Pondělí 1.9.2003, 4. den, na Lefkadu!
Po ránu se ještě vykoupeme v bazénu a dopoledne chceme vyrazit na Lefkadu. Tentokrát ale musíme čekat na M+M, kteří se ještě pořád válejí v posteli a to už přitom dávno nespí! My už máme všechny věci v kufru a když se Michal objevuje, učeně nám sděluje, že po ránu je energie čchi u muže nejsilnější, a proto je toho třeba vyžít. Jsem fakt zvědavý, kdy na tu Lefkadu dojedeme.
Na cestu se vydáváme až někdy po jedenácté. Je třeba jet kousek zpátky na sever a pak odbočit na západ směr Veria – Kozani. Cesta vede krásnou skorodálnicí, která se neplatí, a to až do Greveny. V Greveně je už pěkné vedro, zastavujeme tady ale, abychom nakoupili nějaké potraviny, protože zadní sklo se už celkem vyprázdnilo a už tam poletují akorát prázdné dózy. Kousek za Grevenou zastavujeme v nějakém psuedoaltánku se studánkou, dáváme si brie z Greveny a vodu z pramene. Za Grevenou ovšem dobrá cesta končí a začínají serpentiny.
Za Grevenou, na střeše Pindosu, odbočujeme doleva a vydáváme se směrem na kláštery Meteoras, které máme skoro po cestě. Aspoň na mapě to vypadá jako malý kousek. Jedeme ale hodnou dobu, cesta je samá zatáčka, potkáváme taky dost turistických výletních autobusů a nikde nic. Přiznávám otevřeně – moc mě Meteoras nezajímají, na obrázcích to vypadá moc pěkně, na živo to určitě taky bude pěkné k pokoukání, ale moc nenacházím důvod, proč bych tam měl lézt. Asi to je tím, že všechno související s křesťanstvím je pro mne dost neatraktivní a ostatně ve všech cestopisech, které jsem o Meteoras četl, jsem četl akorát věci typu „byli jsme tady, viděli jsme to, je to strašně strmé a vysoké“. Takže pokud jde o mě, klidně bych otočil auto a nechal Meteoras za zády.
Jedeme dál, nikde žádná cedule, podle mapy by už jsme tam skoro měli být. Zastavujeme teda u cesty u nějakého motorestu a ptáme se obsluhy. Jó, jedeme dobře, dozvídáme se, ale je to ještě dalších 25 nebo kolik km. Radíme se co dál a zjišťujeme, že mezi námi není žádný nadšenec, který by to musel za každou cenu vidět. Hurá! Otáčíme se tedy a jedeme zpět.
Michal je na rozdíl ode mne eufemisticky řečeno opatrný řidič, a tak často jedeme dlouho za nějakým tím tirákem a já se raději dívám z okna. Někdy to trvá tak dlouho, že dokonce i Martina, která jindy spíše upozorňuje „Míšo, pozor, padesát!“ mě tentokrát překvapí, když jí slyším říkat „tadys‘ ho mohl, Míšo, předjet!“. Michal nám ale oznamuje, že mu to nevadí a radši pojede v klidu. Naštěstí se ale po čase střídáme a tak mají cestující možnost okusit ostřejší jízdu starého motomatadora, na jehož kontě zatím není i přes velký počet odjetých km jediná dopravní nehoda. Kura, zasloužil bysem zahrát na Hvězdě v Zákrutě Skladbu cti! Teď zas pro změnu úpí a syčí Michal a já musím své úkony čas od času obhajovat. Je to ale marné…
Když už konečně dojedeme do Ioanniny, serpentiny končí. Ještě před Ioanninou je krásný sjezd, kdy po levé straně je platanový háj, přes který protéká z hor tekoucí říčka. Podél cesty k tomu ještě kvetou mohutné oleandry. Po stranách se k tomu ještě tyčí poslední štíty Pindosu. Krása!
U Prevezy nějak nemůžeme trefit do podvodního tunelu, značení je tady totiž nějaké zmatené, ale nakonec se po chvíli pokusů-omylů vynořujeme na druhé straně zálivu a míříme už k mostu na Lefkadu. Most je dole, začíná se stmívat a my konečně přijíždíme do Lefkas Townu.
Martina ještě musí na net zkontrolovat nějaké zkoušky nebo něco takového související se školou a my si dáváme naše první řecké frappé. Fakt dobré! Mezitím je už úplná tma a my se se servírkou radíme, kam jet. Před pár dny zasáhlo Lefkadu zemětřesení a tak nám spíš na propagační omalovánkovité mapce ukazuje, kam nejet. Jde zejm. o Porto Katsiki a Egremni, kam jsme jet chtěli, protože to na netu všichni vychvalovali. Manželka se souběžně podivuje nad názvy Porto Katsiki (kozí přístav), Kathisma (židle) apod.
Servírka nám doporučuje Agios Nikitas a tak za tmy míříme přes kopce na západní pobřeží. Nakonec se rozhodujeme pro Kathismu, protože je blíž u cesty, na které jsme. Když přijedeme k pláži, vidíme pohyb akorát u 2 přistavených německých přívěsů. Vytahujeme jen spacáky a jdeme na pláž na lehátka. Michal vytahuje vařič, udělá všem čaj a na závěr si ještě připíjíme teplou plzní. Nebe je jasné a plné hvězd, moře šumí a manželka se iracionálně trochu bojí. Ať si kdo chce co chce říká, na noc pod šikárem nic nemá. Pokud je teplo a neprší.
Úterý 2.9.2003, 5. den, Agios Nikitas
Ráno se budíme a zjišťujeme, že proti pláži s hrubším pískem nemá nikdo výhrady. Dokonce jsou tady asi 3 ubytovací kapacity, vytahuju dalekohled a zkoumám, jak asi můžou být zaplněné. Vypadá to, že narváno tady teda rozhodně nebude. Zejm. ten severněji umístěný komplex vypadá přijatelně. Shodujeme se na tom, že bychom se tady mohli po nějakém ubytování porozhlédnout. Všechno je domluveno, když se po chvíli objevují vosy. Asi bych tomu moc nevěnoval pozornost, ale Martina začíná lehce panikařit a zdrhá do auta. Po čase nám Michal omluvně oznamuje, že by raději jeli někam jinam, protože Martina je na kousnutí (bodnutí) dost alergická a s největší pravděpodobností by musela rychle do nemocnice, nebo aspoň k doktorovi. To je nemilé, protože vosám a včelám se asi těžko vyhneme, ale jinak není co řešit, nasedáme do auta a jedeme směrem na včera nám doporučované Agios Nikitas. Aspoň poznáme více míst.
Agios Nikitas je malé městečko či spíše vesnice s malou pláží, která teda není nic moc. Napravo, více na sever, ale vidíme pláž mnohem větší a opuštěnou, jsou u ní jen nějaké dva tři domky. Vypadá to ale, že cesta k nim je neprůjezdná, u cesty je mj. i dokonale zasypané auto. Vidíme i vyvrácené el. sloupy, takže pokud tam nemají elektrocentrálu, popř. alternativní přívod (což bych vzhledem k tomu, že el. sloupy v Řecku jsou jen obyčejnými na hrubo otesanými kmeny s hejnama vystupujících suků, fakt nečekal), budou na té hezké opuštěné pláži bez šťávy. Chvilku potrajdáme po městečku, ale v podstatě tady nic není a podél pobřeží se vydáme k té opuštěné pláži. Po určité době to už ale moc nejde a tak se musíme přesunout na cestu lemující pobřeží. Říkáme si, že ty kupy sesutého štěrku a skal by se snad autem daly objet.
Po cestě míjíme barák, z jehož zahrady trčí větve mandloně s právě zralými plody, a tak si jich pár nasbíráme společně s fíky, které tam rostou taky. Když přijdeme k těm barákům na pláži, vidíme, že je to taverna s 2 domky, kde jsou asi nějaké apartmány nebo studia. U pláže stojí nějaký autokar, z čehož usuzujeme, že se tady dojet asi dá. A elektrika kupodivu taky jde.
Pláž vypadá nádherně! Je písčitá, občas na ní jsou nějaké větší balvany, voda je krásně modrá a vlny vcelku potěšitelné. Nemáme sice plavky, ale to mně a Michalovi nevadí, svlíkáme se do naha a skáčeme do vody. Paráda!
Když se dostatečně vyblbneme, oblečeme se a jdeme se zeptat na ubytování. Starší chlapík, tak přes šedesát, moc přátelským dojmem nepůsobí. Manželka přijde trochu naštvaná, protože když na něho začala mluvit řecky, hned na ni vystartoval, jak to, že mluví řecky a jestli je z Albánie. Myslím, že to je možno považovat za velkou urážku a kdyby mu chtěla oplatit stejnou mincí, musely by se asi zeptat: „a co ty, ty jsi Turek?“.
Děda měl ubytování za 30 € za studio/2 lidi, což se nám teda zdálo moc jednak proto, že bylo po zemětřesení a měl z 6 studií pronajaté akorát jedno, ale hlavně tam nebyla kuchyňka, což je věc, kterou jsme rozhodně požadovali. Na to nám nakvašeně odpověděl, že pokud chceme kuchyň, tak ať jdeme do Nikitas. Moc dneska nechápu, proč jsme ho rovnou neposlali do háje nebo do ještě smrdutějších končin. Místo toho jsme se dohodli, že dnešní noc zůstaneme tady a zítra se porozhlédneme jinde.
Manželka se celkem skamarádila se švagrovou majitele a bylo vidět, že to tam děda řídí železnou rukou. Nevím, možná byl tak protivný proto, že mu zemětřesení zkazilo kšeft, nebo možná proto, že byl prudérní a vadily mu naše holé zadky. I když, těch tam bylo později rozhodně víc.
Místo to bylo fakt krásné, bokem, poloopuštěné, pláž byla dlouhá, podle mapy se asi jmenovala Pefkoulia, ani nevím, neptali jsme se. Došli jsme zpátky pro auto, objeli kupy spadaného kamení a dojeli až k baráku. Trochu jsme se ubytovali a šli dále na sever na pláž najít si nějaké opuštěné místo, kde se nebudou nahé stydět ani holky. Na pláži jsme míjeli i lidi ve stanech a bylo jasné, že nahatých nás tam bude víc. Nakonec M+M zůstali opodál, my jsme ještě poodešli dál za velký šutr a vrhli se do moře. Měl jsem celkem dojem, že to moře je nějaké slanější, než jinde. V každém případě ale bylo nádherně teplé a i vlny byly obstojné. Prostě – naprostá spokojenost. Musím ale přiznat, že už první den mě napadly kacířské myšlenky – ty jo, co tady budeme 3 týdny dělat? Už jsem si příliš zvykl pořád něco dělat a moc nevydržím v klidu se někde povalovat. No, jsem fakt zvědavý, kdy mě to přestane bavit.
Večer si zajdeme do Nikitas někam na večeři, procházíme tou hlavní uličkou směrem k moři a u jedné taverny nás odchytí majitel nebo možná vrchní a hned nám podstrkuje jídelní lístek; když zjistí, že jsme Češi, okamžitě vytahuje lístek v češtině. I přesto, že ten díky manželce nepotřebujeme, tento marketingový tah oceňujeme a jdeme k němu. Asi tady jezdí dost Čechů. Vzápětí manželka chlapíka překvapuje svou plynulou řečtinou a ihned si získáváme jeho sympatie. Raději zkoumáme lístek v originále a řecky si všichni i objednáváme. Každou řecky objednanou položkou vrchní oceňuje slovy Bravo!. Vzpomínám si jen, že Martina si dala papucaťa (sekanou plněné lilky), jako doplňky jsme si dali choriatiti (řecký salát), já jsem zkusil pravé řecké tzatziki (no, v Česku by se tohle vyrobit nedalo) a všichni ostatní si taky dávají typická řecká jídla. K tomu si dáváme krasi (víno) a to aspro (bílé). S jídlem panuje opět naprostá spokojenost, na závěr ještě dostáváme jakožto pozornost podniku Ouzo. No, v kombinaci s vínem to úplně nejlepší není, ale pochopitelně s díky přijímáme.
<<< cesta 2003 Mikros Gialos >>>