Neděle 14.9.2003, 17. den, na Olymp
Jenom pro ujasnění: žádná hora Olymp (alespoň v této oblasti) neexistuje, ve skutečnosti se jedná o Olympské pohoří (Óros Olympos) s nejvyšší horou Mitikas, resp. Mytikas. V textu ale z pohodlnosti často používám Olymp, tak jen aby bylo jasno.
Ráno si sbalíme jen věci na dvoudenní výstup, půjčíme si z věšáku nějaké batůžky a opouštíme byt, jenž nese zjevné stopy bohémského života a ne příliš přehnaného uklízení. Je za to ale pěkně vyzdoben různými šílenými obrázky, na nichž motiv hub Lysohlávek je tím nejčastějším.
Počasí je obdobné jako včera, takže máme jistotu, že se určitě neupečeme. Autem dojíždíme až na poslední odstavné parkoviště nad Litochorem a vyrážíme. Tedy – ne tak docela. Jako na potvoru mě to zrovna chytlo. Naštěstí tady mají WC, bohužel opět šlapky. Tady ovšem můj výkon nebyl tak kvalitní, jako na srbské celnici a keramika byla poznamenána. A pořád jsem ještě netušil, že i u šlapek je splachovadlo… Omlouvám se tímto upřímně zodpovědným pracovníkům, zejm. uklízečce, ale fakt nejsem takové prase, jenom to doma nemáme.
Samotné parkoviště se nachází u Prionia (to bude možná označení typu Strezimirovci) a je už ve výšce nějakých 1100 m. Není teda žádné vedro, takže využíváme mikiny a jiné teplé prádlo a vyrážíme vpřed.
Z našeho parkoviště jdeme trasou, která vede k chatě A, resp. podle mapy k Spilios Aghapitos refuge (tras na Olymp je více), podle té stažené mapky by to mělo být po trase E4. Kousek za dřevěným mostkem objevujeme zdroj cinkání – za 30 € si zde můžete pronajmout mulu, která vás pohodlně (?) vyveze až k chatě a možná ještě dál. Když později vidíme postarší lidi, jak sedí bokmo na (zdá se dřevěném) sedle, nemám moc pocit, že je to pohodlné cestování. Začátek cesty se jde kolem protékající horské říčky Enipeas, všude kolem je zeleno a zima a chvílemi těžko věřit, že jsme v Řecku.
Vcelku brzy se ráz výstupu začíná měnit na „stoupání po schodech“. Tohle jsem teda nečekal. Nějaké klidně i prudké stoupání jo, ale že polezeme po schodech… Abychom si rozuměli, samozřejmě nejde o schody betonové, jedná se o napříč položené či zabudované klády, možná proto, aby stezku nevymlela valící se voda, co já vím. V každém případě se po tom zas tak dobře nejde.
Výstup to nicméně není nijak náročný, sám jsem překvapený, kolik potkáváme postarších tůristů v důchodovém věku. Zvláštností je taky řecké značení – k cíli se neudává vzdálenost, ale zbývající čas. Má to chybku v tom, že není uvedeny pomocná veličina v, tedy rychlost, takže můžeme jen hádat, jak dlouho to bude trvat zrovna nám.
Již relativně brzy se od nás odtrhuje dvojice M+M, které výstupy na vrcholy a vrcholky trénuje vcelku pravidelně. A také již příliš brzy manželka zjišťuje, že její batožinové zavazadélko je pro ni příliš těžké a já tudíž již příliš brzy plním roli muly, které má jeden batoh na zadech a druhý na břichu. Kromě jídla a pití ji totiž ještě neseme spacáky, protože na chatě budeme přespávat.
Čím výše stoupáme, tím se také zvětšuje rozdíl mezi časovými tvrzeními na cedulích a našimi skutečnými výkony. A taky padá mlha, resp. my lezeme do mraků, takže se ještě více přiodíváme. Pokud to takhle bude vypadat i zítra, tak toho teda moc neuvidíme. Konečně se ale objevuje cedule „to refuge 20 min“ a skutečně tam za víc než půl hodiny jsme. Jedná se o kamennou ubytovnu s vlastním motorgenerátorem, který se (pokud si dobře vzpomínám) v deset vypíná a jde se spát. Jsme podle vrstevnic na mapě ve výšce cca 2 600 m.n.m.
Obsazeno není, takže se ubytujeme v místnosti, která má cca 15 poschoďovek, porozhlédneme se po okolí a já zatoužím po své ranní příhodě se šlapkama po sprše. Což o to, ta tady je, ale mladá recepční říká, že voda je jenom studená. To mi nevadí, a tak mi top raději zopakuje ještě jednou a zdůrazňuje, že je fakt „poly krio“ (hodně studená). Mimochodem, recepční (která sama vypadá jako horolezkyně – ostatně kdo jiný by sem taky lezl) mluví velice dobře anglicky, ba i německy, a dokonce má velmi dobré oba dva přízvuky. To mě u Řeků vždycky strašně překvapí a tak vyzvídám, jak je to možné, a jestli je vůbec Řekyně, protože se mi zdá, že má i nějaký jiný řecký přízvuk. Holka je z Litochora a je to Řekyně, ale to je všechno, co si vzpomínám, a to i přesto, že jsem ji zpovídal trochu dýl.
Sprchy jsou ve sklepě a voda je fakt poly krio, ale dá se to přežít. Venku potom taky objevujeme kočku, která je úplně stejná jako ta naše, akorát je inverzní, tzn. že není bílo-černá, ale černo-bílá. Dokonce má i úplně stejnou povahu a my se nestačíme divit.
Později se přesunujeme do společenské místnosti, kde vzpomeneme píseň Ivana Mládka „Ve Špindlerově Mlýně“, zejm. pak pasáž „… zahraju si dámu / ruce nohy u kamen ve společenské místnosti, těžko sobě zlámu …“. Zahrajeme si taky nějaké ty stolní společenské hry, které jsou na chatě k dispozici, dáme si nějakou tu Metaxu a čaj a všichni doufáme, že nám zítra vyjde počasí a my neumrzneme pod vrcholem. V deset vypnou dízlák, světlo zhasne a my jdeme spát.
Pondělí 15.9.2003, 18. den, Stefani
Ráno se budíme s východem slunce – a venku je krásně! Není sice vůbec vidět dolů, protože jsme nad mraky, ale zato nahoru jde vidět dokonale. Taky si hned fotím Mitikas, protože kdo ví, jak bude za chvilku. Samotný Mitikas me skutečně hodně zaujal a už se vůbec nedivím, že zrovna tady Řekové umístili sídlo Bohů. Samotná hora je totiž velice členitá a není vůbec složité vidět v jednotlivých skalách lidské, tedy Božské postavy. Výrazné je to o to více, že vedlejší kopce takové vůbec nejsou. Je to skutečně moc hezký pohled.
Vědomi si zrádnosti a nevyzpytatelnosti počasí rychle vyrážíme (spacáky a jiné nepotřebné věci si prozatím necháváme na chatě), aby se nám nepokazilo počasí. Výstup samotný je už dneska mnohem příjemnější. To největší převýšení jsme totiž překonali včera a dneska jdeme jen po málo stoupající vrstevnici, takže cesta ubíhá rychle a v klidu. Mraky mezitím neustále mění svou horní hranici a valí se nahoru a dolů a my máme trochu obavy, aby nás nedostihly. Po cestě potkáváme taky horské kozy, na které upozorňují i cedule, a některé i fotíme. Bohužel, s obyčejným foťákem nejsou výsledky nijak oslnivé a dá trochu práce, než člověk kozu na fotce najde.
Když už se dostaneme pod samotný vrchol, kde nás podle zjištěných informací čeká nejtěžší, téměř horolezecký výstup, čeká nás nemilé překvapení – výstup na Mitikas je dnes uzavřen (alespoň minimálně dopoledne, ale známe Řeky), protože se tam vyvěšuje olympijská vlajka a budou se tak natáčet nějaké propagační šoty na olympiádu. To je ale smůla, teď nemůžu frajeřit, že sem vylez‘ na Olymp!
Nezbývá tedy, než se smířit s druhým nejvyšším vrcholem, což je Stefani. Celkem je mi divné, že v té relativně podrobné mapě Stefani není, a na těch našich omalovánkách přitom byla. Takže pokračujeme ještě dál a až po chvíli se vydáváme do skal vlevo. Mimochodem, člověk zvyklý na krásné a přehledné turistické značení z Česka si chvilku musí zvykat, protože tady to spíše připomíná soutěž „hledání pokladu“.
Poslední část výstupu na Stefani je stejně náročná jako na Mitikas, akorát je prý trochu kratší. V praxi to znamená, že je třeba se škrábat po skalách, protože nahoru už žádná stezka nevede. Určité úseky jsou fakt plnohodnotným výstupem, protože je to skoro kolmé. Naštěstí je stěna hodně členitá, a tak to není zas tak velký problém, jak to vypadá.
Po strmém stoupacím úseku se už dostáváme na plošinu pod závěrečným vrcholem. Nalevo vidíme Mitikas a na něm skutečně i vlajku. Není to ta typická olympijská, ale nějaká s řeckým motivem, mám dojem že s modrým vavřínovým věncem uprostřed. Tady nahoře už je skála dokonce namrzlá a stezka na samotný vrcholek vypadá hodně úzká a zrádná a to je důvod, proč se nikomu nechce až nahoru (je to fakt jen pár metrů). No nikomu, já kamzík bych šel a zkušebně i zkoumám terén, ovšem manželka skoro chytá záchvat a důrazně mi zakazuje udělat ještě krok. Trochu ji dráždím a fotím si aspoň tu díru, do které bych spadnul, ale je fakt, že můj drahocenný život by za to nestál. Tak si aspoň uděláme na plošině mikropiknik a pokecáme nad mapou s Polákama, které potkal stejný osud jako nás.
Dolů už to jde rychle (i když ty kolmé úseky se lezou líp nahoru než dolů), na chatě si vyzvedáváme batožiny a sestupujeme dolů. Mraky nás doteď ještě nedostihly a je tudíž tepleji než včera. Samotný sestup až dolů na parkovišti je zejm. v závěrečných fázích pro nás, netrénované horaly, náročný na kolena. Naštěstí nám zkušený Michal uděluje radu, ať se snažíme přenést zátěž na stehna, což nejdřív nechápu, jak to může jít, ale praxe ukazuje, že to jde velice dobře. Kolenům se rázem značně ulehčí.
Na parkovišti nás čeká naše auto, které nám nikdo neukradl, nenápadně se plížím kolem WC a tvářím se nevinně, naházíme bágl do kufru, přezujeme si pohorky (ach, to je úleva) a sjíždíme dolů. V Litochoru si ještě dáme zmrzlinu a po dálnici pak frčíme na Soluň.
Když v tom najednou … zastavují nás policajti. Že bych jel rychle? Resp. rychle jsem jel, ale že by i Řekové měřili? Ukazuje se ale, že to není policajt, ale voják, možná vojenská policie. Mimochodem, tento voják byl asi tou poslední kapkou, která mě ujistila o tom, že Řekové nejsou malí přičmoudlí skrčci, jak jsem si to kdoví proč představoval (a hodně lidí si to tak představuje do dneška).
Voják byl teda celkem ostrý. Aby byla celá situace pikantnější, neměli jsme u sebe pasy ani papíry od auta. Však na Olympu je potřebovat nebudeme, ne? Viděl jsem to celé docela bledě, obraz mne samého na chladné betonové podlaze s želízky na rukou připnutý k radiátoru dral se mi živě do představ. Naštěstí mluví manželka řecky … A naštěstí jsme měli v přihrádce aspoň mezinárodní řidičáky (kvůli Turecku, do kterého jsme se taky ještě chystali). Nakonec jsme se nějak domluvili, všechno vysvětlili a mohli jet dál. Druhý den jsme se dozvěděli, že nějaký Rusák nebo tak něco zabil nějakého Řeka, a tak kontrolovali všechny podezřelé cizince.
Do bytu jsme dorazili odpoledne, takže jsme měli ještě dost času na návštěvu Soluně. Kromě toho jsme se shodli na tom, že když už tady jsme, zůstaneme i zítra, abychom se v Soluni trochu porozhlédli. No a my s manželkou se můžeme stavit za Elenou (teta), která tady někde kousek taky bydlí. Probíráme ještě jednou návštěvu kina, ale nakonec vyrážíme k večeru do města.
Pro mě osobně je návštěva měst již uzavřenou kapitolou, prostě mě to vůbec nebere. A Češi obecně mají podle mne tu velkou nevýhodu, že jsou rozmlsaní Prahou. To jsem si velmi zřetelně uvědomil před lety při návštěvě Barcelony – v Praze má člověk všechno krásně na jednom místě, historické centrum se zachovalo neuvěřitelným způsobem, a je relativně hodně velké. Všude jinde (jsou samozřejmě výjimky) je to přesně naopak. Tak třeba ta Barcelona: je tam sice gotická čtvrť, ale ta byla na můj vkus dost malá, no a pak tam sice jsou např. různého Gaudího památky, ale je to rozstrkané po městě, musí se tam metrem, a např. taková Sagrada Familia je uprostřed sídliště …
Takže ani od Soluně jsem nic nečekal (a ničeho jsem se nedočkal). V každém průvodci se toho o Soluni dočtete dost, (mně osobně teda naprosto nejvíce zaujala informace, že ještě na začátku století bylo v Soluni 90% židovského obyvatelstva a Řekové i Turci tvořili jen menšiny), ovšem je to spíš pro vyznavače kostelů a starých šutrů a cihel. Narazili jsme pravda v centru na nějaké staré rotundy, Galériův vítězný oblouk a tak, ale je to jednak uprostřed zástavby, takže atmosféra chybí, a kromě toho to ani nepůsobí moc staře. Vždyť ty jejich kostelíky vypadají pořád stejně, holt románská architektura.
Vylezli jsme taky nahoru k hradu (kastra), ale jediná brána, kterou jsme našli, byla zavřená, nakoukli vedle do nějakého většího kostela (či baziliky) a šli zas dolů. Pak jsme ještě pochodili po městě, udělali nějaké malé nákupy a poseděli v kafeterce přímo u vykopávek v centru, myslím, že to podle fotek bylo Navarinou kousek nad Kamarou (Kamara je to místo u Galériova oblouku). Skoro všichni tady hráli nějaké hry, většinou tavli. Taky jsme si jedny vzali, ale manželka si nějak nemohla vzpomenout, jak se to přesně hraje, a já jsem si vzpomínal jenom na to, že to bylo v družině v nějakém souboru „24 (nebo kolik) her“.
Úterý 16.9.2003, 19. den, Soluň Fotoalbum
Dnešní den zůstáváme teda v Soluni. Po pravdě řečeno, už mi to všechno trochu splývá, a tak je možné, že to, co popisuju jako zážitky z včerejška, se možná stalo až tento den, ale to je celkem fuk.
Od rána bylo krásně a my se vydáváme na návštěvu za Elenou. M+M volí individuální program. Věděli jsme akorát ulici, kde Elena bydlí, a tak jsme si raději vzali taxík – tady prý nás nikdo neokrade. A opravdu to moc nestálo, nějaké 2 €. Pak jsme ten vchod ale nemohli najít, a tak si nás musela Elena vyzvednout dole na ulici.
Byt měla krásně zrenovovaný, ale bylo to jenom 2+0, což je trochu špatné v tom, že bydlí ještě pořád se synem (nějakých 20 let), kterému vyčlenila jeden pokoj. Strašně se divila, že nepřišli i M+M, protože s nima počítala a udělala plno ryb; sice jsem věděl, jak se jmenují řecky, ale ani manželka ani Elena to nevěděly česky. Podle tvaru bych to možná tipoval na pražmy. Byly fakt moc dobré! Při odchodu nám zbylé Elena zabalila do alobalu, aby si i M+M užili.
Co se Eleny týče, tak je to tchýnina sestřenice, která relativně brzo vypadla z republiky, myslím, že když jí bylo kolem dvaceti. Do té doby ale žila v ČSSR a do dneška mluví česky naprosto perfektně. Pobyt v ČSSR se na ní podepsal i jinak – trpní totiž drobnou úchylkou, která se projevuje tak, že považuje za nejkrásnější město na světě Krnov. Tedy, nic proti Krnovu… Manželčin strýc, Elenin bratranec, se vždycky strašně baví, když přijíždějí ke Krnovu a Elena už zdálky vykřikuje: „KRNOV !!!!! Nejkrásnější město na světě !!!!!“
Kolem poledne se probudí Elenin syn, který dělá „rádce“ v internetové kavárně (asi něco ve stylu: „myšku prosím uchopit takto“). Celkem ho zpovídám, protože mě zajímá život mladého Soluňana. Co mě fakt šokuje a jako jediné se vryje do paměti je fakt, že mladí Řekové poslouchají ten jejich srandovní pop! Což je asi stejné, jako by jejich čeští vrstevníci poslouchali Helenku Vondráčkovou nebo Karla Černocha. Když jsem se třeba ptal na house, tak prý to taky někteří poslouchají a někde „za městem“ (znělo to jako doupě vyvrhelů) se prý pořádají i house party, ale podle toho, jak mi to líčil, se jedná o zcela okrajovou záležitost. To, že mladí fakt poslouchají to tklivé drnkání v moderním hávu, se mi pak potvrdilo vícekrát.
Pak nás Elena informuje, že zrovna dneska je bazar, a že je hned kousek vedle v ulici. Manželka se zaraduje, mně je to celkem jedno, a tak jdeme na bazar. Na bazaru, který se rozkládá v celé jedné velké ulici a přilehlých odbočkách, mají jak typické tretky typu „bluzaťa“, tak i zeleninu a jiné jídlo jako na tržnici. Elena nás stačí informovat o tom, jak moc všechno podražilo po přijetí Eura a dokládá to na příkladech. No, vypadá to, že oproti drachmám je to teď v Eurech dražší tak o 100%. Od té doby nejsem příliš velkým zastáncem přijetí Eura i když chápu, že výrobci a obchodníci budou jiného názoru.
Odpoledne pak jdeme pěšky zpátky, zas taková štreka to není. M+M nás na bytě informují, že se byli podívat v přístavu a v nějaké uličce si pak dali v restauraci něco na jídlo. Michal je dobrým vypravěčem historek, a tak mi líčí, jak přišli, sedli si a vyžádali si něco k snědku. I tu se prý číšník zapýřil, otevřel jídelní lístek a začal s citem přednášet jednotlivé položky jídelního lístku a znělo to jako francouzská báseň – takový cit a nonšalanci totiž do přednesu číšník vkládal. Nevím, jestli ta drobná gesta, která Michal předváděl, dělal i číšník. Po přednesení jídelního lístku se pak shodli, že nejlepší bude jít se raději podívat rovnou do hrnců v kuchyni, aby bylo naprosté jasno. Taky nás všechny zaujalo, že ryby nemají, protože byla špatná měsíční fáze, a to prý se ryby neloví. V mražáku tady evidentně nic neskladovali. Jídlo prý bylo vynikající.
K večeru jsme ještě prošli Soluň, na nějaké platiji (podle fotek to byla asi Aristotelous) byla Coca-Cola olympijská akce, kde se rozdávala Coke for free a olympijské kolové odznáčky. Při procházce po Soluni jsme se shodli, že dneska je už svět tak unifikovaný, že chvilkama člověk ani nepozná, jestli je v Paříži nebo v Tokiu. Nebo v Soluni.
Večer máme zase různé plány, ale skončíme v kafeterce, M+M zůstávají na bytě, a když se vrátíme, manželka už to nevydrží a udělá trochu pořádek aspoň v kuchyni.
<<< Mykény, Korint, Delfy Thrákie >>>