Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. 12. 2005

Středa 14.9., 19. den, zpět na východ

 

ObrazekProtože jsme byli víceméně připraveni, natahali jsme ráno v souladu s časovými předpoklady věci do auta (jsem fakt zvědavý, jak tam nacpeme ještě věci tchyně), udělal jsem pár závěrečných fotek a vyrazili jsme.

 

Celou dobu nám na Lefkadě počasí vyšlo naprosto dokonale, snad jen to Porto Katsiki nebylo 100%. Sice jsme nakonec tolik necestovali, ale protože jsme tady byli už podruhé, tak nás to nijak netrápilo. Sám jsem zvědavý, jestli se tady ještě podíváme. Na Lefkadě jsme totiž už viděli:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2003:

 

  • Lefkada

     

  • Kathisma

     

  • Agios Nikitas

     

  • Pefkoulia

     

  • Mikros Gialos

     

  • vodopády u Nidri

     

  • Vafkeri

     

  • Východní pobřeží

     

 

 

2005 ještě navíc:

 

  • Egremni

     

  • Gialos

     

  • Porto Katsiki

     

  • Vassiliki

     

 

 

ObrazekJasně, ještě máme mezery, ale to se dá doplnit. Dnes s odstupem bych řekl, že je spíše nebudeme doplňovat příští rok (pokud vůbec někam pojedeme). Manželce se tento rok taky na Lefkadu nejdřív moc nechtělo (hlavně kvůli té cestě), ale nakonec byla opět naprosto spokojena.

 

 

Náš další program je už zcela neplážový: dneska dojedeme k Sylvě (sestřenici) do dědiny kousek od Serres, ve čtvrtek se vrátíme do Orestiady, v pátek pojedeme do Istanbulu a v sobotu vyrážíme domů. Holt se nám to chýlí.

 

Po cestě do Lefkady jsem ještě nafotil nějaké momentky, protože typickou řeckou krajinku zejm. s cypřišem pravým, na kterou tak rád hlavně v zimě vzpomínám, jsem ještě nefotil. Možná je mi i trošku líto, že jsme tentokrát nevyrazili nikam do hor jako předloni, ale program byl nabitý.

 

ObrazekV Lidlu jsme toho tentokrát moc nekoupili, nanuky ovšem nechyběly. Trasu Lefkada – Soluň jsem už jel (počítáme-li oba směry) počtvrté, takže žádný problém. Celou cestu jsem sledoval, kde nabrat levnou naftu, ale když měli dobrou cenu, nebrali karty. A protože se manželka už odmítala neustále vyptávat, byl jsem donucen naučit se novou větu „Borume na plirosume me Master Card?“ (můžeme platit kartou?). a vždycky mě vcelku pobavilo, že záporná odpověď byla často s intonací „ale kaj teš, synku!“.

 

Problém jsem začal tušit v Ioannině, protože i když si vzpomínám, že se jede přes město, nějak jsem nedokázal zaregistrovat odbočku naším směrem. Po chvíli mi bylo jasné, že jsem ji musel přejet a posunovali jsme se do ucpaného centra. Inu, přání se plní. Několikrát jsme si totiž říkali, že bychom se tady možná mohli podívat, shora totiž Ioannina (ležící u jezera) vypadá moc hezky a i městská architektura bez paneláků a výškových budov, zato s množstvím teras a balkonů, se nám zamlouvala.

 

Když už jsme tu uvízli, tak můžu k Ioannině uvést pár informací:

 

- je největším městem (100 000 obyvatel) Epiru a hlavní město prefektury

 

- rozkládá se na březích jezera Pamvotis ve výšce 500 mnm

 

- bývalo sídelním městem Ali Paši

 

- je to univerzitní město

 

 

 

Nakonec to nebylo tak hrozné, dojeli jsme sice až k jezeru, ale celkem bez problémů jsme se vymotali zpět směrem na Metsovo. Ještě ve městě jsme opět podpořili imperialisty a na Shellu nabrali naftu za 1 €. To šlo. Imperialisti totiž vždy berou karty a jeden z utlačovaných proletářů (mladý kluk) mluvil dokonce plynule německy.

 

Cesta přes serpentiny pohoří Pindos proběhla celkem v klidu, a když jsme se dostali na náhorní rovinu nad Metsovem (vidět kolem cesty tyče označující cestu pro zimní měsíce je v Řecku dost zvláštní pohled), možná i díky té době strávené u moře jsem navrhoval, že bysme tady někdy příště mohli třeba na 2-3 dny zůstat a podívat se do přírody. Později jsme zjistili, že tady Krista (sestřenice) jezdí s Mariem (přítel) pro sýr a do hor. No vida, aspoň bysme věděli kam. Jinak počasí se přepnulo do cestovatelské polohy, tzn. bylo tak nějak pod mrakem, aby se nám líp jelo a nebylo líto, že nejsme u moře.

 

Když už jsme měli nejhorší za sebou (tzn. byli jsme už za Grevenou), ujala se řízení manželka a já jsem vzadu krotil malou – kupodivu byla celkem hodná a akceptovala moje hry. V Soluni jsme odbočili na Serres a pak už jsem musel jet podle průvodce Chalkidiki, protože tam byla malá, ale podrobná mapa oblasti. Obec Vamvakoussa, kde Sylva bydlí, skutečně v mapách nenajdete.

Obrazek

 

 

 

Do obce jsme trefili bez problémů. Měl jsem trochu strach, že to budeme hledat, protože jsme měli jen tyto informace:

 

- bydlí naproti školy

 

- tchán je pop (ovšem k tomu mi Christos, Sylvin manžel, řekl, že ať se raději ptáme, kde bydlí Sylva, protože ta je tady jenom jedna. Teď mi došlo: znamená to snad, že tam mají více popů?).

 

Vamvakoussa je dědina, které má pár čísel a našli jsme to jen s pomocí jednoho dotazu na školu. Barák si postavili hned vedle tchána-popa – ten seděl i s manželkou venku. Vypadali nějak nemastně neslaně a večer jsme zjistili proč. Nedávno jim totiž hlídali malou Konstantinku (má cca rok) a když se Sylva vrátila později z práce (za což nemohla), začal na ni pop řvát jak si to představuje, že se tahá po nocích a že je kdo ví co a už se chystal, že jí jednu natáhne. Sylva byla ovšem rychlejší a odvážně ona natáhla jemu. No a protože jejím novým povoláním je už několik let fyzioterapie, měla rána zjevnou razanci a děda lehnul na zem. No samozřejmě, že vztahy ochladly, Sylva si z toho ale nic nedělala a Christos naštěstí taky ne.

 

Když jsem přijeli, byly doma jenom holky, ze kterých vyrostly ukázkové slečny. Starší zrovna byla v tom nejhorším období puberty, takže s ní moc řeč nebyla, mladší sice možná taky, ale ta byla v pohodě. Už ji prý má zamluvenou několik kluků z místního FC, kde Sylva masíruje. Se nedivím.

 

Úrodná krajina rovná jako placka mi celkem připomínala Hanou. Sylva si ovšem chválila, že to mají nějakých 70 km na sever do hor (kde se lyžuje) a 70 km na jih k moři. No, nemají to zas tak zlé.

 

S jejich rodinou se to má takto: zatímco Sylva se narodila a dlouho žila v ČR (Řek jen otec), Christo je čistokrevný Řek. Poznali se v Německu, kde roky žili a kde se i narodily holky (mimochodem, ten barák mi na první pohled připomínal německé katalogy i přesto, že oba tvrdili – a já jim věřím – že to byla ta nejlevnější varianta a všechno kupovali v Řecku). Obě holky mluví (kromě řečtiny a němčiny) česky, ovšem Christo pochopitelně ne. Malá Konstantinka nemluví zatím ani řecky.

 

Za nějakou dobu přijel Christo s parťákem – dneska dokončili nějaký kšeft, tak už v sobě měli 2 piva a byli trochu vláční. Seděl jsem sám s parťákem na terase a „konverzovali“ jsme řecky. Docela dobře jsem mu vysvětli, že Amstel, který jsme pili, je sice strašně slabý, ovšem takový Heineken, že to je už jako by rovnou pil pivo s vodou (nevím totiž, jak se řeknou řecky „chcanky". Možná něco s urinou.). Když přišel Christo, tak mu to potvrdil. Další konverzace s parťákem byla už dost abstraktní, ale pokecali jsme i tak. Christo aspoň umí německy, ale taky žádná sláva (na to, jak dlouho tam byl).

 

Sylva musela večer zase do práce, a tak jsme se domluvili, že za ní ve 21,00 přijedeme s Christem a zajdeme někam sednout. Ale znáte s Řeky… V devět Sylva samozřejmě nebyla úplně hotová, a Christo se stejně hned usadil v kanclu šéfa, se kterým se dobře znal. A tak mě čekala další multilingvální komunikace... Sylvin šéf totiž studoval v Bělehradě a  za manželku měl Srbku. Takže se mnou chvilkama mluvil srbsky, chvilkama řecky. Vysvětli jsem mu (říkám to všem), že Češi sice rozumí jiným slovanským jazykům, ovšem jiní Slované Čechům moc nerozumějí, protože čeština je dost jiná. Teď si ale říkám, jestli náhodou nekecám, a jestli ta část, že Češi rozumějí jiným Slovanům, se netýká jenom mě, a to proto, že umím rusky a polsky. No, mám dojem, že v dnešní době bych si mohl začít počítat i slovenštinu.

 

Šéf samozřejmě hned začal nalívat, a protože jako řidič jsem moc nechtěl whisku, dal jsem si pivo…. To byl ten znamenitý weizenbier z Lidlu, o kterém jsem se zmiňoval v pivní poznámce na začátku cestopisu. Doporučuju pouze těm, kteří vyznávají gastro-sado-maso. Je ovšem celkem zajímavé, že vždycky, když se takhle v Řecku sejdu s chlapama, pokaždé přijde řeč na moje příjmy. V těchto případech jim řeknu moje brutto a jsem pak pokládán za plnohodnotného člověka.

 

Christo chudák dnes zažil 2 infarktové situace. První přišla, když mu Sylva do naší pánské společnosti přinesla poloprázdnou igelitku, ve které byly 2 sešity, 2 učebnice vypadající jako sešity a dvě CDčka. Jednalo se pomůcky pro holky do angličtiny a stálo to, pokud si dobře vzpomínám, 160 €. Z této sumy jsem málem omdlel i já, natož pak chudák Christo. Sylva se mu sice snažila vysvětlit, že to musela koupit, ale náladu mu to teda nespravilo.

 

Později jsme na téma školství a životní náklady vedli debatu, a vzhledem k tomu, že Sylva poznala školství jak v ČR, tak v Německu a Řecku, beru její postřehy dost vážně. V Řecku už prý nestačí vystudovat školu, je třeba mít i kupu papírů s různými certifikáty a kurzy a jazyky a toho všeho co jak nejvíc. Jinak všichni chodí na doučování, protože ve škole se nic nenaučí, doučování samozřejmě poskytují učitelé (jenom ne jejich vlastní) a je to takový jejich hlavní kšeft. Podle ní to za chvíli dorazí i k nám. Mimochodem, po návratu z Řecka jsem na podzim narazil na 2 věci, které to plně potvrzují:

 

1) bratranci museli rodiče na SEŠ koupit notebook, protože si tam učitelky vymyslely takový standart (!!!)

 

2) v novinách jsem četl, že nejpozději do 20 (nebo 10?) let se v ČR nasytí trh s vysokoškoláky a ti pak začnou být masověji nezaměstnaní. A to už dneska vytlačují středoškoláky.

 

Máme se na co těšit.

 

Pak jsme se přesunuli do pizzerie, kde dělali fakt výbornou pizzu, a k tomu si dali obligátně retsinu. Sylva rozvinula další debatu, tentokrát na téma nákupu pozemku u moře. Údajně už to probrala s famílií a každý prý je ochoten do toho něco vrazit, aby měla rodina (či spíše rod, nebo lépe klan) místo, kam může kdykoli přijet. Už tato myšlenka mně přišla strašná (ta představa, že tam můžu potkat tolik lidí najednou), ale nijak jsem ji neventiloval, protože Sylva si tento plán evidentně oblíbila. Taky pochybuju, že by do toho nakonec všichni fakt vrazili prachy.

 

Když jsem se zeptal, co plánuje dělat s prázdným pozemkem, tak už to věděla taky, postavily by se tam nějaké obytné přívěsy a udělalo nějaké zázemí, terasa a tak, a byl by tam strašný veget. Sice jsem se opět mírnil a moc to nekomentoval, ovšem jestli je něco, co se mi na Řecku moc nelíbí, tak jsou to ty přívěsové kolonie. Zejména na Chalkidiki mi to vždycky úplně pokazilo výhled – taková krásná zákoutí, a do toho ty řady přívěsů. Sice naprosto chápu majitele těchto budek, dokonce se dokážu plně vžít do jejich pohledu na věc, ovšem z čistě estetického hlediska to pobřeží vyloženě hyzdí. Vždycky mi to připadalo skoro jako bych viděl smetiště.

 

Zkusil jsem to teda s ekonomickým pohledem: vyčíslil jsem, kolik nás stálo ubytování tento rok a porovnal to s cenou pozemku, tak, jak jsem ji slyšel od dědy v Toroni. Z toho lehce vyšlo, za jak strašně dlouho by bylo výhodnější mít pozemek, než platit každoročně (což je další otazník) malé sumy za ubytování. Je sice fakt, že nějakou dobu jsme strávili u příbuzných, ovšem to, že až malá vyroste, nebudeme moci jezdit po sezoně, jak vyhrožovala Sylva, začne platit možná tak za 15 let, až začne chodit na SŠ.

 

Christo většinu času seděl kousek vedle a sledoval na velkoplošné obrazovce ligu mistrů, kde se zrovna trápil Panathinaikos, ovšem o přestávce si přisedl, aby na něho osud seslal další ránu. Sylva se totiž při líčení pozemkových výhod rozmachovala rukama tak mocně, až vylila celou retsinu (ještě že to balí do půlitovek) a pochopitelně že na Christa. Holt, nebyl to dnes Christův večer.

 

Po cestě zpátky jsem se naučil slovo „siha“ (opatrně) a nejvíce mě zaujala přerušovaná čára na cestě. Buď byli ti cestaři tak strašně ožralí, nebo si tak strašně dělali srandu, ovšem tak klikatou čáru na rovné cestě jsem fakt nikdy neviděl.

 

Večer jsem ještě sledoval konec Ligy mistrů (Udinese dal Panathinaikosu 3:0) a čekal, že možná bude i nějaký magazín (jako na ČT2), kde ukážou i jiné zápasy. No to jsem se načekal! Specifikem řecké televize je (mimo jiné) hlavně strašně moc keců a ještě víc reklam. Reklamy jsem za chvilku znal všechny nazpaměť. Nakonec jsem toho teda moc neviděl. Ať žije ČT2!


 

<<< Lefkada 2    Poslední dny a Turecko >>>


 

 

Náhledy fotografií ze složky Ostatní

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA