Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 4. 2006

Středa 3.9.2003, 6. den, Mikros Gialos

 

Ráno se teda opět balíme a jedeme hledat ubytování s kuchyňkou. Děda nás ještě odchytí a začne přesvědčovat, ať tam zůstaneme, že nám teda sleví na 20 € jak jsme původně žádali a začne vychvalovat přednosti tohoto místa. Přednosti tohoto místa nám jmenovat nemusel, samotným nám byly jasné. Ovšem způsob, jakým to dělal, nás nutit vyvracet oči v sloup. Svojí pitoreskní jižanskou angličtinou (kdy se např. místo „h“ vyslovuje „ch“) nám tlačil do hlavy věty typu: this is the best place on the beach, the only accomodation here, and imagine, my friend, in the night, the moon over the sea… Všem nám to velmi silně připomínalo propagandu v Lloret de Mar s jejími diskotékovými story (the best disco in town, no children, no drunk people, no troublemakers…). Pozdě – vole! Kdybys nedělal machra, tak bychom, podle mě, tu kuchyňku oželeli a zůstali tady, protože místo to bylo fakt super.

 

ObrazekMísto toho ale nastupujeme do auta a odjíždíme zpět směr Lefkas. Protože na západním pobřeží už toho moc nezbývá, budeme dnes zkoumat pobřeží východní. Nejdříve ještě ale koupíme nějaké pečivo, olivy a tak a jedeme. Žádné místo se nám ale podél východního pobřeží nelíbí, je to všechno takové moc turistické, a co úplně nesnášíme, jsou hotely a apartmány hned u cesty a vedle pláž. Vrcholem všeho je pak Nidri s lidma ucpanou hlavní silnicí. Schválně jsme se tady byli podívat na pláž…. No je to lepší než na přehradě, ale to jenom  proto, že je tady čistější voda. Dále směrem na Vlicho už je to fakt hotová přehrada, protože tam je moře z druhé strany uzavřeno výběžkem pevniny a u konce je zátoka úplná mělčina. Zkoušíme se dát ještě nalevo směrem na Geni, ale tam objevujeme jenom nějaký kemp plný Němců; vypadá to tam jako nějaké uzavřená společnost a moc se nám to tam taky nelíbí, protože tam není otevřené moře.

 

Vracíme se teda zpátky na hlavní a pokračujeme dále směrem na jih. Dalším místem k prozkoumání je Poros. Když jím projíždíme a vyhýbáme se dědovi s oslíkem, hned nás odchytává jajula (stařenka) a čile se ptá, jestli nesháníme domataťa (pokojíky). Sice sháníme, ale někde u moře, jajo! Sjíždíme dolů do Mikros Gialos, a tam se nám to vcelku líbí.

 

Vydáváme se tedy na průzkum trhu. Začínáme zleva, kde hned narazíme na hodně pěkné apartmány; příjemná paní domácí nám ale hned na úvod oznamuje, že je to trochu dražší. Bohužel už si nevzpomínám, kolik za to chtěli, ale měli to čerstvě zrekonstruované, a navíc s vkusem! Asi to stálo nějak kolem 50 €/apartmán pro 2 lidi. S úsměvem se loučíme a jdeme dál. Mám pocit, že o nás hned ostatní věděli, protože když si prohlížíme další apartmán (hodně prostorné 2+1) a ptáme se na cenu, ženská hned vyzvídá, kolik chtěli vedle. Vědoma si té nevýhody, že tady není výhled na moře, ji nakonec manželka, která se dostává do formy, stlačí až na nějakých kuriózních 27 €. Cena je to fakt fantastická, ovšem moc se nám to nelíbí a jdeme dál.

 

ObrazekNásleduje další místo, dokonce i s bazénem a tady se sice obáváme, že to bude dražší, ale jdeme se zeptat. Postarší vychrtlý chlapík se zrovna krmí chlebem s hrozny (docela zajímavá kombinace), ale hned nám ochotně nabízí apartmány přímo u moře s krásným výhledem. Jedná se o mezonet, tzn. místa je dost pro všechny. Tenhle apartmán se nám hodně líbí a tak se začíná vyjednávat. Chlapík za to chce nějakých 65 € a manželka rozjíždí těžké smlouvání. Nakonec se dostáváme na 45 €, ale požadujeme minimálně 40 €, což je 10 €/os. Chlapíkovi se už evidentně takhle nízko nechce jít a argumentuje běžnými cenami, za které to dává. Manželka zas pro změnu argumentuje tím, kolik nám nabízeli jinde a nízkou návštěvností. Sranda je, že doma by něčeho takového nebyla vůbec schopna a tady se vždycky rozjede tak, že se sama nestačí divit. Chlapík se už asi dostal na minimum, na které je ochoten jít, a my ho pro změnu necháme ještě v nejistotě a zkoušíme, jestli snad nenajdeme něco lepšího.

 

Rozhlížíme se i jinde, ale všichni tak nějak tušíme, že už těžko najdeme něco lepšího, a tak se vracíme a domlouváme se na 40 € s tím, že tam zůstaneme tak cca 5 dnů. Chlapík je nakonec taky spokojený, ukazuje nám, kde si můžeme zaparkovat auto a my shledáváme další plus, protože tohle místo má i vlastní garáž ve svahu, je tak pro cca 12 aut, ale teď  jsme tam sami spolu ještě s někým.

 

Ubytováváme se a jdeme se podívat dolů k vodě. Hned pod apartmánem se dá po schodech sejít k moři, je tam vybetonovaná terasa, na které se vyvaluje nějaký anglán (bydlí hned vedle) a když jdeme kousek dál podél pobřeží, objevujeme malilinkatou plážičku tak pro nás 4. Bomba! Hned vedle ní jsou velké šutry přes které nejde vidět a teprve dále za šutrama začíná hlavní městská pláž. Nikam teda nemusíme chodit a můžeme se koupat rovnou tady. Voda je stejně jako všude na Lefkadě naprosto čirá, tady jsou navíc hrubší oblázky, takže dno se nemá čím čeřit. Je to prostě nádhera.

 

Zbytek dne trávíme u moře, které kombinujeme s bazénkem. Večer se ještě projdeme po zátoce, moc tu toho není, asi tak jenom 3 taverny a 2 minimarkety (v Řecku to aspoň nazvou pravým jménem, ve Španělsku se obdobný krámek jmenoval vždycky SuperMerkado).

 

Zítra hned nafouknu kajak a vyrazíme na průzkum nejbližšího okolí.

 

 

 

Čtvrtek 4.9.2003, 7. den, u vody

 

Naše místečko je volné, takže tam zapichujeme slunečníky a trávíme den stejně jako včera. Kromě toho nafukuju kajak a vyrážíme na moře. Poučen problémy z Methoni už vyjíždíme v situaci, kdy je spíš příliv než odliv a lépe s manželkou koordinujeme své pohyby. Je taky pravda, že situace je jednodušší i proto, že se pohybujeme po zálivu a proto ani pohyby moře nejsou tak divoké. Z vody nafotíme i pár záběrů a přirážíme u skály, která je dole vymletá a pod malým převisem je i miniaturní plážička. Za výčnělek skály přivazuju kajak a jdeme se potápět. Po chvilce se dívám, že manželka zběsile prchá z vody a když zjišťuju, co se stalo, tak mi sděluje, že tam jsou ryby … Manželka se tedy přesunuje k člunu a já šnorchluju dále. Ryb tady zas tak moc není, myslím tím druhovou strukturu, možná tak 6. Po nějaké době se vracíme zpátky a nejde nám to tak zle, i když pádluju opět jen já, abychom se tak často nepřetáčeli.

 

Na břehu nás se zájmem Obrazeksledují M+M a kdyby jim hrdost dovolila, možná by i zažádali o zapůjčení tohoto skvělého vodního dopravního prostředku. Musí jim ale být jasné, že díky svým pichlavým poznámkám při každém překročení pádla v autě by to zadarmo nebylo.

 

Večer si říkáme, že zajedeme do Lefkady. Prohlídneme si marínu, Michal zavzpomíná na dovolenou na jachtičce ve Středozemí a jdeme dál. Na to, jak málo lidí je u nás, to tady vypadá o poznání živěji. Projdeme celou shopping street, ženské si prolezou nějaké obchůdky, manželka si koupí brýle nějaké fakt zajímavé značky (myslím že Martini nebo tak něco) a všichni jsme spokojeni.

 

Po cestě zpátky si pouštíme Buty a když se blížíme k Porosu, hraje zrovna Kovboj. Od té doby pokaždé když slyším „… noc je chladná a kovboj starý, štíty skalní, přikryl mrak …“ tak si vždycky vzpomenu na tenhle večer a tuhle cestu.

 

 

 

Pátek 5.9.2003, 8. den, vnitrozemí Lefkady

 

ObrazekDneska se od rána nějak honí mraky a k vodě to moc není a tak rychle přijímáme alternativní program – pojedeme se podívat na ty vodopády u Nidri a pak půjdeme někam do kopců.

 

Najít to jde kupodivu velice dobře – v Nidri se odbočí doleva, jede se mezi olivovými sady až se přijede pod tavernu Platani, která je skutečně hned vedle nádherného obrovského platanu. Pak se jde kousek pěšky do mírného kopce kolem plastové hadice, kterou, jak spekulujeme, si někdo od vodopádů přivádí vodu.

 

U vodopádů samotných to vypadá přesně tak, jak očekáváme – vody moc není. Ostatně, v září ani nic jiného čekat nelze. Když je tady dost vody, tak to asi bude vypadat dobře, takhle je efekt slabší. Moc dlouho se tady nezdržujeme, prozkoumáme akorát vodní živočichy (jsou tady nějaké žáby) a vracíme se zpátky k autu.

 

Máme takovou tu propagační mapku, a podle ní se vydáváme kamsi do vnitrozemí s tím, že někde necháme auto a půjdeme, kam nás napadne. V jedné zatáčce pod lesem vidíme hnědou směrovku upozorňující na nějaký klášter nebo kostelík, a tak necháváme auto v zatáčce (je v tom místě rozšířená a aut se tam na šotolinu vejde více) a dále do kopce postupujeme do prašné štěrkové cestě pěšky. Za chvíli nás překvapí nějaký chlapík na mopedu, co se dere po téhle cestě vzhůru. Nevěříme, že to stoupání může na tomhle podkladu vyjet. Za chvíli to samé, ale jiný chlapík veze i manželku. Stroji dochází dech a tak si chlapík pomáhá nohama. Asi jsou na to zvyklí. Za chvíli pro změnu nějaký pick-up. To jsme teda netušili, že to je taková frekventovaná cesta…

 

Po nějaké době, když už jsme zdolali mírné stoupání a šli jsme už skoro po rovince, jsme u prvních vinic došli nějakého chlapíka, kterého jsme využili k tomu, abychom se ujistili, že jdeme správně. Samozřejmě ho hned zaujalo, že manželka mluví řecky a probíhaly obvyklé vysvětlovačky. Tentokrát ale manželka neměla kam utéct, protože chlapík měl stejnou cestu jako my. Dnes je totiž nějaká slavnost v bývalém polorozbořeném klášteře, a tak proto je tady takový provoz. Chlapík tam jde taky a říká, že jestli se chceme podívat, že můžeme, že tam bude i jídla a pití dost. Shodneme se na tom, že tohle se určitě v rámci folklórní exkurze vyplatí vidět, a jdeme s ním.

 

Manželka mezitím musí chudák pořád diskutovat a nikdo z nás jí s tím nemůže pomoct. A tak vysvětluje, že po válce musel děda utéct, jak se protloukali přes Balkán na sever, jak nakonec každé děcko skončilo jinde a jak je pak po měsících zase sháněli dohromady… Tehdy jsem si poprvé řekl, že bych se měl naučit větu „její děda Achileas byl totiž komunista a dodnes má jaja doma Leninovy spisy vázané v kůži!“, kterou bych jako první vytasil vždycky, když bych detekoval větu „a jak to, že umíš řecky?“. Dodnes jsem se ale tuto větu nějak nestihl naučit.

 

Chlapík jí vykládat vtipné historky o tom, že tam na severu, odkud manželčina rodina pochází, to měli celkem dobré, protože mohli utéct. Tady to měli komouši horší, protože tady neměli utéct kam. A tak jim sem tam uřezali hlavu, sem tam je oběsili, většinou se ale spokojili jen s jejich předáky a ostatním tato výstraha stačila. My, kteří jsme zažili 40 let komunismu (resp. jejich část) na vlastní kůži, jsme to zhodnotili jako rozumný postup. Chlapíka debata evidentně bavila a nabízí se, že s náma klidně půjde nahoru k tomu kostelíku, kam máme namířeno. Tvrdí totiž, že cesta není nijak značená a že je to komplikované a sami to nenajdeme. Tato představa ovšem manželku děsí, protože nemá chuť strávit několik hodin debatou s čilým chlapíkem, kterého bychom evidentně i přes jeho vyšší věk nesetřásli ani po mnoha kilometrech.

 

Těsně před rozvalinama kláštera nás překvapuje na cestě něco, co vypadá jako fialový koniklec, a o čem tenkrát přesně nevíme, co to je (je to ocún). Na místě je už vše skoro připraveno, dokonce vidíme i malou elektrocentrálu, která tam slouží coby napájení elektrické kytary a zesilovače (!). To nás fakt pobaví, nejvíce Michala, který je zdatným basákem několika bývalých proslulých undergroundových formací. Na místě jsou i 4 kněží, což nám teda připadá jako fakt divné množství (víc by nám vyhovoval lichý počet). Trochu to tam prolezeme, jednomu z nás se strašně chce a tak zalézá ještě dál do Obrazektrosek. Nakoukneme i do jediné zachované (či opravené) budovy, kde je oltář, ale dovnitř se raději necpeme – přece jenom, jsme tady jediní turisti.

 

Nejvíce nás ovšem s Michalem zaujme dvojice chlapíků, kteří jsou vidět na fotce vedle. Sedí nalevo na zídce, ten mladší má proužkovanou košili. Ten starý mi trochu připomíná jednu proslulou rázovitou postavičku mého dětství. Chlapíci se neustále vybavují a za každou větou se šíleně chechtají, většinou něco vypravuje stařík a směje se takovým sípavým smíchem – trochu podobně se smával Cízler. Tehdy jsem asi nejvíce litoval, že nemluvím řecky. Největší sranda byla, že se spolu bavili a chechtali i poté, co mše pokračovala venku. Papasi totiž vylezli ven a světili chleba, a všichni kromě nás a této dvojice se slezli kolem.

 

Poté už slavnost skončila, hudebníci začali ladit inštrumenty a my jsme se chystali k odchodu. Michal chtěl sice trochu zůstat, protože by ho zajímala ta muzika, manželka ale zase pro změnu po očku sledovala, kde je náš průvodce, aby mu mohla nepozorovaně uniknout. Naštěstí se jí to podařilo.

 

Směřujeme podél vinic dále do vnitrozemí. Sem tam zkoušíme hrozny, některé jsou kyselé, jiné už sladké a přemýšlíme, jaké odrůdy to asi můžou být a jaký bude výsledný vinný produkt; po chvíli už jsme hroznů přežraní. Cesta pokračuje více méně po vrstevnici a i počasí je pořád ideální, protože je sice teplo, ale ne příliš a mraky se taky vyskytují v dostatečném počtu.

 

ObrazekPo nějaké době konečně narazíme na nějakou vesničku, jejíž jméno si už sice nepamatuju, ale podle fotek z netu je to evidentně Englouvi. Dojdeme do centra, které tvoří dlážděná náves, uprostřed které roste obrovský starý platan. Nádhera! Miluju platany! Otevřený je jediný podnik, a to nálevna na náměstí.

 

Jdeme dovnitř a vítá nás servírka, jakou jsem viděl poprvé a asi taky naposledy v životě – stará jajula celá v černém, seschlá a maličká, s několika žlutými zuby, mohla mít možná tak 80. To je fakt etno! Protože jsme šli celou dobu kolem vinohradů, tak mě nejvíce zajímá, jestli mají místní víno. Mají. A můžeme zkusit? Pokud nám bude chutnat, tak určitě minimálně jednu petku koupíme. Už tak 3 roky zlehka piju víno, nejsem sice žádný znalec, ale dobré víno od špatného poznám. Jajula samozřejmě ochotně souhlasí a nalívá mi skoro deci. Vůbec, když po Řekovi chci, aby mi nalil víno na ochutnání, nalijou vždycky tolik, jako by tím měla odstartovat bujará pitka. Víno mají červené, barva nijak sytá a je … úplně hrozné!!! Takové nějaké řídké, kyselé… Ještě se doptávám, jestli to už je letošní, to by tu bídnou chuť celkem vysvětlovalo, ale ne, je loňské. Děkuji jajuli a nějak nerozvádíme, že si do zásoby nic nekoupíme. Jajula je v naprostém klidu, nic za to nechce a bere to jen jako součást řecké pohostinnosti.

 

Nad dědinou už se zase tyčí kopce, na tom přímo nad náma je vidět nějaký kostelík s modrou střechou. Navrhuju, že bychom se tam mohli vyškrábat. Souhlasí kupodivu moje vlastní manželka, Martině se moc nechce a tak zůstávají s Michalem dole a my lezeme po skalách vzhůru. Jde to celkem dobře, kolem sebe cítíme intenzivní vůni oregana, sem tam musíme provést Obrazeknějaký obchvat, chvilkama lezeme jen skoro po vrstevnici, ale kousek pod vrcholem narážíme na překážku, kterou už nedokážeme zdolat – rostou tam totiž dost hustě nějaké ostnaté keře, které nejdou nijak obejít. Hluboko dole pod sebou vidíme vesnici a dalekohledem i Martinu s Michalem. Musím tímto vyslovit pochvalu své ženě, od které bych takovýto horolezecký výkon fakt nečekal. Při pohledu dolů vidíme napravo něco jako řečiště, kterým se možná na jaře a při deštích valí voda a tipujeme, že tudy by to snad šlo. Tak dlouho na nás ale M+M čekat nemůžou. Dolů lezeme mnohem rychleji než nahoru, schválně to bereme více pravou stranou a skutečně jde vidět, že tudy by to šlo. Michal nám pak dole říká, že se celkem diví, že jsme vylezli tak vysoko a že to byl možná trochu risk. No, zdola to asi vypadlo divočeji.

 

Stejnou cestou jakou jsme přišli se zase vracíme zpátky a kousek nad asfaltkou potkáváme nějaké lidi, kteří nás česky zdraví. Martina, která šla popředu, se s nima totiž dala do řeči, a tak už věděli, že potkají krajany. Moc Čechů jsme ale na Lefkadě nepotkali – dnes už vím, že jsou spíš v Nidri, Vassiliki a Agios Nikitas.

 

 

 

Sobota 6.9.2003, 9. den + Neděle 7.9.2003, 10. den, Mikros Gialos

 

K těmto dnům nějak není moc co říct, byli jsme opět na „naší“ plážičce, jednou se do její blízkosti skrz křoví u cesty drze prodral nějaký italský pár, ale to byla jen výjimka. Jsme už celkem dost opálení, takže jsme spíš pod slunečníkem. Večer vždycky vypijeme nějakou tu retsinu a trávíme čas nicneděláním.

 

Asi nejzajímavější událostí těchto dvou dní je to, že M+M potlačili hrdost a poníženě zažádali o zapůjčení kajaku, který jsem mimochodem nechával nafouklý celou dobu venku na terase apartmánu pod náma. Doma by ho hned někdo ukrad‘. Co se zapůjčení týče, projevil jsem velkorysost a nevyžadoval padnutí na kolena. M+M si po připlutí zpět kajak pochvalovali (bodejť by ne!), ale jen opatrnými slovy, abych si nemohl myslet, že tím berou zpět své dřívější námitky.

 

Asi to bylo tím nicneděláním, ale vcelku s manželkou uvažujeme, že 14 dní by nám možná stačilo…

 

 

Obrazek

 

 

<<< Agios Nikitas   Olympia, Methoni, Peloponés >>>

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA