Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 5. 2006

Středa 17.9.2003, 20. den, Thrákie

 

Dnešním dnem končí nicnedělání v Soluni a čeká nás poslední velký přesun této dovolené: cca 450 km ze Soluně do Orestiady. Vyrážíme dopoledne a jako největší problém se ukazuje vymotat se z centra Soluně. Kdybychom jeli na Chalkidiki, tak by to bylo jednoduché, protože cedule Chalkidiki byly všude. My jsme ale potřebovali vyjet trochu na sever, abychom se dostali na městský okruh (po kterém jsme do Soluně přijížděli z Bulharska), který vypadal naprosto komfortně. Nějak se nám to ale nedaří a dokonce jsme se i lehce chytli s Michalem (fakt mě nejvíc baví, když mi někdo radí, co za mnou jede – od čeho mám asi ty troje zrcátka ?!), ale musel jsem zvolit trochu odvážnější jízdu, abych se dostal z pravého pruhu přes 6 pruhů do levého. Směr jsme nabrali sice dobrý, ale i tak jsme byli v dupě, a tak nezbylo, než použít manželčiny řečtiny a na červené se na křižovatce zeptat chlapíka v autě před náma, kam máme jet. Naštěstí jel podstatnou část cesty stejným směrem, a tak jen stačilo jet za ním a pak jen párkrát odbočit dle jeho jasných doporučení – to bylo něco jiného, než Emily!

 

Po najetí na okruh už jsme jeli směr Kavala. Podle mapy jsme měli míjet Stavros, a protože to bylo takové známé profláklé místo, kam jezdily (aspoň v 90. letech) hordy Čechů, manželka jako dítě na pionýrský tábor a byla tam dokonce i moje máti, říkali jsme si, že to musíme taky vidět. Nebyl žádný závratný hic, podle auta něco kolem 25°C, ale dojíždíme až k pláži a na hodinku tam poležíme a dokonce se i vykoupeme. Pro nás teda Stavros není rozhodně tou správnou volbou, do vody se jde dlouho, voda pořád po kolena, pláž ve městě, prostě nic pro nás. Manželka ale namítá, že pro rodiny s dětmi to je dobré. Na pláži plno rozhodně není, kupodivu je tam dost Srbů (nebo Slovinců?). V každém případě mě to celkem překvapilo, protože ty bych čekal spíš v Chorvatsku, ale možná tam schválně natruc nejezdí, k odpadlíkům jedněm.

 

Před odjezdem jsme si ještě v kafeterce vedle dali na terase frappé a jeli dál. Z té cesty do Alexandroupoli se mi pak vybavovala krásná místa podél pobřeží, akorát jsem už nevěděl, kde to bylo. Když jsme tu samou trasu jeli znovu o dva roky později, přišel jsem na to, že to bylo asi kolem Kavaly, kde se jede těsně kolem moře a na pevninské straně jsou skály a krásně členité pobřeží.

 

ObrazekDálnice, resp. rychlostní silnice mezi Kavalou a Alexandroupoli ještě nebyla všude dostavěná, a tak se jelo po staré kolem Xanthi a Komotini, ale i tak je to krásná jízda, široká cesta, malý provoz, no prostě přesně dle mých představ. V Alexandroupoli jsme měli plánovanou zastávku na oběd, a protože to není nijak velké město, bez problémů jsme naslepo dojeli k moři, po cestě kolem moře se projeli tam a zpátky a vybrali si restauraci přímo u vody. Na jídle jsme byli venku vícekrát, ale protože jsem si nějak nikdy nedal žádnou pořádnou mořskou potvoru, rozhodl jsem se, že to napravím tady a dal si chobotnici. I ostatní pochopitelně volili řeckou klasiku a k tomu všichni tradičně frappé.

 

Pak už jsme se vydali na závěrečných 100 km nahoru na sever do Orestiady. Celkem bez velkých problémů jsme našli i Leftin kšeft, který je hned kousek za obchoďákem, a po uvítacích ceremoniích jsme s Filipposem dojeli k nim domů, abychom se nakrátko ubytovali a vytahali z kufru věci před zítřejší cestou do Istanbulu. Pro návštěvu Lefty (když už budeme v Řecku, tak by bylo blbé se tam nestavit, a kromě toho jsme se tam stejně i stavit chtěli) jsme dvojici M+M získali hlavně tím, že jsme tuto hodlali spojit s návštěvou Istanbulu, který je z Orestiady vzdálen pouze nějakých 250 km po dálnici. Na Istanbul jsme se všichni těšili a naplánován byl na zítřek.

 

Dnes nás ovšem ještě čekaly obligátní návštěvy u Žofky a Mičose (vč. tradiční opulentní večeře formou řeckých stolů) a nějaké společenské události s Leftou a tak. Moc jsme to ale nemínili protahovat, protože zítřejší program bude určitě náročný.

 

Obrazek

 


 

 

 

 

Čtvrtek 18.9.2003, 21. den, Istanbul

 

Ráno před osmou už vyrážíme, abychom to všechno v klidu stíhali. Máme 2 alternativy: buď nám to bude večer stačit, nebo nebude a (pokud se budeme cítit bezpečně) pak tam někde přespíme. Sice víme, že plnohodnotná prohlídka Istanbulu by zabrala několik dní, ale my chceme hlavně bazar, Agia Sophia a podobné vychytávky. Vcelku brzo se dostáváme přes řeckou stranu hranice a přijíždíme kolem ozbrojenců na tu tureckou. Máme vcelku podobný dojem, jako v Bulharsku.

 

Na turecké celnici mluví všichni pouze turecky. Zkoušíme to s angličtinou i němčinou, ale mají nás na háku. Řečtinou nemíníme provokovat (mimochodem – pro Řeky žádný Istanbul neexistuje – všichni používají striktně název Konstantinopoli). Prohlíží nám pasy a chtějí víza. Na to jsme připraveni a vytahujeme připravené dolary, abychom mohli zaplatit 5 USD na hlavu. Turci ale kroutí hlavama, že to nejde, že musíme mít víza. Už si fakt nevybavuju, jak jsme se vůbec domluvili, ale závěry byly následující:

 

-         musíme mít víza

 

-         víza za 5 USD se už na hranicích měsíc neprodávají

 

-         fakt nám je neprodají

 

-         fakt nás tam nepustí

 

-         fakt to máme otočit a jet zpátky (ten celník měl pro otočení auta stejné gesto jako jeho postsocialističtí balkánští kolegové !!! Oni fakt musí mít společné školení.)

 

Takže ani z Istanbulu letos nic nebude. Martina měla sice chvilku tendenci vyvolat diskuzi o tom, jak k tomu mohlo dojít a kdo za to může, ale naštěstí tato snaha nenašla širší odezvu pléna. Tento rok prostě na celníky a celnice (míněny jak ženy tak instituce samotná) nemáme štěstí. A tak obracíme auto, zpupný turecký celník, co si při každé turecké větě „a nepustím!“ vždycky i dupnul nožkou, nám na závěr aspoň chválí oktávku, že je to dobré auto. Tak si aspoň pohlídneme duty free shop na řecké straně a jedeme zpátky.

 

My zůstaneme do soboty v Orestiadě a pro M+M v rychlosti společně s Leftou a děckama vymýšlíme alternativní plán na 2 dny:

 

-         Samothraki (trajektem z Alexandroupoli)

 

-         Thassos (trajektem z Kavaly)

 

-         Fanari, u zálivu pod Komotini, před lety tam byla celá řecká famílie (tj. všechny tchyniny ségry vč. děcek) a moc se jim tam líbilo.

 

M+M dostávají naši mapu, naházejí pár věcí do kufru a vyrážejí zase na jih.

 

ObrazekPřed námi jsou tedy vč. dneška 2 neplánované dny v Orestiadě, ale nijak zvlášť nám to nevadí, snad se nebudeme nudit. Filippos i Kristini jsou ke všemu doma, tak se o nás aspoň někdo „postará“. Kromě toho je více méně k dispozici i Leftin Matiz (trochu jsem ji vyslýchal, proč si koupila takový korejský shit-box v plné palbě a k tomu ještě brčálově zelený a ne třeba pořádnou škodovku, kterou by za ty prachy taky jistě pořídila. Prý to bylo přes známého…).

 

Trochu jsme přemýšleli i o tom, že bychom využili času a navštívili vesnici Mikri Doxapara, odkud jaja pochází, a kam se v 90. letech málem zpátky přestěhovala, ale skoro nikoho už tam manželka nezná, takže to nakonec vypustíme.

 

Odpoledne nás ještě Lefta vezme trochu více na sever do Kastanies, což je bulharsko-turecko-řecké pomezí. Šli jsme k řece, kde byla i nějaká zahradní restaurace. Řeka se na bulharské straně jmenuje Marica, pak se za Kastanies chvilku dostává do Turecka, kde obtéká Edirne a hned se zase stáčí na jih, aby až k své deltě tvořila hranici mezi Řeckem a Tureckem. Kromě toho tvoří údolí Evru údajně nejúrodnější část jak Bulharska, tak Řecka. Je tam hodně zeleno, kolem řeky se pasou krávy a panuje tam naprostý klid. Dokonce máme i problém najít někoho, kdo by nám udělal frappé.

 

Večer ještě zajdeme za příbuznýma, trochu prolezeme město, zajdeme s Filipposem na biliár, dáme nějaké ty Amstely a já pak na závěr ještě zkoumám řecko-turecký televizní formát.

 

 

 

Pátek 19.9.2003, 22. den

 

Dneska se ráno (no, ráno…) domluvíme s Filipem, že zajedeme ještě naposledy k moři k Alexandroupoli. Jdeme brčálovým Matizem, schválně si ho vyzkouším, abych se ujistil, že má kritika je oprávněná. Je, je to fakt plechovka srovnatelná s Maluchem.

 

Za Alexandroupoli sjíždíme dolů k moři a Filippos nám ukazuje možné alternativy. Taky nám u moře ukazuje barák rodičů Emily a dodává podrobnosti o aktivitách jejího otce - lokálního či regionálního politika. Politici budou, myslím, všude stejní.

 

Nakonec sjedeme na pláž Delfini, kde není vůbec nikdo. Jednak je pátek, pak je po sezoně a taky žádné šílené vedro. Filippos celý den ani nevleze do vody. Ani se nesvlíkne. Zato jsou tady nádherní toulaví psi i štěňata, všichni moc přítulní a všichni se spoustou blech. Ale byly to blechy psí, ty na člověka nejdou. My sami jsme v moři moc času taky nestrávili, bylo to jedno z těch pitomých míst, kde se jde půl hodiny do vody, než člověk může začít plavat bez toho, aby si odřel kolena.

 

Odpoledne pak nejdřív jedeme do Orestiady a pak k večeru jedeme zase dolů do Didimoticha, kde leží v nemocnici od včerejška Lefta, která se musela podrobit jakémusi drobnému řezu. Po cestě míjíme před Didimotichem stříbrnou Michalovu oktávku a posíláme jim SMSku s tím, že se musí do našeho příjezdu nějak zabavit v Orestiadě sami.

 

Z řecké nemocnice jsem nějak extra dobrý pocit neměl, úroveň českých nemocnic mi teda přišla o dost lepší. Lefta byla ještě pod vlivem narkózy, takže s ní taky moc řeč nebyla.

 

A tak jsme šli ještě do města, protože zrovna dneska tam prý mají začínat nějaké výroční trhy, které budou probíhat hlavně o víkendu. Didimoticho je vojenské posádkové město, kromě toho jsou tam, myslím, nějaké hradby a pak je tam ten trh. Podle toho, co jsme viděli, ovšem trh asi fakt začne spíše zítra, protože jsme tam toho zatím moc neviděli.

 

A tak se celkem brzo zase vracíme do Orestiady, kde se u obchoďáku potkáváme s M+M. Ti nám sdělili, že si nakonec vybrali Fanari, hlavně proto, že nemuseli nikam žádným trajektem. Byli naprosto spokojení, líbilo se jim tam a dokonce se i dost opálili. Dokonce i možná trochu připálili, protože jak sami přiznali, dost už podcenili mazání, a jakkoli se to nezdálo, slunce pořád ještě opaluje.

 

Večer už nezbývá nic jiného, než se definitivně sbalit a připravit na zítřejší odjezd a návrat do ČR.

 

 

 

Sobota 20.9.2003, 23.den, odjezd

 

Ráno vyrážíme po osmé, aby byl dostatečný prostor pro různé možné komplikace, ale všichni věříme, že tentokrát již vše proběhne hladce. První zádrhel se už ale objevuje na řeckých hranicích v Ormeniu, protože jim vypadly počítače a tak neodbavují. Čekáme cca hodinu, ale pak je už vše v pořádku a my jedeme dál.

 

Nejdřív je ovšem třeba ještě nakoupit nějaké ty Metaxy v duty-free shopu. Martina nahlas přepočítává obsah 100% alkoholu na hlavu. Je fakt, že po těch všech zkušenostech z cesty tam si moc jistí nejsme. Bulharskou celnicí projíždíme s obavami… Úplně na výjezdu nás ještě zastavuje mladá Bulharka a přísným hlasem se ptá, jestli máme něco k proclení. Suverénně, leč s obavami prohlásíme, že ne a ona nám už jenom popřeje šťastnou cestu. Tentokrát to šlo hladce.

A tak snad jedinou zajímavou historkou z cesty zpátky bylo, když se chtělo Martině čůrat. Zastavili jsme u cesty a ona se u auta bezostyšně rozoděla a rychle vše vyřídila. Když jsem jí pak pochválil, že se stačila za ty 3 týdny ukázkově balkanizovat, tak se skoro urazila a chtěla mi namluvit, že nikdo nemohl nic vidět. S tímto tvrzením by se sice dalo úspěšně polemizovat, ovšem do polemiky jsem se nepouštěl, protože má pochvala nebyla evidentně jako pochvala vnímána.

 

A je třeba říct, že hladce to šlo v podstatě až domů. Akorát na slovensko-českých hranicích, kde jsme už žádný problém nečekali, nás dost zkoušela vyslýchat mladá slovenská celnice. Že prý, odkud jedeme a jestli nevezeme alkohol,potraviny, rostliny …. (následoval delší výčet). Splňovali jsme několik těchto kritérií. Že by nám udělali šťáru skoro doma? Naštěstí mě napadla ta správná odpověď: „ne, my máme akorát tak kamínky od moře, mušličky … (prostě znáte ženské)“. Ztuhlý výraz ve tváři mladé celnice povolil a i ona nám popřála šťastnou cestu. U Brna jsem už byl dost unavený a dorazil zbývající 2 Red Bully. Ale i tak jsme trasu Ormenio-Brno tentokrát zvládli za nějakých ani ne 17 hodin.

 

 

 



 

Tato dovolená měla pro mne ovšem neblahé následky. Dovolenou jsme už přestal považovat za vyhozené peníze. Stal jsem se velkým příznivcem Řecka. Už relativně brzo jsem začal přemýšlet nad tím, kam bychom jeli příště. Stal jsem se tím, kdo to pořád plánuje a neustále něco hledá na netu. A do dneška mě to zatím nepustilo.

 


 

Jo, mimochodem, celé nás to tenkrát s manželkou vyšlo na něco málo přes 30.000 Kč.


 

 

Obrazek

 

 

<<< Výstup na Olymp, Soluň    cesta 2005 >>>

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hned bych jela :-)

(Lenka, 29. 7. 2013 9:39)

No snad si bude pamatovat, zná mého tchána Dimitrise Garilise :-) Tak pozdravujte

-> Hned bych jela :-)

(PAN_VIGO, 23. 7. 2013 9:20)

No to je sranda, když jsem to psal, tak jsem si říkal, že se nemusím nijak omezovat, bo to beztak nebude nikdy číst nikdo, kdo by znal někoho z těch, o kom píšu... A ejhle!
Za 14 dní už budeme v Orestiadě (autem), tak to Leftě povykládám :)

Hned bych jela :-)

(Lenka, 18. 7. 2013 17:46)

Tak jsem přečetla váš příspěvek, máme v
Řecku taky rodinu ( v Hionades ) kousek od Orestiady a dokonce paní Leftu známe, viděli jsme ji v roce 2004 :-) a začínám přemýšlet, že tam zase příští rok vyrazíme. Autem to ale nedáme, tak jedině letecky do Kavaly a tam si nás už tchán vyzvedne :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA