Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. 10. 2005

Pátek 2.9. 2005, 7. den, Toroni

 

ObrazekRáno se balíme, zajdeme si koupit do mikrominimarketu na pláži chleba, ale ten ještě nemají. Říkáme si, že počkáme (prý tak ½ hodiny, ale znáte Řeky ...), uděláme si elliniko (řeckou kávu) a jdeme si ji vypít na pláž. Jako správný paparazzi si ještě udělám nějaké fotky Pigadaki, dočkáme se i chleba a pak už odjíždíme směr Toroni.

 

Od dědy (majitele) vyfasujeme v Toroni nějakObrazeké hrnce a ubytováváme se. Jsme spokojeni, zejména pak s výhledem. Máme sousedy zprava i zleva (Řeky), což mi trošku vadí, ale brzy se ukazuje, že jsou fajn. Nalevo bydlí v hodně velkém apartmánu s obrovskou terasou vnučka s dědou a babi, vnučka půjde za pár dní poprvé do školy. Celkem jsme se s nimi později skamarádili, hlavně děda byl fajn.

 

Zleva je bývalá učitelka, dnes malířka na volné noze a její dcera. Učitelka tam pravidelně jezdí každý rok, dcera byla sice někde na ostrovech (už si nevzpomínáme kde), ale bylo prý tam tolik lidí, že si raději přijela odpočinout za máti. S těmi jsme se taky rychle skamarádili, Lena (dcera) si s malou dokázala i pohrát a my jsme měli aspoň chvilku klid.

 

Dnešek trávíme na místní pláži, je písčitá, v písku je asi i trochu slídy, protože se leskne. Do vody se naštěstí nejde nijak dlouho, takže ani v tomto směru si nemůžu stěžovat. Malá stejně sama do vody nechodí, nejraději je na břehu nebo maximálně v dosahu vln.

 

 

 

Sobota 3.9.05, 8. den, Parthenónas

 

ObrazekDneska je opět po ránu trochu zataženo, ale tentokrát to nevypadá, že to tak hned přejde, dokonce asi dvakrát krátce, ale intenzivně zapršelo. S takovými případy předem počítám a dokonce se na ně i celkem těším, protože je to dobrá příležitost opustit pláže a vydat se na výlet do vnitrozemí. Variant je několik, nabízím Parthenónas, byzantské zříceniny Toroni a možná ještě něco, manželka schvaluje Parthenónas.

 

Parthenónas, což v překladu znamená „vesnice panen“, leží v kopci ve výšce 350 m.n.m. nad Neos Marmaras. V roce 1970 bylo opuštěno posledními obyvateli a ponecháno svému osudu. V roce 1976 se však začali vracet bohatí Řekové, kteří staré zříceniny začali opravovat a místo opět obydlovat. Naštěstí probíhají opravy pod dohledem památkářů, a proto vypadá vše (skoro) tak, jako dříve a původní kolorit místa není nijak narušen.

 

ObrazekNáš průvodce doporučoval navštívit tavernu Pavlose s „grandiózním výhledem, odkud je za příznivého počasí vidět dokonce i Skopelos“. My jsme příznivé počasí neměli, a tak i moře pod námi bylo vidět jen tak tak a přilehlý ostrůvek se téměř ztrácel v oparu. Dali jsme si kafe ellinkó, vyptali se na cestu do hor (kterou průvodce doporučoval), malou umístili do nosítka a vyrazili.

 

Neušli jsme ani kilometr a manželka se dožadovala svačiny (!!!). Sama uznávala, že je to dost brzo, ale co... Tak jsme udělali první přestávku a něco pojedli. Naštěstí se blížili nějací pseudoturisté, a protože manželka nechtěla být nachytána s dózou těstovin u cesty, netrvala tato pauza tak dlouho. S německými turisty jsme lehce pokecali (chtěli jít nahoru, ale nějak nenašli cestu) a pokračovali dál. A protože je dovolená a naše mozky jsou jen v udržovacím režimu, dumali jsme nad tím, jestli je „wohin“ „kam“ nebo „odkud“.

 

ObrazekCelkem rychle se (ostatně jako vždy) mraky vcelku rozfoukaly a udělalo se ještě více teplo. Bylo to ale naprosto únosné, foukal větřík a my jsme stoupali mírňounce vzhůru. Cesta, kterou jsme šli ale vcelku rychle skončila u úlů položených tradičně na zemi. Po nějaké kozí stezce jsme se vydali ke skalám, kde manželka rozdělala tábor č. 2, myslím že to bylo kvůli malé. Já jsem se mezitím vydal prozkoumat cestu dále a stačil jsem zjistit, že ten modrý Neptunův trojzubec je asi něco jako turistická značka. Potkávali jsme ho totiž u cesty (a já jsem pořád přemýšlel, co to asi znamená) a teď jsem ho viděl i na vyvráceném stromě, který bylo třeba podlézt. Trojzubec pokračoval i dále, někdy jen nastříkaný sprejem. Po chvíli jsem nicméně vytipoval jinou cestu, a to přímo nahoru po kamenných deskách, kudy se za deště evidentně valí voda.

 

Vrátil jsem se pro manželku, zamlčel podivně rozhrabanou zeminu nápadně Obrazekpřipomínající práci divočáků, a šli jsme dál. Musím říct, že se mi tento výlet moc líbil, všude kolem rostly pinie, které mají svěží zelenou barvu (to už jsem jednou říkal, ne?), do toho skály, ocúny, kvetoucí vřesy (tak tohle ty včely sbíraly), žáby a další havěť. Po týdnu pláží moc příjemné zpestření! Stoupali i šplhali jsme vzhůru, užívali si krajinky a došli až na místo, odkud už to nahoru moc nešlo. Zde jsme tedy rozbili tábor č.3 a já se opět vydal prozkoumat cestu. Drápal jsem se na skály, ale vždycky jsem se dostal do stavu, kdy už to dál nešlo, resp. by to možná šlo, jenom nevím, jak bych se dostal zpátky.

 

A tu se mi z paměti vybavila tůra z Adršpachu, kde jsme byli na nějaké akci u kámoše a já se sám vydal prozkoumat okolí. A protože v Beskydách v podstatě skály nejsou, tak jsem, neznav nástrahy tohoto typu terénu, aplikoval i zde mou oblíbenou strategii „vzhůru do kopce“. Jenže se ukázalo, že on tam žádný vrchol moc není. Pořád jsem se někam škrábal a neustále čekal, že už budu nahoře, a ono tam pořád něco bylo. A když jsem se pak rozhodl vrátit, rozhodl jsem se pro přímý sestup dolů a obchvat zpět. Ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem se lesem pod skalami dostal za 10 minut k místu, odkud jsem vstoupil do skal, ve kterých jsem strávil určitě více než hodinu.

 

ObrazekVyzbrojen touto vzpomínkou jsem tedy provedl několik obchvatů a blahořečil sám sebe, protože skála, ne kterou jsem se chtěl mermomocí vydrápat, byla z druhé strany jen takový obrovský balvan, ze kterého bych musel zase dolů. A protože mi bylo čím dál tím víc jasné, že manželce se už na další výstup nebude chtít, trochu jsem si to v rychlosti prošel, nadělal nějaké fotky, zjistil, že za tím mírným hřebenem ještě není konec ani žádná cesta a vrátil se tentokrát již naprostým obchvatem (opět mnohem rychlejším) do tábora č.3, kde se už manželka začala hvízdáním dožadovat mého návratu, popř. nahlášení souřadnic.

 

Stejnou cestou jakou jsme přišli jsme se zase vrátili (a šlo to nějak rychleji). Na parkovišti nás zastihl telefonát sestřenice, která se s přítelem vracela z Maroka a po cestě se stavovali k moři u Volosu, kde mají apartmán. Ale protože je to na návštěvu na skok přece jenom štreka a včera jsme se už nově ubytovali, tak z toho tentokrát nic nebylo.

 

Sjíždíme dolů z Parthenónas a jedeme rovnou do Toroni. I díky tomu sjezdu se mi podařilo udělat rekord ve spotřebě: 4,2 l/100 km.

 

Večer pak ještě zajdeme do Neos Marmaras, projdeme se po městě, dáme pita gyros a pak se rozdělujeme: já jdu do internet café a manželka může trajdat s malou po obchodech.

 

Už v Toroni (v té hlavní části) jsme zaznamenali zvýšený výskyt rumunských aut, ale bral jsem to jako výjimku. Tady ale zjišťujeme, že Marmaras je plné Rumunů, Bulharů a Srbů. A podle např. těch jejich aut, která jsou rozhodně kvalitní a drahá, mi připadá, že možná teď prožívají určité vzkříšení (Srbové po válce, Bulhaři po státním bankrotu a Rumuni po Caušeskovi), které by se dalo možná přirovnat k začátku 90. let u nás. Jinak nevím, jak si vysvětlit, že ti pracháči (aspoň podle aut) nejezdí někam do Karibiku (nebo kam pracháči jezdí), ale jenom do obyčejného Řecka, které ještě mají asi tak daleko, jako my Balaton (možná přeháním, ale podle mě to pro ně není zas tak „exotické“ jako pro nás). Vysvětluji si to tím, že i u nás se začínalo Itálií atp., a pak se přešlo na Kanáry, potom Martinique, Seychely atd.

 

Jinak internet café opouštím za stavu 0:0 (hrajeme zrovna s těma Rumunama) poté, co hřiště se zraněním opustil Jankulovski (což nepotěší).

 

 

 

Neděle 4.9.05, 9. den

 

Dneska to po ránu taky nevypadá nijak nadějně. Zaprvé dostávám smsku, že jsme to s Rumunama projeli 2:0 (to sem teda nečekal, zvláště když se Baroš tak dobře uvedl ve Ville) a počasí taky nevypadá úplně dokonale, jsou nějaké mraky. A tak navrhuju, že bychom mohli realizovat jeden z mých plánů, tj. půjčit si člun a trochu objet pobřeží. Předpokládám, že by to mělo jít v Porto Carras, ale místní ví spíš o Neos Marmaras. Jedeme tedy tam a při projíždění města a hledání, kde půjčujou čluny, z manželky vyleze, že to je blbé a malá je moc malá a nevydrží tam dlouho a bude muset dostat najíst .... To jsou přesně ženské! To to nemohla říct, než jsme vyjeli? Samozřejmě jsem naštvaný a zbytek dne stojí za hovno.

 

Jedeme zase zpátky do Toroni, odpoledne se udělá (jako vždy) celkem hezky, tak jsme na pláži, já zkouším udělat nějaké fotky s Aquapacem a docházím k závěru, že to pro větší foťáky s větším zoomem asi není to nejlepší řešení.

 

Máme totiž Olympus C720 UZ (8x optický zoom) a objektiv, nebo jak se to jmenuje, fakt docela dost vyjíždí a má asi trochu problém s Aquapacem, Obrazekkterý vidí jako 1. objekt před sebou. Takže fotky pak vypadají asi takhle (teda ne vždycky). Ono to sice působí kvaziuměleckým dojmem, ovšem byl bych radši, kdyby to fotilo tak, jak má. Kromě toho i rybky mají stejnou barvu jako pozadí, takže nějaká velká ostrost chybí. Kromě toho se chová Aquapac jako zrcadlo a z určitých úhlů se leskne a nejde vidět ani foťák uvnitř, natož pak displej. No, čekal jsem, že to bude lepší.

 

Pokud bude zítra pěkně, chtěli bychom se podívat k té pláži naproti Athosu, kterou jsme náhodně objevili ve středu.

 

 

 

 

 

 

 

Pondělí 5.9.05, 10. den, na pláž k Athosu

 

Od rána je nádherně. Ono je nádherně skoro každé ráno, ale pak se nám párkrát stalo, že se dopoledne trochu zatáhlo, resp. se objevily docela dost velké mraky, které, jak jinak, se pohybovaly právě tak, aby zakryly slunce přesně tam, kde se zrovna nacházíme. Dneska to ovšem vypadá skvěle.

 

ObrazekVyrážíme tedy hledat ono místo naproti Athosu, vzpomínám si sice přesně, kde sjet z hlavní, ale dál, jak se ukazuje později, si už moc nevzpomínám. Není to lehké hledání. Ta pláž totiž leží na výběžku, který je protkán neuvěřitelně hustou sítí krásných asfaltových, betonových i prašných cest, které se vzájemně křižují a velice často, zejm. ty asfaltové, nikam nevedou! Prostě jedete po asfaltce, nevíte, jestli na křižovatce (a že jich tam je!) odbočit doleva, doprava nebo jet rovně, někudy se teda dáte a ejhle – cesta náhle končí. Když si k tomu ještě přičteme 3 celkem solidní mosty, tak se jedná o dokonalé mrhání penězi. Pointa je totiž v tom, že v celé oblasti, která je takto hustě silničně protkána, potkáte akorát tak stádo koz, jinak tam není vůbec nic!

 

Pátrali jsme samozřejmě po smyslu těch cest a bylo nám řečeno toto:

 

-    plánovala (plánuje) se tady nějaká výstavba (???) – verze ženské z Pigadaki

 

-      postavili si to vojáci pro svoje cvičení – verze sestřenice, která to tam taky zná

 

-      je to přistávací základna pro ufony (to mi připadá skoro nejpravděpodobnější) – moje verze

 

Ať tak či onak, cestu k pláži ne a ne najít. Nakonec jsem si jakž takž (poté, co jsem projel, co se dalo) vzpomněl a vylučovací metodou jsme se přiblížili k místu, odkud už pláž byla vidět, ba dokonce jsme i našli cestu, po které se dalo dojet až nad pláž. Jednalo se o kombinaci cest v tomto pořadí: asfalt-nezpevněná-beton-nezpevněná, přičemž betonový úsek byl nahoru-dolů a před sedlem (nejvyšším bodem stoupání) člověk netušil, co je za ním, a když už byl za ním, tak měla cesta takové klesání, že nebyla přes kapotu vidět.

 

ObrazekHlavní je ovšem to, že jsme to našli! Teď jsme měli na výběr ze 3 variant – v tomto místě byly totiž 3 plážičky, jedna nalevo, jedna napravo, a mezi nimi výběžek kolmo do moře se třetí. Rozhodujeme se pro tu napravo – jsou na ní totiž pouze 2 starší tlustí naturisti, hlavně ženská vypadá jako růžový hrošík. Když slézáme dolů, zjišťujeme, že mají i obrovského černého pudla a že jsou to (jak jinak) Němci.

 

Rozbíjíme stan a ještě než si začnu libovat, že je to tu krásně prázdné, dorazí i nějaké 2 holky. Nějakou dobu nejde poznat, odkud jsou, ale později se z nich vyklubou Maďarky. Nikdo jiný se už ale naštěstí dnes neobjeví (resp. objeví, ale neusadí).

 

Říkáme si, že když už jsou tady naháči, tak se přidáme taky. Musím se ovšem přiznat, že ačkoli to samozřejmě nebylo poprvé, bylo to pro mě po určité pauze takové ... divné. No později jsem si opět zvykl. Po nějaké době se odvázaly i Maďarky, či spíše aspoň jedna, které se svlíkla taky (nahoře bez byly obě už předtím).

 

No a když jsem po nějaké době zase plaval nahý v moři, zažíval jsem chvilkami obavy, které asi ani ostatním mužům nejsou neznámé – co když mi ho nějaká ryba uhryzne? Vzal jsem si pro jistotu i plavací brýlky a sem tam zkontroloval situaci, jestli se neblíží žralok či jiná velká ryba s velkou hubou apod. Nic se mi nestalo, i když jsem měl pocit, že mě do něho něco štíplo! Ale možná to bylo tou slanou vodou, kdo ví. Kousek od břehu jsem ale asi zažil setkání s nějakou medůzou, protože mě začala pálit levá tvář a jiné vysvětlení nemám. Medůzu jsem ovšem neviděl a za chvilku mě to přešlo. Že by mě žahla i do něho a proto mě tak zaštípal?

 

ObrazekCo se místa samotného týče, musím říct, že to bylo asi jedno z nejkrásnějších míst, které jsem v Řecku viděl. Je fakt, že nejvíce se mi líbilo to, že tady nic nebylo. Ale i jinak to přesně splňovalo moje nároky. Menší písečná (i když tohle vysloveně nevyžaduju) pláž, skály po obou stranách, krásné modré moře, skoro žádní lidi (Němci byli v pohodě, ženská si i pokecala s manželkou, mladé Maďarky byly aspoň zajímavým estetickým objektem), do moře normální klesání, tzn. pár metrů od břehu už člověk nedosáhne dna. A navíc byly i vcelku uspokojivé vlny (i když zas tak velké teda nebyly). Když si vzpomenu na tuto dovolenou, patří toto místo k těm, které se mi vybaví na těch nejčelnějších místech.

 

Strávili jsme tady celý den, dokonce jsme odcházeli jako poslední a Němka nám při odchodu přátelsky kynula jako starým známým. Říkáme si, že toto místo rozhodně stojí za ještě jednu návštěvu.

 

 

 

Úterý 6.9.05, 11. den, doma v Toroni

 

ObrazekDneska se manželce nikam nechce a tak zůstáváme „doma“ v Toroni. Počasí ujde (tedy aby bylo jasno, vzhledem k tomu, že jsme měli od začátku nádherně, se mé nároky zvýšily, a pod pojmem „počasí ujde“ je třeba si představit teplotu blížící se 30°C, ovšem občas nějaké ty mráčky. Když mráčky nejsou, pak je nádherně).

 

Po víkendu registrujeme velmi výrazný úbytek lidí a tady na této pláži už není fakt skoro nikdo. Dokonce i vedle ve městě to vypadá hodně opuštěně. Podle domácího tady totiž sezóna skutečně končí na konci srpna a je třeba říct, že to tady tak i opravdu vypadá. A právě proto mám rád dovolenou v září!

 

V Toroni jsme už 5. den a na Chalkidiki 7. a to je déle, než jsem měl v plánu. Zdá se, že plánuju dobře, protože skutečně začínám pociťovat, že bych se už celkem přesunul jinam. Ovšem je tady problém – manželka totiž (nechápu proč) slíbila chlapíkovi, že tady budeme 6 nocí (my jsme se domlouvali na pěti) a nechce za ním ani za nic zajít a domluvit se na možnosti, že bychom jeli už zítra. Je v tomto směru strašně neflexibilní. Nějakou dobu jsme se o tom dohadovali, k večeru za ním konečně zašla a chlapíkovi to pochopitelně vůbec nevadilo. Domluvili jsme to teda tak, že pokud bude pěkně, zůstaneme, a pokud ne, pojedeme dál.

 

Večer ještě jedeme do Neos Marmaras, já se jdu opět podívat do internet café, manželka jde s malou na voltu. Později se k nim přidávám i já. Manželka už stačila koupit nějaké capiny, jako např. každému tričko – mně s nápisem EΛΛAΣ (něco takového turistického jsem chtěl), sobě s řeckou vlajkou. Dáme obligátně nějaký ten pita gyros, já testuju i točenou zmrzlinu (normálka). Už delší dobu manželka chce, abych si koupil i nějaké korálky na krk, já bych byl taky pro, ale žádné se mi zatím nelíbily. Tady ale objevujeme jedny, které mi hned padnou do oka a bez smlouvání je bereme (10 €). Manželka je spokojená, že jsem si konečně taky něco koupil, já ostatně taky. Malá mezitím usnula a tak jedeme domů.

 

 

 

Středa 7.9., 12. den, ještě zůstáváme

 

ObrazekRáno je opět modro a tak zůstáváme ještě jeden den. Existují dvě místa, na která bych se rád podíval, a to jednak ona pláž pod velkou borovicí, kde jsme byli hned ve čtvrtek, no a pak ona pláž naproti Athosu, kde jsme byli předevčírem. Rozhodujeme se pro variantu č. 2.

 

Tentokrát najdu pláž hned na 2. pokus, minule jsem totiž pozorně cestou zpátky sledoval, kudy jedu. Na „naší“ pláži je kromě dvojice Němců i nějaký pár, tak kolem třiceti. Nad pláží stojí Alfa s českou SPZ, tak že by jsme potkali krajany zrovna tady? (nakonec se ukazuje, že je to tak).

 

S Němci se vítáme (já zdviženou pravicí – teda jen mírně pozdviženou, Němka mává) jako se starými známými. Usídlujeme se na stejném místě jako předevčírem, tj. nalevo u skal a sundáváme i plavky. Nový pár nahý není, i když holka je nahoře bez.

 

Vlny už dneska moc velké nejsou, tak aspoň trochu šnorchluju a dávám druhou šanci Aquapacku. Přišel jsem na to, že nejlepším řešením asi bude přepnout na manuální režim a fotit sekvencí (nebo jak se to jmenuje – když to cvaká jednu fotku za druhou). Nápad to byl sice dobrý, ale nenastavil jsem manuál nijak světoborně, a tak jsou fotky tmavé. Problém je ale v tom, že na přímém slunci (byť ve stínu slunečníku) je příliš moc světla na to, abych na displeji poznal, jestli je to tmavé nebo ne. Aspoň já to teda nepoznám.

 

Mezitím došlo k pozitivní změně na pláži – holka si sundala i dolní díl plavek. Zde musím odbočit a vyjádřit spokojenost s dodržování moderního trendu, který spočívá v důkladném holení ochlupení. Naplnění tohoto trendu jsem zaznamenal jak u Maďarky předevčírem, tak dnes. U Němky těžko posoudit, jde–li o holení či přirozený úbytek pelicháním vlivem pokročilejšího věku (no, zas tak stará nebyla, tak 50-60).

 

Jo a bacha – chlápek se po určité době osměluje taky a jsme tady 100% nudisti. Jeho bílý zadek svítí do prostoru a je možné, že ty záblesky vidí i mniši na Athosu.

 

Později se objevuje ještě jeden pár (manželka tvrdí že taky Němci), kteří se usidlují na opačné straně pláně u skal. Kura, ten chlápek je snad vyholený taky!

 

Jinak se za celý den objevují jen 2 větší černé mraky, které nám zakryjí slunce tak na 20 minut (každý), ale shodujeme se na tom, že je tady natolik hezky, že to ani nevadí.

 

Ke konci dne, když už na pláži zůstávají jen Němci2 a my, asi Němci nevydrží Obrazekcelodenní pražení slunce do hlavy a „nenápadně“ uvolňují sexuální přetlak. Já ležím za plážovým stanem naší malé, takže nic nevidím, zato manželka mě průběžně informuje. Jedná se informace typu:

 

-         „ty jo, oni to snad dělají!“

 

-         „no fakt, teď mu dala nohy na ramena!“

 

-         „však se tam podívej sám a neptej se mě furt“

 

No, aspoň nějaké zpestření. Na pláži zůstáváme poslední, a když nás Němci2 míjí, tváří se jak nevinňátka.

 

Po cestě zpátky si ještě fotím tu šílenou síť cest a „rituální obřadiště“ – asi Obrazektak nějak by to nazvali naši švihlí archeologové, kdyby to vykopali.

 

Večer se už připravujeme na odjezd, aby nám to zítra tak netrvalo, manželka zašla zaplatit 180 € za 6 nocí a už se celkem těšíme na Lefkadu. Manželka má ovšem hrůzu z těch serpentin v úseku Grevena – Ioannina a plánuje Kinedril jak pro malou, tak možná i pro sebe. Vyjet musíme celkem brzo, protože plánujeme po cestě ještě nákup v Lidlu, nějakou zastávku a odpoledne bysme chtěli být na Lefkadě, abychom stačili najít nějaké jiné ubytování v případě, že by to na tom místě, kde jsme byli před 2 rokama, z nějakého důvodu nevyšlo.


 

<<< Pigadaki     Přesun na Lefkadu >>>

 

 

Náhledy fotografií ze složky Toroni

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prima

(Lucie, 17. 10. 2005 0:04)

opravdu jsi supr geniální spisovatel - nechceš psát i učebnice ? - děti by se jistě rády učily :-), jsem moc zvědavá na tvé pojetí Lefkády, fotky výborné !

nové přírůstky

(sofia, 13. 10. 2005 22:34)

...s nadšením hltáme každý nový přírůstek cestopisu...



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA