla od samého moře kolem dokola zeď, vzdálená všude padesát stadií od největšího pásu u přístavu, její konce se sbíhaly v jedno u ústí průplavu do moře. Celý tento prostor byl hustě zastavěn četnými domy, ústí průplavu a největší přístav se hemžily loďmi a kupci, přicházejícími ze všech stran, jejichž množství působilo ve dne i v noci křik a rozmanitý hluk a rozruch.

O městě samém i o okolí starobylého sídla je nyní řečeno skoro všechno, jak to bylo tenkráte vypravováno. Nyní se pokusme vylíčit povahu ostatní země (118) i způsob jejího obydlení.

Především se podle vypravování ostrov zvedal velmi vysoko nad moře, a to příkře, ale krajina kolem města byla úplná rovina, objímala město a sama byla kolem dokola objímána horami, svažujícími se až k moři; rovina nezalesněná a rovná, obdélného tvaru, se prostírala na jedné i druhé straně tři tisíce stadií (540 km), na šířku měla od moře vzhůru průměrně dva tisíce stadií. Tato část ostrova byla obrácena k jihu, chráněná před severním směrem. Hory kolem ní prý tehdy vynikaly množstvím, velikostí a krásou nad všechny nynější, chovajíce v sobě četné bohaté osady perioiků a řeky, močály i luhy s hojnou potravou pro všeliká zvířata krotká i divoká - a také lesy, rozmanité jak druhy stromů, tak jejich množstvím, které poskytovaly hojně dříví pro všechny druhy prací. Takto byla ona rovina upravena jednak od přírody, jednak za dlouhý čas od mnoha králů. Byl to celkem podlouhlý obdélník, co chybělo, to bylo zarovnáno příkopem vykopaným kolem dokola.

Co se týče jeho hloubky, šířky a délky, nelze uvěřit vypravování, že by dílo lidských rukou, vedle jiných prací, mohlo být tak veliké, ale je třeba říci, co jsme slyšeli: Příkop byl vykopán sto stop hluboký, do šířky pak všude stadion a táhl se kolem celé roviny v délce deseti tisíc stadií. Přijímal vody stékající z hor, vinul se kolem roviny a přicházeje z obou stran k městskému průplavu, vypouštěl je tudy do moře. Shora k němu vedly rovné průkopy, široké asi sto stop, a rovinou zase do průplavu, vedoucího k moři; jeden od druhého byl vzdálen sto stadií. Tam tudy plavili z hor dříví do města a po lodích sváželi dolů i ostatní zboží, spojivše umělými průplavy ony kanály napříč mezi sebou i s městem.

Žně měli dvakrát do roka, v zimě díky dešťové vláze z nebe, v létě pak díky zavlažování, které prostřednictvím kanálů zavádělo na pole onu vodu, kterou rodí země.

Co se týče branného mužstva, bylo ustanoveno, aby z bojeschopných mužů na rovině poskytoval každý statek po muži vůdci, (119) velikost jednoho statku byla sto čtverečních stadií (320 ha) a všech statků bylo šedesát tisíc, avšak na horách a v ostatních částech země bylo podle vypravování také nesčetné množství lidí a všichni byli po osadách a dědinách přiděleni k těmto statkům, v poslušnost vůdců. Každý vůdce měl povinnost poskytovat do války šestinu válečného vozu, takže bylo deset tisíc vozů, dále dva jezdecké koně a k němu bojovníka s malým štítem i otěžníka pro oba koně, dále pak dva těžkooděnce, dva lučištníky a dva prakovníky, k tomu tři lehkooděnce kamenometné a tři kopiníky, konečně čtyři lodníky k osazení dvou tisíce dvou set lodí. Takto byla tedy zřízena branná moc království; jinak tomu bylo v každé z ostatních devíti obcí, což by však bylo na dlouhé vyprávění.

Co se pak týče úřadů a hodností, byly již od počátku zřízeny takto: Z deseti králů jeden každý ve svém údělu a ve své obci měl moc nad muži i nad většinou zákonů, trestaje a usmrcuje kohokoli chtěl, ale společná vláda a vzájemný styk mezi nimi se řídil podle ustanovení Poseidónových, jak jim je odevzdal zákon a pravidla, od předků napsaná na mosazné desce, jež byla uložena uprostřed ostrova v Posedónově chrámu. Tam se shromažďovali střídavě jednou pátého a podruhé šestého roku, aby byli stejně spravedliví k sudému i lichému, ve shromáždění se pak radili o společných věcech, vyšetřovali, zdali se kdo čím provinil a soudili. Kdykoli pak hodlali soudit, dávali si napřed takovéto vzájemné záruky: V Poseidónově posvátném okrsku byli na svobodě chováni býci; tu těch deset králů zůstali o samotě a pomodlivše se k bohu, aby chytili jeho oblíbenou oběť, honili ony býky bez železných zbraní, toliko dřevěnými kyji a osidly. Kterého z býků chytili, toho přivedli k desce a zabíjeli jej o jejího horního okraje tak, aby krev stékala po písmenech. Na desce byla mimo zákony také přísaha, vyslovující veliké kletby proti neposlušným.

(120) Když pak tady podle obětních řádů spálili všechny údy býka, naplnili měsidlo a vhodili do ni za každého drobet sražené krve, ostatní krev pak odnesli do ohně, očistivše kolem dokola desku. Potom nabírali z měsidla zlatými naběračkami a při úlitbě do ohně přísahali, že budou soudit podle zákonů na desce a že potrestají toho, kdo se v minulosti snad něčím provinil, a že ani v budoucnosti žádný z předpisů vědomě nepřestoupí, ba že proti zákonům vlasti nebudou poslouchat ani vládce jinak, než bude-li rozkazovat podle otcovských zákonů. Když každý z nich toto slíbil za sebe i za svůj rod a když se napil a pak číši uložil jako obětní dar do božího chrámu a věnovali se hostině a potřebám svého těla. Když pak nastala tma a oheň zápalných obětí byl vyhaslý, oblékli se všichni v nejkrásnější tmavě modré roucho, usedli na zemi u žároviště přísežného ohně a tu v noci, po uhašení všeho ohně kolem po chrámu, byli souzeni i soudili, pokud kdo z nich koho obviňoval z nějakého přestoupení zákona. Po skončeném soudu, když se rozednilo, zapisovali rozsudky na zlatou desku a ukládali ji na památku i s rouchy.

Bylo pak mnoho zvláštních zákonů o právech jednotlivých králů, ze všech nejdůležitější však ten, že nikdy nepozdvihnou zbraň proti sobě navzájem, nýbrž že všichni přispějí pomocí, jestliže by se někdo pokoušel svrhnout v některé obci královský rod, a že se společně, jako jejich předkové, budou radit o rozhodnutích ve věcech války i ostatních, ponechávajíce vrchní vládu rodu Atlantskému. Avšak o usmrcení některého z příbuzných nemohl král rozhodovat, pokud takový rozsudek nebyl schválen většinou ze všech desíti.

Tuto tak velikou moc, jež byla tenkráte v oné zemi, bůh sebral a přivedl proti naší zemi, jak se vypravuje, asi z takovéhoto důvodu: Po mnohá pokolení, pokud v nich působila božská přirozenost, byli poslušni zákonů a chovali se přátelsky k sourodému božskému plemeni; měli smýšlení pravdivé a veskrze ušlechtilé, vedouce si v každém ohledu i vespolek mezi sebou mírně a s rozumem. Proto pomíjejíce vše mimo mravní a tělesnou dokonalost málo cenili vezdejší statky a lhostejně, (121) spíše jako břímě nesli spoustu svého zlata i ostatního majetku. Nebyli opojeni rozmařilostí ani neupadali do chyb, když by pro bohatství ztráceli vládu nad sebou samými, nýbrž byli střízlivi a bystře pozorovali, že i všechny tyto statky rostou ze společného přátelství spojeného s dokonalostí, kdežto shonem za těmito věcmi a jejich ceněním hynou tyto věci samy a přátelství hyne spolu s nimi.

Díky takovým zásadám a působením božské přirozenosti, která v nich dosud trvala, jim rostlo všechno to, co jsme už vylíčili. Ale když božská částka v nich mizela - směšujíc se opět a opět s mnohým smrtelným živlem - a lidská povaha nabývala převahu, tehdy se kazili, nemajíce již síly snášet vezdejší statky, a jevili se ohyzdnými tomu, kdo dovedl vidět, protože ztratili nejkrásnější z nejvzácnějších statků. Avšak lidem neschopným vidět život vpravdě blažený, se právě tehdy zdáli nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí. Tu pak, když bůh bohů Zeus, jenž podle zákona kraluje a svou mocí vše vidí, zpozoroval, že řádné pokolení je v bídném stavu, pojal úmysl uvalit na ně trest, aby zmoudřeli a napravili způsob svého života. Shromáždil všechny bohy do jejich nejctěnějšího příbytku, který stojí uprostřed všehomíra, z něhož lze přehlédnout vše, co vzniklo, - a shromáždiv je, pravil:

 

Zde Kritias končí. Osobně se mi nechce věřit, že by kdokoli ukončoval děj zrovna takto, takže bych se přikláněl k tomu, že se zbytek ztratil nebo byl odstraněn (a skrývá se někde v archivech).

Pokračování je nicméně možno nastudovat ze Sumerských podkladů (následuje rozhodnutí o kompletním vyhlazení lidstva později na přímluvu některých bohů zmírněné tak, že pár jedinců přežije (viz. biblický Noe) atd...)

 

 

 

Oficiální poznámky:

a) Platón počítá Egypt k Asii; ostatek Afriky, pokud byla známa, měl jméno Libya.

b) Pallas Athéna, představována, jak známo, v plné zbroji.

c) od prvních zákonodárců. V následujícím jest stručně poukázáno na ustanovení „strážců“, obšírně vyložené v Ústavě.

d) za královského zřízení byl vyšehrad, akropolis, v každé samostatné obci sídlem královským.

e) Éridanos byl potok vytékající z pohoří Hyméttu a vlévající se do říčky Ilisu, pobočky Kéfisu. Onyx, vrch západně od klasické akropole, Lykabéttos, vyvýšenina severně od Athén. Platónovo tvrzení o původním rozsahu athénského vyšehradu bylo v nové době geologickým zkoumáním potvrzeno; srv. F. Groh, Topografie starých Athén, str. 29 nn.

 

 

Neoficiální, mé vlastní, subjektivní poznámky:

1) řekněte „oficiálním“ historikům a archeologům, že Řecko je, dle Platóna, o tisíc let starší, než Egypt :o)

2) je potřeba připočíst nějakých 2 400 let od doby, kdy byl Timeias napsán

3) Gibraltarská úžina

4) evidentně větší, než Thira (Santorini), kterou „mnozí považují za bájnou Atlantidu“, jak se do zblbnutí s oblibou opakuje.

5) což už dnes evidentně neplatí; nicméně o „o líném klidu a bezvětří tohoto moře, nepříznivém plavbě, zmiňuje se i Tacitus“

6) nápadná shoda se sumerským výkladem historie

7) zdá se, že Platón by pro „moderní“ zdůvodnění odlesnění a eroze Řecka (vykáceli si lesy a zbytek sežraly kozy) neměl příliš velké pochopení. BTW, oficiálním zdůvodněním „zániku“ Mayské civilizace je kupodivu v zásadě to samé: potřebovali na své megalomanské stavby hodně vápna, a tak si vykáceli lesy…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA