Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. 12. 2005

Čtvrtek 15.9., 20. den, zpátky do Orestiady

 

Ráno byli všichni pryč, holky ve škole a ostatní v práci, malá Konstantinka byla už na hlídané. Po snídani jsme nechali v ledničce nějaké věci z mrazícího boxu a vyrazili.

 

Vzali jsme to nejkratší trasou na E90 a pak už jsme jeli po krásné cestě směrem na Kavalu. Když jsme po cestě míjeli Nea Péramos, s lehkým sentimentem jsme vzpomněli, že před více než 14 dny, kdy jsme se tady stavovali, jsme měli ještě všechno před sebou. Počasí bylo stále podmračené, takže pro cestování ideální.

 

ObrazekProtože jsme neměli nasbírané žádné mušličky (a bez toho se nelze vrátit !!!), bylo rozhodnuto, že se ještě stavíme do Alexandroupoli. Je to sice neuvěřitelné, ale na místě, kde by to nikdo (já teda vůbec ne) nečekal, jsme jich předloni nasbírali celou igelitku (samozřejmě ne úplně plnou, protože obchod s mušlama přece jenom nevedeme). A tak jsme i tentokrát zajeli do centra a pak k moři, kde jsme si sedli do té kavárny u moře, ve které se nám zdálo, že jsme seděli i loni, a dali si frappé. Manželka pak slezla dolů a na cca 1,5 m úzkém pruhu oblázkového pobřeží hned pod betonovou zdí kavárny skutečně i tentokrát našla plno mušliček. Jedinou vadou na kráse bylo to, že tak drahé frappé (3 €) jsme v Řecku tedy fakt ještě neměli. Manželka se ještě ujišťovala, jestli nás nenatáhli, ale mladá servírka se tvářila, že je to naprosto standardní cena.

 

Pak už jsme zamířili po známé cestě vzhůru na sever na Orestiadu. Babka byla samozřejmě nadšená, že vidí opět vnučku, a jinak bylo vše při starém. Z Maroka se zatím vrátila pouze Kristini (sestřenice), Filipos (bratranec) se pořád někde toulal a naposledy byl spatřen s nějakou Švédkou, když se stavoval za švagrovou v Praze. Na sobě měl modré džíny a barevnou větrovou bundu, ale jeho oblečení se od té doby mohlo změnit.

 

Obrazek

 

 

Jinak samozřejmě opět zajdeme i za Žofkou, ukazujeme všem fotky (na NB) a všem se pochopitelně moc líbí. Večer ještě zajdu do internet café zjistit, co je nového.

 

Co se diskuze o Turecku, konkrétně Istanbulu, týče, nikdo nám tam jízdu moc nedoporučuje. Problém je totiž v tom, že je to příliš velké město na to, aby tam jel někdo, kdo to tam nezná. Hlavní problém by prý byl s dopravou, protože bysme se tam napoprvé těžko orientovali. I Řeci tam prý spíš jezdí se zájezdem, protože je to jednodušší, a autem tam jezdí jenom ti, co to tam aspoň trochu znají. Takže rychle docházíme k závěru, že lepší bude jet jenom do Edirne, které je hned vedle. Stejně je tam taky bazar, Kristini pojede s náma a dobře to tam zná. Já se můžu jít podívat na mešitu, mám pocit, že je dokonce ještě větší, než Agia Sofia. Tak to snad budu snášet líp, než bazar v Orestiadě.

 

 

 

 

Pátek 16.9., 21. den, Edirne, TURKIA

 

Dopoledne se teda vydáváme ještě s Kristou směremem na sever. Malou hlídá babka a manželka musí ještě před hranicema poslat aspoň SMSku, aby se ujistila, že malá ještě nezemřela, nechytila záludnou řeckou infekční chorobu, nespadla pod parní válec, neunesli ji ufoni, nebo se nedejbože nestalo ještě něco horšího. Samozřejmě mi to manželka řádně a logicky zdůvodnila.

 

ObrazekTrasa Orestiada – Edirne nedělá ani 30 km, tak jsem fakt zvědavý, jak dlouho to bude trvat, a to hlavně na turecké hranici. Předloni jsme taky jeli do Istanbulu (tenkrát nám to nikdo nerozmlouval) a na turecké hranici jsme zjistili, že víza za 5 $, o kterých jsme si mysleli, že je prodávají na celnici, se tam už měsíc neprodávají. Takže nás nekompromisně poslali zpátky, ale aspoň nám pochválili auto (taky oktávku).

 

Na řecké straně se popíjí frappé, sice nás kontrolují trochu víc, ale jinak je to v pohodě. Přejedeme kolem vojáků v plné zbroji na tureckou stranu, které mi trochu připomíná Bulharsko. Zábavnou změnou je to, že na turecké straně se pije rize (čaj). Všichni hovoří plynule turecky, jiný jazyk ale neovládají, nebo nechtějí. Před celnicí je na čestném místě uprostřed mikroparčíku umístěna busta Kemala Atatürka a kolem se důstojně prochází drůbež. Strašně jsem si to chtěl vyfotit, ale měl jsem strach, aby mě nezatkli a nepostavili před vojenský soud.

 

V prostorách celnice (evokuje mi naše 50. léta) jsou na stěnách pověšené výroky otce vlasti ve zlatém rámu. Strašně lituju, že neumím turecky, protože bych se asi dobře bavil. Schválně by mě zajímalo, jestli by šlo o výroky typu „Republika potřebuje lidi, kteří něco umí!“.

 

ObrazekNa celnici vládne klid, jsou tam snad jenom 4 lidi. Pro vyřízení vjezdu je třeba absolvovat 4 kola. Jednotlivá čísla od 1 po 4 u jednotlivých kanclů jsou tím jediným, čemu bez problému rozumíme. U bodu 1 je to lehké – chce jenom vidět pasy. Nejde mu počítač (že by 486ka?), ale moc s tím nemá problém. Úspěšně postupujeme do 2. kola. Tam po nás jiný chlapík (celkem sympoš) chce papíry od auta, hlavně techničák a zelenou kartu. Počítač mu taky nejde, má s tím trochu dilema, ale nakonec vypisuje předtištěné formuláře (vypadá to jako ADR) ručně. Radostně postupujeme do 3. kola a těšíme se, že rychle vypadneme. U dveří č. 3 před náma stojí nějaká ženská, tak to snad hned bude. Jenže celníkovi č. 3 (to je ten, co nás předloni nepustil a na konci každé věty si ještě vzpurně dupnul nožkou) evidentně vadí, že mu nejdou počítače a neustále se snaží nalogovat do CMT (centrální mozek Turků). Hláška, která mu chodí, je důvěrně známá všem uživatelům systému Windows po celém světě, a každý by ji poznal asi i v čínštině. Takže čekáme. Postupně se začínají objevovat další lidi, úspěšně procházejí jednotlivými posty a začínají se hromadit v řadě za náma. Celník na stanovišti č. 3 je evidentně nervózní, Krista si stěžuje, že Turci musí furt dělat nějaké problémy, obě funí a probírají to, takže je raději mírním, protože nasraný hovor je srozumitelný v každém jazyce a nerad bych postupoval kontrolu střev (jestli v nich nepašuju heroin).

 

Nakonec dostává i celník č. 3 rozum a vyřizuje všechno postaru bez PC. Konečně tedy postupujeme do závěrečného 4. kola k celníkovi, který vypadá jako nejhorší. Vypadá totiž jako managerský typ, tzn. blbý jak troky, ale důležitý jak Leninovy sáně. Nějakého ubožáka před náma úplně strašlivě rozdupal na prach a zašlapal do země. V klopě má manager zapíchnut jakýsi odznáček. Možná to bude odznak vzorného celnického dupače. S mírnými obavami mu podávám všechny papíry, kontroluje nám to, a pak nás posílá zpátky do 2. kola. Problém je v tom, že vůbec netušíme proč, naštěstí celník z 2. kola to ví, cosi nám dopíše do papírů a postupujeme zpět do závěrečného kola. Nesměle podstrkuju managerovi papíry a pak konečně vítězíme a postupujeme do hlavní soutěže.

 

ObrazekCesta do samotného Edirne trvá jenom chvilku. Krista to tam naštěstí zná a tak nemusíme nic hledat. Nejdřív se vydáváme na bazar. Manželka už od chvíle, co zahlédla první budovu města, neustále tvrdí, že to je strašný rozdíl a že jde strašně vidět, že jsme v Turecku. Já jí pro změnu tvrdím, že jen trpí předsudky a připomínám, že je stejně Torkyňa (tak totiž před svatbou označovala mou tchýni její budoucí tchýně-Hanačka, tj. manželčina babička, když zjistila, koho si chce její chlapec vzít. Tchýnin otec totiž pochází z Antálie, odkud byl v rámci poválečné (1SV) výměny obyvatel jakožto Řek odsunut do Řecké Thrákie). Jasně, minaret na kopci dělá to město jiným, ale zas tak strašný rozdíl to fakt není.

 

Nejdřív míříme na tržiště. Hned na úvod nás Krista naučí „kačpara“, což je turecky „kolik to stojí?“. Vadou na kráse je jen to, že nám ta tuto otázku odpovídají taky turecky. A číslovky nás Krista nenaučila. Tenhle bazar mi celkem nevadí, a to asi hlavně proto, že je tady hodně místa a nemusíme se Obrazektlačit. Co se sortimentu týče, tak drtivou většinu zboží uvidíte na jakémkoli českém tržišti. Osobně jsem čekal více cingrlákovější zboží. Ale jsou tady k vidění i skvosty – ty boty jsem si fakt musel vyfotit. Do sérky se k nim dají dokoupit i další nesmysly. Brzy jsme se naučili další nové turecké slovo, a to „ešus“.  Nejedná se ovšem o nám známou nádobu, ale o ponožky.

 

Nejdřív jsme si koupili nějaké pirohy nebo co, protože jsme měli hlad (manželka váhala, ale moje naprostá jistota, že tady ebolu, salmonelózu ani malárii nechytneme, ji udolala). Pak jsme koupili takovou krásnou blbost, a to zeleninové magnetky (6 ks za 1 €). Dále následoval přehoz na gauč, co vypadal trochu jak osuška. Přehrabovali jsme se v tom tak dlouho, až jsme si jeden museli vzít. Ale nekup to za 8 € (p.c. 10 € ukecána manželkou – až jsem se divil, jak se do toho pustila). Pak chtěla strašně koupit nějaké šifónové záclony se vzorem. Předností takovýchto záclon je především to, že jsou naprosto nepraktické. Jde přes ně vidět, takže jako závěsy je nepoužijete, ale ve funkci záclon zase moc tlumí světlo. Naštěstí jsem všude objevil nějaký kaz a nedovolil manželce uvěřit (a ona uvěřit strašně chtěla) Turkovu tvrzení, že se to vypere.

 

Pak jsme ale objevili moc krásné hadříky, no fakt nádherné, takové barevné, dokonce i mně se líbily. Mělo to ale 2 chybky: zaprvé to byl opět takový nějaké šifónovitý materiál, takže nosit se to dá zas až tak příští rok a kromě toho to chlapíci právě začali balit (asi mají polední přestávku nebo co). Manželka tak rychle zakoupila alespoň 3 nebo 4 kousky, ovšem s chlapíkama nastala další obtíž, protože jednak nechtěli slevit a druhak odmítali přijímat mince, protože jim je prý banka nevezme. My jsme jim zas nechtěli dát bankovky, protože jsme měli strach, že nám vydají ty jejich dirhamy nebo co to tam mají. Toto dohadování se mi moc líbilo a oba (já i Turek) jsme se tomu smáli. Když nás ale ujistili, že nám vydají €, vytáhli jsme bankovky a jejich úsměv se ještě zvětšil. Připomínám, že veškerá diskuze probíhala turecky. U východu z tržnice ještě manželka koupila jakési tričkoblůzky pošité flitry a přesunuli jsme se do města.

 

Co se Turků samotných týče, čekal jsem, že budou vypadat více turecky. Ovšem můžu všechny ubezpečit, že zejm. tureckou holku (z Edirne) byste v kterémkoli evropském městě nerozeznali od okolí. Kupodivu šátky nenosil skoro nikdo, pouze starší a mladší jen takové skoro šeredky. Taky jsem viděl dost holek ve školní uniformě. Musel jsem vzpomenout Waltariho romány a uznat, že míšení Turků s porobenými, zejm. slovanskými národy (Srbové, Bulhaři) za Osmanské říše bylo evidentní. Konec konců, byli jsme v nejzápadněji položeném tureckém městě.

 

Po návštěvě tržiště jsme nasedli do auta a Krista nás směřuje na hlídané parkoviště. To vypadá tak, že je to nějaký dvůr nacpaný auty a vše organizují nějací 2 kluci, z nichž jeden mluví perfektně řecky. Chtějí po mně klíčky od auta, ale to rezolutně odmítám s tím, že si umím zaparkovat sám. No, nebýt Kristy, tak bych do toho dvora asi dobrovolně nevjel a auto nechal stát někde u cesty.

 

ObrazekNejdříve jdeme na nějaký další bazar (tak to Krista prezentuje). Ve skutečnosti je to ale spíše taková větší pasáž. Celkem se mi to tam líbilo. Po stranách všude visely turecké vlaječky a uprostřed pak portér starého Kemala. Mimochodem červené tričko s tureckou vlajkou bych si strašně přál. Prošli jsme to tam a zpátky a i tady koupili nějaké tretky. Trošku jsme pak pochodili po městě, podívali se k mešitě (mimochodem hned vedle byla i další), která se mi moc líbila a překvapila mě i úpravnost okolí. Vlezli jsme i do areálu mešity a u vchodu jsem si vyfotil čističe bot, který velmi pohotově ihned zvolal „zwei mark fünfzig!“. Při bližším ohledání jsem zjistil, že ty malé zlaté kopulky jsou ve skutečnosti vršky krémů všech barev a odstínů (64 ks). To byste u nás nesehnali. Tady tak maximálně černý, bílý a bezbarvý.  Dovnitř mešity jsem bohužel nevlezl, protože jsem netušil, že to normálně jde.

 

Pak jsme zašli do zahrádky na čaj. Když jsme se pacholka zeptali, kolik stojí čaj, protočily se mu oči jak strýčkovi Skrblíkovi a po menším zaváhání udal částku 1,5 € za jeden. Osobně jsem za tu cenu čekal nějaké větší množství, když ale přinesl ty jejich obvyklé malé skleničky (tak asi 1 dl), pochopili jsme, že nás nepěkně natáhl. Tak jsem vytáhl mobil a začal to přepočítávat na ty jejich chechtáky a po chvíli se pacholek objevil a prý, že se spletl a je to 1,5 € za všechny. No repete jsme si už nedali.

 

ObrazekZatímco jsme tam tak seděli, začal se z dálky blížit nějaký hluk a po chvíli se objevily i uniformované postavičky, ze kterých se vyklubaly děcka (asi místních ZŠ). Mlátily do bubnů, foukaly do trubek a vůbec dělaly rachot všeho druhu. Morálku a kázeň měly asi stejnou jako my při prvomájových průvodech.

 

Pak jsme se ještě chvilku prošli po městě a zamířili zpátky na parking. Když jsme se vrátili, pochopil jsem, proč po mně chtěli klíčky. Auta jsou totiž zaparkované za sebou, takže bez toho, aby měli hlídači klíče, nejde auta zepředu vyparkovat. Zrovna za tím naším stojí nějaké jiné, a tak jsem fakt zvědavý co budeme dělat. Jestli budeme čekat, až se majitel vrátí, nebo ho odtlačíme, nebo co. Naštěstí od tohoto auta kluci klíčky mají, takže ho jenom přesunou a my můžeme odjet.

 

Cestou zpátky se ještě stavujeme v duty-free shopu, abychom zjistili ceny komodit, které nás zajímají (Metaxa 5 a 7 hvězdičková, řecká káva) a mohli je porovnat s tím, co uvidíme v obchodě.

 

Večer se už začínáme připravovat na zítřejší odjezd a balíme co se dá. Dále vykonáváme všelijaké nákupy, manželka kupuje barevné skleničky každá jiné barvy, nějaké peněženky pošité perličkami (čekala, že je spíš najde v Turecku, ale tam nic). Mně zase zajímají olivy (bereme 2 velké plechovky cca 5 kg brutto každá a zelené 1 kg na váhu), feta Dodoni a „katsitěs“ (kozí), v Lidlu kupujeme asi 16 x Retsinu 0,5l (0,5 €/ks), přikupujeme ještě nějaké olivové oleje (3 l domácího jsme koupili už na Lefkadě), protože ty, co se prodávají v Česku mi nechutnají).

 

Lefta se hecla a ušila babce 2 kostýmky a teď je ještě narychlo dodělává. Večer ještě zajdeme i za Žofkou a Mičosem, ti nám taky ještě přidávají nějaké to cipuro a chalvu a olivy a fetu, většinou pro jaju a jiné. Chalvu jsem sám pro sebe nekupoval, protože bych strašlivou rychlostí sežral jakékoli množství a přibral x kilo. Nakonec jsme vcelku připraveni a zítra můžeme vyrazit. Na jednu stranu se nám pochopitelně nechce, protože doma nás čekají akorát povinnosti, na druhou stranu se už ale po 3 týdnech celkem těšíme.

 

Aha, málem bych zapomněl na televizní poznámku:

 

Televize je (na můj vkus) v Řecku v zásadě nesledovatelná. Jestli si někdo myslí, že máme v televizi hodně reklam, doporučuju mu televizní exkurzi do Řecka. Poslední 2 dny jsem se k večeru trochu díval a přišel na to, že základními rysy řecké televize je:

 

  • Strašné kvantum reklam, které se neustále a strašlivě často opakují. Díky tomu se např. zpravodajství vůbec nedá sledovat. Zažil jsem třeba, že jely ¼ hodiny reklamy, pak řekl zpravodaj 2 věty a začal další blok reklam. Tomu se dá fakt stěží věřit. Jakou to může mít sledovanost?

     

  • Pořád se o něčem debatuje a diskutuje. Diskusní pořad, ve kterém sedí alespoň 6 nebo více postarších osob, je v Řecku asi nejoblíbenějším formátem. Ve zprávách je nejkomičtější situace, kdy moderátorka zpravodajství začne po telefonu diskutovat s více lidma. Vypadá to tak, že v jednom okýnku (obvykle tom největším) je moderátorka a v dalších okýnkách pak jednotliví diskutující. Nejvíc jsem myslím napočítal na obrazovce 7 okýnek. Okýnka se samozřejmě mezi sebou dohadují a štěkají po sobě, obvykle mluví aspoň 3 najednou. Ale divák má možnost sledovat i ty, co mlčí a může pozorovat, jak se ksichtí nebo naopak vůbec nijak netváří. Opravdu velmi pitoreskní!

     

  • Protože Lefta chytá i několik tureckých programů, můžu říct, že pro mě, jako neodborného a neznalého pozorovatele nebyl mezi řeckým a tureckým programem příliš velký rozdíl. Na obou totiž bylo také často k vidění (a to je poslední bod)

     

  • Studio, ve kterém sedí dokola aspoň 15 lidových hudebníků ve večerním ustrojení a hrajou tam ty jejich tklivé melodie buď s nebo bez pěveckého doprovodu.

     

Na řeckou televizi se prostě nedá dívat!

 

 

 

Sobota 17.9., 22. den, … domů …

 

ObrazekProtože jsme stejnou cestu jeli i předloni, vím, že zas není třeba tolik se honit. Celkem dlouho mi trvá, než nanosím a pak dokonale uspořádám všechny věci tak, aby se vlezly do kufru. Nakonec se to sice kupodivu zdaří, ale jen za cenu toho, že si plno věcí musí ženské nastrkat pod nohy a platí přísný zákaz otvírání kufru s tím, že kdo ho otevře, tak si ho taky bude muset zavřít.

 

Mimochodem dnes je opět krásně, modro bez mráčků a teplo, takže nás odjezd mrzí zase o trošku víc. Dopoledne ještě posedíme na terase a diskutujeme o tom, kdy zase přijedeme a kdy k nám přijedou oni. Oni to plánují na Vánoce, a to celkem seriozně, já se zase celkem seriozně obávám, že příští rok nebudeme mít prachy.

 

Nakonec jsme teda zbalení, pro jistotu ještě jedu nabrat naftu (v Bulharsku je sice o dost levnější, ale v nádrži už moc nemám, a tak nechci riskovat, že nebudou brát karty). Ještě že tak – u benzinky si totiž ženské uvědomují, že zapomněly (kdo by to čekal ?!) u Lefty nějakou tašku a tak ještě voláme Leftě, ta je už na cestě pryč, tak se vrací a pak nám ji přiveze na benzínku. Odjíždíme přece jenom později, než jsem plánoval, ale zítra je neděle, takže o nic nejde – času je dost.

 

ObrazekPo cestě k hranicím ještě na rozloučenou fotím krajinku řecko-bulharsko-tureckého pomezí. Za hranicemi navštěvujeme ještě duty-free, kde kupujeme nějaké ty 7* Metaxy (cca 10 €, u nás cca 500 Kč) a kafe Papagalos, a jedeme do Bulharska.

 

Platí pro nás nějaké nepsané pravidlo, že zpátky jde všechno líp. Takže nikde žádný problém a všechno jde hladce. Když přijíždíme do Sofie, začíná se už stmívat a tak nás zbytek cesty už čeká jen za tmy. Aha, abych nezapomněl – věrni tradici jsme opět mírně zbloudili hned v prvním větším městě, kterým byl Plovdiv, ale to byla jen drobná epizoda.

 

Na bulharské a srbské celníky jsem brzo vynalezl kouzelnou formuli ve staroslověnštině („Grečka – od mora“), po které vždy všichni mávli chápavě rukou a neměli nejmenší chuť přehrabovat se nám ve věcech.

 

Někde na srbsko-maďarských hranicích jsem už celkem pocítil chuť trochu si pospat, ale nejdřív jsem si říkal, že tou tmou dojedu na dálnici a teprve pak to předám manželce. Pak jsem si i dokonce něco přes hodinu pospal a byl jsem jenom 2x vzbuzen (poprvé, když lehce zbloudila v Budapešti a podruhé, když se jí do sebe zahákly (jak to ty ženské dělají ???) stěrače – začalo totiž pršet, abychom se mohli aklimatizovat na to, co nás čeká doma). Někde za Budapeští jsme se zase vyměnili a já to dojel až domů. Díky těmto drobným zmatkům jsme si až teď uvědomili, že jsme si vlastně nekoupili dálniční známku. Na hranice to už ale nebylo daleko, a tak jsme se shodli, že to risknem. No a když už jsme se tak rozjeli, vykašlali jsme se i na známku slovenskou, protože tam je to taky jenom kousek.

 

Někdy kolem 9 ráno jsme byli v Brně – celou trasu jsme tentokrát zvládli za 18 hodin (zpátky to jde vždycky rychleji) přesně tak, jak jsem to měl naplánováno i pro cestu tam. Doma byla pěkná kosa, bylo sice jasno, ale foukal studený vítr a tak jsme museli rychle vytahovat mikiny.

 

No a na závěr nezbývá, než abych se pochválil – totiž za skvělou dramaturgii celé dovolené. No posuďte sami – rozjezd na plážích u Alexandropouli, kdy jsme byli spokojeni i s málem, velký vzestup kvality na plážích Sithonie a pak jako vyvrcholení Lefkada. No a pak zase mírný sestup ale s aktivitama, na které jsme se taky těšili, tj. návštěva Sylvy a Turecko na závěr. Z Řecka jsme tak odjížděli naprosto spokojeni a s vědomí, že teď už bysme asi těžko hledali něco lepšího. A musím přiznat, že už brzo po příjezdu domů jsem začal plánovat, kam bychom se asi tak podívali zase příště. Jisté je jen jedno – začínat se bude zase u Lefty.

Obrazek


 

<<< Zpátky na východ   Cesta 2006 >>>

 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je to fajn

(vendy, 5. 6. 2009 15:24)

tyto řeky jsou nadherne ne jenom řeky ,ale i jiné věci.

Ty grafoman

(Hugo, 30. 10. 2008 12:51)

Rudolfe, pak ze porad nemas cas - vzdyt tohleto sepisovani ti muselo trvat leta...

-> Řecko-krásná zem

(admin, 28. 5. 2007 10:13)

Přiznávám, že věci jako kempy moc nesleduju. Pár tipů bych ale měl. Na netu jsem našel toto:
- http://www.geocities.com/dessimi_beach/ (to je asi ten "kemp plný Němců", co jsme viděli v roce 2003)
- a tady http://www.cstn.org/reports/europe/greece/greececamp02.html se zmiňují o existenci Vassiliki Beach Camping.
Jinak si zkuste přečíst příspěvky z Řecka 2003 (Agios Nikitas a Mikros Gialos) a tam píšu, že zrovna u Pefkoulie jsme viděli normálně stát asi 2 karavany.
Jako vždy: neviděl bych v tom žádný problém.

Řecko-krásná zem

(Hanka, 25. 5. 2007 22:31)

Díky, krásně jsem si početla, už 3roky přemlouvám manžela, že bych chtěla na Lefkádu... Snad už příští rok, ale protože jezdíme Dukátem, trochu větší auto, tak jedině do kempu, pokud nějaký pěkný a malý na Lefkadě je. Máme rádi klidnější místa a máme malého parťáka-2letého Bišonka, který s nama všude cestuje.Pokud máte nějaký dobrý tip a radu. budeme vděční. Předem děkujeme. Hanka a Pepa

Poděkování

(Tomáš, 19. 2. 2006 14:17)

Díky za tyhle super stránky ! Jsou zajímavé a hlavně poučné. Myslím, že nejen mě pomůžou při plánování dovolené. Přeju hodně štěstí. Tomáš, Havlíčkův Brod.

-> tak kam

(admin, 2. 2. 2006 8:47)

vše záleží na penězích a na tom, za co je utratíme... V tuto chvíli to vypadá, že nepojedeme možná nikam a že spíše sepíšu Řecko 2003.

Tak kam?

(Frantisek, taky rodina, 1. 2. 2006 20:26)

takze vsechno dobre dopadlo a kam letos??? Uz je to odsouhlasene? Mame rodinu ina Kypru, ja tam byl predloni a bylo fantastycky - muzu doporucit, Ayia Napa je idealni s ditetem. Diky a cekame na letosni prispevek !!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA