Jdi na obsah Jdi na menu
 


22. 9. 2005

Pátek 26.8.05, odjíždíme

 

 

 

Celý týden byl hektický a ani dnešek není výjimkou. Ale celkem se to ještě dalo. Z Brna odjíždíme v 17:00, navigátor má po ruce předběžný časový itinerář. Jsem fakt zvědavý, jak ho budeme dodržovat.

 

Navigátorem je tchyňa. Je to možná neuvěřitelné, ale ačkoli jsme nechtěli žádné další spolujezdce, vezeme nakonec tchyňu! Naštěstí jen k ségře do Řecka, takže ji jenom přivezeme a vysadíme. Vyhrožuju ale, že jestli se mi znelíbí, vysadím ji v opuštěném lese někde v bulharských pustinách. No, občas by si to zasloužila…Obrazek

 

 

 

SLOVENSKO 

 

Hned v Bratislavě totiž stačí chvilka nepozornosti a jedeme do centra. K tomu se ještě přidalo idiotské zančení (jako v Česku) a už jsme byli na prohlídce bratislavského hradu. No, aspoň jsem ho (2x – při cestě tam i zpátky) viděl zblízka.

 

Itinerář je přesto zatím vcelku dodržen. Tchyňa má spoň SVK a kupuje dálniční známku.Obrazek

 

 

 

MAĎARSKO

 

V Maďarsku jsme těžce zachybovali, že jsme si dálniční známku nekoupili hned za hranicemi. Hned za chvíli nám totiž obrovská světelná cedule nad dálnicí oznamovala, že známka je povinná a že lze zakoupit na následující benzínce … kde byla u všech pokladen řada jak sviňa. Když jsem se konečně dostal na řadu a zjistil, že jednodenní známky nemají (nebo to bylo na Slovensku?) a musím koupit týdenní, dal jsem 8 € a se zájmem sledoval, jak vypisuje naši SPZ (pozor, dneska se to jmenuje registrační značka, jak mě s velkou dávkou důležitosti kdosi před časem upozorňoval) do nějakého terminálu – prý registrace pro policii. Spíš mi to ale připomínalo propagandu v Lloret de Mar a víc bych věřil nějaké konspirační teorii typu:


 

 

 

1. dostávají z toho další procenta

2. zúčastňují se soutěže „O nejlepšího prodejce“

3. jsou on-line napojeni na zločineckou organizaci sledující své cíle

4. (že by monitorovali pohyb na maďarských cestách – Čech, týdenní známka, za hranicemi se SVK ???)

 

 


 

Ženským zakazuju jít tady na záchod, protože v té řadě by stály tak hodinu. Chvilku to ještě vydrží.

 

Tak jak jsem Maďary před 2 roky velebil za skvělý stav vozovek a vynikající značení, tak jsem je tento rok zatratil. Zúžení do jednoho pruhu nastalo asi 3x, a ne tak jako u nás, kdy to netrvá tak dlouho…

 

Dále je zde causa nesjetí na okruh směr Szeged u Budapešti … Pořád byly směrovky Szeged a najednou tam byl i Balaton a ta cesta měla jiné číselné značení. Obviňuji tímto opět navigátora, protože:

 

 

1. před 2 roky jsem sjeli správně

2. místo toho, aby znal trasu mně furt přesvědčoval, že na Szeged vůbec nejedeme a mlel furt něco o Kécskemetu

 

Začínám vážně zvažovat vysazení navigátora v Bulharsku…

 

Aby toho nebylo málo, při cestě do centra Budapešti vidím v protisměru (kudy se budeme muset vracet) hrozně ucpanou cestu a policajty, jak tam něco řeší… Nakonec jsme se správně vrátili … a začalo lít …

 

V důsledku výše zmíněných skutečností jsem nejel po Maďarsku plánovaných 160 km/h, ale mnohem míň (no, ke konci už nepršelo a bylo to lepší). Už v Budapešti jsem oproti plánu nabral ztrátu 45 min, na hranicích se Srbskem to už byla 1h 10´.

 

Aha, ještě jedna poznámka: hlavně cesta do Budapešti mi provozem připomínala D1 Praha-Brno ve špičce. V Maďarsku snad neplatí víkendový zákaza jízd kamionů (nebo s všichni tvářili, že vezou papriky a jiné zkáze rychle podléhající záležitosti), protože jich tam bylo jak much.Obrazek

 

 

 

SRBSKO A ČERNÁ HORA

 

Na Srbských hranicích je už vidět jiný režim, celník chce vidět zelenou kartu. Jinak v poho. Na hranicích jsme ve 23:40 a říkám si, že až se vymotám a vyjedu na lepší cestu, předám řízení manželce. Za hranicemi jsme na chvilku kvůli něčeho zastavili a když jsme odjížděli, jel stejným směrem žlutý Golf s vídeňskou značkou. Uvažoval jsem, jestli na to dupnout a vjet na hlavní jako první (aby mě případně nezdržoval), ale nechal jsem ho jet … A dobře jsem udělal, protože hned vzápětí ho stavěla první srbská hlídka. Od této chvíle jsem začal aplikovat strategii "vychcaný turista" a buď jsem dodržoval předpisy, nebo jel v konstantní vzdálenosti za arabama s povětšinou vídeňskýma značkama.

 

Dopravní upozornění: od hranic jsou policajti rozmístěni v pravidelných intervalech, odhadoval bych to tak na 15 km. Před Bělehradem (na lepší cestě) už nejsou. I přesto jsem neustále „sledoval“ vídeňské značky a kopíroval jejich rychlost (pravda, občas mi v důsledku rychlejšího předjetí kamionu unikli). Nevěřil jsem, jak nekonstantně někteří řidiči jezdí, hlavně ten černý Hyundai s bělehradskou značkou, co vyhazoval z auta jednoho vajgla za druhým. Většinou jel skoro 160 km/h, ale pak zas nějakou dobu 120, pak zas přidal… A přitom to bylo pořád na stejné cestě.

 

 

 


 

Sobota 27.8.05

 

 

 

Za Bělehradem začínám pociťovat, že pozornost již není 100% a žádám manželku o vystřídání. Ta tam ovšem s malou skoro celou dobu spala, takže není moc čilá. Dáváme si na ÖMV kafe (i já, to je logika, co?) a pak se vzadu snažím vedle malé trochu usnout. No, na chvilku se mi to podaří, tipuju, že jsem byl ve stavu podobném spánku asi 20´. Manželka si stěžuje, že se jí sice nechce spát, ale má těžké oči. Tak to raději zase beru do svých rukou. Kupodivu mi těch 20´ docela stačilo, jsem zase v pohodě a pronásleduju další vídeňskou značku.

 

Když dojíždíme do Niše, dávám pozor na avizované radary, ale nic. Jestli to nebude tím, že je nad ránem. Zalituju, že neuvidíme ty krásné průsmyky, ale rozednívat se začíná už před šestou (přece jenom, jedeme na východ) a tak nám nic nezůstane skryto. Průjezd tímto úsekem je asi tím nejhezčím, co cesta do Řecka nabízí.

 

Za denního světla už nemám obavu, že by mě přepadla nějaká ospalost, sám se sobě divím, že nejsem unavenější a manželka mě informuje, že mám výdrž jak kůň, který prý spí jen hodinu denně, ale pak toto tvrzení koriguje na „výdrž jako žirafa“, protože ta prý spí jen 20 minut denně. Nejvíc prý spí lev, a to 22 hodin. Kura, kdy si stačí pochytat všechno to žrádlo?

 

Jinak poplatky jsou takové, jak mají být, tzn. 6 + 6 + 15 €. Někdy si počkám na účet, někdy ne (ať mají nějaký přivýdělek).

 

 

 

Na hranice s Bulharskem přijíždíme v 6:30 a vypadá to dobře – je tu jenom jedno auto a autobus. Nějak se nic neděje, ale hned to bude, říkám si.

 

Následující hodina mi však dává poznat, že balkánská nátura je prostě balkánská. Zdá se totiž, že celníci mají změnu šichet, a tak nikdo nic nedělá. Postupně začíná přibývat aut, konec už ve zpětném zrcátku za chvíli nevidím – a celníci na to v klidu kašlou. Postupně začínají někteří celnící odjíždět domů, jiní přijíždí (jeden má novou oktávku, druhý starší filcku kombi), přijíží celnice-blondýna na podpatcích a nese se jak frajla největší. Blíží se sedmá a já doufám, že se začne něco dělat. A taky jo – káva. Přes sklo jde vidět, jak se celnící v hale družně baví, pokuřujou a popíjejí kávičku. Blondýna je (jak jinak) středem zájmu a směje se furt jak pitka. Tlupy celníků v počtu tak 10-15 jedinců občas přejdou ze strany na stranu, asi proto, aby demonstrovali svou sílu, ale to je jediná aktivta.

 

Jsem překvapivě klidný – ostatně co jiného mi, naprostém podčlověku v podobě prosebníčka na hranicích, kde vládne polobožstvo jménem Celník, taky zbývá. Konečně se něco začne hýbat. První zajímavou věcí je, že po nás chce srbský celník (na výjezdu) vidět dítě, které máme zapsané v pase. A co kdyby s námi malá nejela? To by nás podezírali, že jsme ji po cestě prodali? Obrazek

 

 

 

BULHARSKO 

 

Pak přichází na řadu Bulhaři, nás má konkrétně zmalovaná ženská s červenou hlavou, tak kolem čtyřicítky. Hned od startu začne ječet, aby bylo jasno, jaký typ konverzace (monologu) teď povedeme. Ječí pochopitelně bulharsky. Nechávám ji ječet, dělá jí to evidentně dobře. Chce vidět autopapíry, tak jí dáváme zelenou kartu. Ječí dál a mění intonaci a zní to nějak jako:

„nechápete, že chci autopapíry, vy idioti?“.

Kupodivu mě tato hra docela baví. Když teda dostane techničák, přijme to s opovržlivým mrmláním, které si vykládám přibližně jako:

„no konečně to ten blbec pochopil, tady aby si člověk utloukl pant, než z těch pitmců dostane to, co potřebuje, a přitom by to ti debilové měli už mít připravené a sami by měli nejlíp vědět, co po nich bulharské orgány státní správy budou požadovat ….“.

Následuje požadavek, na který jsem připraven: nová dávka ječení vyznívá ve smyslu:

„a jak mám jako vědět, že to auto, které patří nějaké firmě, může tenhle ten blbeček vůbec řídit?“.

Předkládám tedy papír potvrzující, že můžu auto používat i pro soukromé účely a to i do zahraničí. Na to nemá co říct, kontroluje SPZ a moje datum narození a nespokojeně mrmlá, tentokrát jen tak tréninkově. Následuje dotaz, který fakt nechápu a týká se naší malé. Furt mi ji ukazuje v pase a mele něco o 4 osobách a strašně se uvolňuje. Pořád nechápu, tak to zkouším s ruštinou, ovšem na větu:

„ja vaabšče ničevo něpanimaju“

nereaguje a ječí dál, ukazuje v pase napsanou malou a něco chce. Po nějakém čase jsem pochopil, že ji chce vidět – kdyby se trochu  snažila, tak ji v tom autě musela vidět. Tak jí malou ukážeme, ona si spokojeně nadává dál ve stylu:

„no jo, blbec konečně pochopil, sláva, hlavně že si debil jeden koupí auto, frajeří si tady s ním a neví, co se po něm chce.“

Tímto je ovšem seznam věcí, které po mně může chtít, u konce, a čarodějnice nás pouští dál. Je na ní dokonale vidět, jak se hovorem se mnou skvěle uvolnila a jak jí tento typ konverzace dělá dobře. Říkám si, že kdyby si na šichtu navíc brala venušiny kuličky a trochu při tom ječení ještě poskakovala, nic by jí už asi v životě nechybělo. Taky jsem si představil, že to asi nemá lehké, ona, taková schopná a ambiciózní žena, a žije si na nižší úrovni, než tento tupý mladý čecháček, který si po Evropě jezdí v oktávce, zatímco ona … (ale co, možná bere slušné úplatky).

 

Následuje už jen nahlédnutí do kufru od mladého Bulhara, který byl stejně jako prodejce dezinfekce v pohodě, a jsme v Balgárii. S radostí zjišťuji, že desinfekce bylo to, o čem jsem si myslel, že je to díra ve vozovce, do které natekla nějaké voda. Platíme celkem 2 € za desinfekci a 4 € za dálnici.

 

 

 

Obrazek

 

 

 

Cesta Bulharskem jde celkem pomalu, pronásleduju rychle jedoucí auta, po Sofii se protloukáme po pseudoobchvatu, jezdíme si jak chceme, protože pruhy na cestě žádné nejsou, na ÖMV si dáváme kafe za 1€/ks a konstatujeme, že je fajn, že tady ÖMV (a Shell) tak expandují, protože aspoň máme k něčemu důvěru a víme, že najdeme čisté evropské WC. Expanze ÖMV v Srbsku a Bulharsku mě fakt z marketingového hlediska zaujala, zkusím schválně zjistit, jaký mají v daných zemích market share. (mimochodem, v ČR Shell nepodporuju a nic u nich nekupuju – až na výjimky. Jsou to totiž imperialisté!)

 

Ze Sofie, kde se opět zastavujeme na ÖMV na kávu, odjíždíme po desáté, což je oproti plánu skluz už skoro 5 hodin. Za Sofií už nás celkem jízda přestává bavit a vyhlížíme, jak daleko je to do Svilingradu, kam máme namířeno. Podle Route 66 je to do Ormenia na řeckých hranicích 307 km/4 hod, ale nám už to ku konci připadá nekonečné. Honím tentokrát Turky a jsem si vědom výstrahy, že ke konci dlouhé cesty se často stávají nejhorší nehody, protože člověk s vědomím „už jsem skoro doma“ vypne ostražitost.Obrazek

 

 

 

(konečně) ŘECKO   

 

Nakonec ale všechno jednou skončí, a tak jsme i my někdy kolem 13 našeho a 14 místního času, dojeli do Orestiady. Skluz oproti plánu byl nakonec 3 hod 30´. Všichni se shodujeme, že to malá (13 měsíců) snášela více než dobře - 1/5 Kinedrilu a uklidňující čajiček udělalo své. Kromě toho jsme taky měli záměrně cestu naplánovanou tak, abychom jeli co nejvíce v noci a malá mohla spát.

 

A tady je trasa Brno-Orestiada, nějakých 1600 km, kterou jsme projeli za 21 hodin.

Obrazek

 

Spotřeba s oktávkou 1.9 TDi se nakonec díky vynucenému „dodržování“ rychlosti dostala na výborných 5,4 l/100 km. Co víc si přát. Naftu jsme brali:


 

 

- v Brně (plná)

- před Szegedem v Maďarsku

- v Sofii


 

 

Po příjezdu jsme zašli za Leftou (tetou č.1), pak za Žofkou (tetou č.2), tam jsme pojedli jejich skvělých pokrmů, no a já jsem pak šel spát. Vzbudil jsem se večer, trochu jsme popili a shodli se na tom, že dneska už nic podnikat nebudeme a šli znovu spát.

 

Poznámka k bezpečnostní situaci: když jsme dorazili k Leftě do kšeftu, tak jsme zjistili, že tam prostě není. Kšeft přitom dokořán otevřený, na stole mobil, peněženka, volně přístupná kasa … Vzpomněl jsem si na diskuzi o tom, že v Řecku se prostě nekrade … a asi to bude pravda. Dalo nám celkem práci Leftu najít, mezitím by ji v Česku pohodlně vybílili polovinu obchodu.

 

Pro zajímavost musím dodat, že když jsme za 3 týdny odjížděli a byli koupit nějakou blbost v dárkovém obchůdku, tak tam, v otevřeném obchodě, taky nikdo nebyl. Nakoupili jsme tedy to, co jsme potřebovali, ve vedlejším obchodě vyřídili, že jsme si to vzali a že to potom příjdeme zaplatit, a nakonec jsme potom dostali od majitele slevu s tím, že tam nebyl. To by se u nás nestalo.


 

<<< Thrákie (2003)    >>> Už jsme tady

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Cesta

(Lucie, 11. 10. 2005 15:40)

tak zatím s nadšením čtu, jsem uchechtaná, jsem zvědavá, jak tvá dovolená bude pokračovat...



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA