Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. 1. 2007

Pondělí 11.9.2006, 11. den, přejezd, 26 – 28 °C,

 

Dneska je před náma hodně kilometrů, ale nijak brzo nevyjíždíme. Po cestě máme naplánovanou nějakou zastávku, asi buď Komotini nebo Xanthi, popř. Kavala. S sebou bereme i Filipa, kterého vyhodíme v Soluni.

 

Cesta ubíhá tradičně dobře, akorát u Xanthi pořád ještě nedodělali tu dálnici, a tak stejně jako loni musíme i letos sjet na objížďku směrem ke Xanthi. No a když už to takhle dopadlo, vybíráme za místo zastávky právě Xanthi.

 

O Xanthi jsme se stejně jako o Komotini, částečně potažmo i Kavale, věděli, že se jedná o místa, kde vedle Řeků žije v klidu i početná skupina Pomaků – bulharských muslimů. Všude tady taky najdeme plno mešit. O Xanthi, které se rozkládá na úpatí hor (Rodopy), jsme se ještě dočetli, že je moc pěkné zejm. jeho centrum. Jak ale centrum najít, nikde nepsali.

 

ObrazekTakže jsme jeli intuitivně tam, kde jsme tušili střed města a podle houstnoucí dopravy jsme asi jeli dobře. Když jsme přijeli na velký kruhák, kolem kterého byly všude dokola budovy a kavárny, shodli jsme se na tom, že toto je centrum. Na kruháku jsme se dali doprava a po chvíli odbočili do jedné z ulic po levé straně a tam nechali stát auto. Zanedlouho jsme došli i do míst, která už vypadala jako staré město. Trošku jsme se prošli, dali si dost levný (a dobrý) gyros, na to i zmrzliny (taky levné a dobré) a nakonec zapadli do jedné kavárny. Ta se nám všem moc líbila, sedělo se venku pod velkým přístřeškem, na terasovitých podlahách bylo dřevo a uprostřed skrz střechu prorůstal strom. I proutěný nábytek byl stylový a skvěle sem zapadal. Rozhodně jedna z nejhezčích kaváren, co jsme v Řecku viděli!

 

V kavárně jsme se usadili něco po jedné a obligátně si objednali frappé a něco pro malou. S Filippem jsme taky podrobně rozebrali všechny ostrovy, na kterých byl, nebo o kterých má podrobné informace, jeho letní aktivity s travelling tzai-shopem, open-air parties atd. a cca za hodinu jsme se vydali zpátky k autu, abychom všechno dobře stihli. Bylo zase krásně, a tak se možná ještě po cestě zastavíme vykoupat u moře. Nijak zvlášť fotogenická místa jsme po cestě Xanthi bohužel neviděli, a tak jsem skoro nic nenafotil (focení uliček a budov mě moc nebere).

 

U Néa Péramos jsme poznali loňskou odbočku k moři, ale tady už se vracet nebudeme. Pořád mě lákají ty krásné pasáže pobřeží za Kavalou, co se mi pokaždé tak líbí a u kterých nikdy z toho či onoho důvodu nezastavíme. A když už se k nim tentokrát konečně dostaneme, zase z toho nic není. Jednak malá spí, manželce se nechce dále se zdržovat, Filipovi to taky není vzácné, a tak jsme podle přehlasován. Přitom z cesty vypadá moře tak krásně a dokonce jsou dneska i vlny! Jediné pozitivum tak je, že už jsem si konečně pořádně všímal, kde to je a kde by se dalo sjet k moři. Směrem od Soluně (tedy z protisměru) je to hned kousek za Orfani a sjet se dá u takové té typické mikrocementárny Heraklio nebo jak se jmenuje (s logem slunce). Pokud tu příští rok ještě bude stát, už se tam fakt musíme podívat. Třeba přijdu na to, že to nestálo za to.

 

Za Kavalou bohužel dálnice končí a cesta se mi začíná celkem táhnout. Do Soluně je to celkem  kousek, ale protože se jede po starých cestách, moc rychle to nejede. Filip tvrdí, že tahle „objížďka“ už je tu několik roků, a pak přijdeme na to, že jsme tudma loni vlastně nejeli, protože jsme sjeli už dříve dolů na Sithonii a zpátky jsme jeli zase od Sylvy a na hlavní se napojili až před Kavalou. Takže žádná objížďka, prostě tady tu dálnici ještě nemají. Možná si taky Řeky trochu idealizuju.

 

Když už se konečně přiblížíme k Soluni, překvapí mě jedna věc – když se totiž přehoupneme přes kopeček a Soluň se pod náma objeví v celé kráse, praští mě do nosu všudypřítomný smog, který je i zřetelně vidět. Filip pouze konstatuje, že Soluň je na tom už dávno hůř než Atény a mám pocit, že se chlubil i nějakým předním místem v rámci Evropy. Ale řecké informace je třeba brát s rezervou. Žít bych tady teda ale rozhodně nechtěl. Zajímavé, že jsem si toho nikdy před tím takhle výrazně nevšimnul…

 

Další zajímavou kapitolou je sídliště, kde Filip bydlí (tedy, technicky vzato je to byt Emily). Což o to, zástavba je to celkem pěkná, ale když mě Filip navádí, mám chvilkama i já mírný pot na čele: jezdí se totiž tradičně úzkými uličkami (což o to), ty jsou ale kromě toho vydlážděny něčím, co musí za deště, neřku-li sněhu, pekelně klouzat a cesta často vede prudkým stoupáním s prudkými zatáčkami. Parkovat taky pochopitelně není kde. Vůbec se nedivím tomu, že Lefta po stejné zkušenosti prohlásila, že tady už autem nikdy nepojede. Zajímalo mě, jak to tady vypadá za deště nebo v zimě (2 auta se totiž na mnohých místech nemůžou vzájemně vyhnout už teď) a Filippos se jen smál. On má tedy srandu ze všeho. Prý je to celkem dobré (rozuměj: vtipné) a zaparkovaná auta prý někdy sama jezdí dolů z kopce. No krása.

 

Emily je ještě doma, do práce půjde až cca za hoďku. Školu už dodělala a dělá teď povinně praxi, aby byla JUDr. a ne jen obyčejný JUC. Vypadá mnohem líp než naposledy a přemýšlím, že se jí pochlubím, že jsem z ní udělal jednu ze záporných internetových postav. Příležitost k tomu ale není, a tak jí to zůstane utajeno. Jako zajímavost mi kromě skvělé hudby, která jim tam hrála, a kterou jsem si hned stáhnul, v paměti utkvělo, že její ségra je teď pro změnu mladou paní učitelkou a vláda ji poslala učit na Iraklio. Na toto  téma jsem měl s Filipem delší hovor, protože jsem nedokázal pochopit jeho chaotický výklad stavu, kdy musí jet tam, kam ji vláda (resp. ministerstvo) pošle, ale současně si může vybrat, kde chce učit. Je to totiž takto: první místo musí přijmout tam, kam ji úředníci pošlou. Po nějaké době (délku si už nevzpomínám) si ale může sama určit, jestli tam chce zůstat, nebo chce jinam. Naprosto jsme se ale shodli na tom, že být učitelkou někde na ostrovech musí být strašná idylka.

 

No a protože jsem na poličce viděl zahálet nějakou kameru, hned jsem se s Filipem domluvil, že si ji půjčím a natočím atraktivní záběry z dovolené. Byla to sice kamera nějakého kámoše, ale co… Tu svoji totiž Filip udusil v písku nějaké (snad španělské) pláže a druhou si musí nechat, protože se teď živí různým focením, točením a stříháním videa. Má to celkem dobře placené a triko si teda rozhodně nehoní.

 

Před odchodem do práce se nás ještě Emily ptá, jestli tam přespíme (byteček mají moc hezký), ale my chceme ještě dneska dorazit do Amaliapoli. Nakonec teda jedeme všichni, Emily vyhodíme v práci a Filipa zavezeme k nádraží, kde před odjezdem do Orestiady zaparkoval své BMW za 1.000 Evro. U nádraží si ještě dáme gyros (nikoli však na stojáka), já ztratím část stativu (čímž je tento po zbytek dovolené nepoužitelný), Filip se směje, protože přesně tento díl stativu ztratí vždycky, a proto si musí stativy kupovat pořád nové. Teď už mi ten stativ bude dobrý fakt akorát tak na pověšení prezervativu.

 

Obrazek

 

Když opouštíme Soluň, začíná se už stmívat. V Soluni je ovšem jednoznačně nejlevnější nafta (něco nad 0,9 €) a tak nabírám plnou a doufám, že dolů na Volos to bude frčet.

 

Leč nefrčí. Nevím, proč trpím obsedantní představou, že Řecko je ze severu na jih dokonale propojeno nádhernou dálnicí. Nádherná dálnice totiž končí již záhy u Katerini a pak se zase jede po okreskách, ovšem v koloně, protože tohle je hlavní tah na Atény a já začínám proklínat Řeky a podezírat je z toho, že to dělají schválně v rámci propagace Olympské riviéry. Jede se totiž přes Leptokarii, Platamonas a všechny tyhlety turistické polis. Pak se pro změnu jede nějakými soutěskami a už mě to fakt nebaví. Nejvíc mě ale vytočili tím, že za tuhle ucpanou cestu vybírají mýtné! Hanba!

 

U Larissy naštěstí zase přichází čas pro dálnici a dusím to už teda fakt zostra. Vida, jaký kus člověk může ujet za pár desítek minut! Brzy už ale musíme dávat pozor, protože sjet můžeme jak na Almyros, tak později na Sourpi. Sjíždíme až na Sourpi a tak se musíme vracet kousek na sever. Cestování ve tmě v noci v místech, kde dopravní značení je v řeckých intencích, je opravdu zajímavým zážitkem. Nakonec se ale dostáváme až do Amaliapoli (i když si chvilkama fakt nejsem jistý, protože se tam jede obloukem kolem zálivu a dlouho to vypadá, že nakonec člověk dojede do nějakého přímořského kombinátu).

 

Předposledním oříškem je najít to místo na konci Amaliapoli, kde je velký platan, kolem něho lavička a vedle pumpa. Buď tímto pozdraven Google Earth, protože nebýt toho překvapivě detailního satelitního snímku uloženého v mé hlavě, nevím, jak bych to v tuto noční hodinu hledal. Intuitivně to ale trefuju hned na poprvé a zbývá jenom teď po těch děravých polních prašných cestách vinoucích se olivovými háji x-krát správně odbočit a najít správně Máriuv barák. Zaváhal jsem jen jednou a trefil to opět napoprvé. Ani jsem neurval výfuk ani nic pod autem.

 

Když už jsme se konečně dostali na místo a já slavnostně vytáhl klíč, zjistil jsem, že nějak nepasuje do dveří… tak jsem ten barák obešel dokola a vyzkoušel všechny dveře, co tam byly. Nic. Tak jsem zašel ještě k tomu druhému baráku od bráchy a vyzkoušel všechny dveře i tam. Nic. Nezbývalo, než zavolat Kristini. Ještě že ti Řekové tak ponocují. S Kristini jsme měl sice moc zajímavý hovor, ale zdálo se, že si není vědoma toho, že by věci, které jsem jí popisoval, byly součástí právě jejich baráčku. Že bych byl nakonec přece jenom blbě? No, nakonec jsem ty poslední dveře skryté v obskurním příšeří vlastním úsilím a bez nápovědy našel.

 

ObrazekVzbudil jsem manželku, začal nosit věci z auta dovnitř a vtom nás potkal poslední šok dnešního dne – tam v tom křoví sedí liška !!! A vůbec se nebojí !!!! Beztak má vzteklinu !!!!! Vůbec nereagovala ani na to, že jsem ji oslňoval svou LED čelovkou a úlisně vyčkávala na svém místě. Beztak mě zákeřně přepadne ze zálohy ve chvíli, kdy budu vláčet zvlášť těžké zavazadlo a nebudu schopen obrany! Před manželkou jsem se pochopitelně snažil přítomnost lišky zatajit, ale bylo to prd platné, protože její svítící oči se nedaly přehlédnout. O následné panice se jistě nemusím zmiňovat. Zbytek věcí jsem nanosit sám a manželka zůstala ukryta za (doufejme) pevnými zdmi našeho budoucího útočiště.

 

ObrazekKdyž jsem byl v bezpečí i já (liška pro tuto noc nezaútočila), zavolal jsem pro jistotu Kristýně, abych se ujistil, že mám jen halucinace. Kristini mě ovšem šokovala, když mi bezelstně sdělila, že o té lišce ví a že je celkem ochočená a žere, co jí lidi dají. No to si dělá kozy! Beztak má vzteklinu (nikoli Kristini, ani koza ne, liška) !!!

 

No bude to tady zajímavé. Žádné přikrývky v domě neobjevujeme, a tak se ke slovu poprvé dostávají spacáky. Mám dobrý pocit z toho, že je využijeme a netaháme je tudíž zbytečně. Manželka má strach. Ještě že má malá toho plyšového Huskyho (vyslovuj Hafky) od Kristini, ten je ochrání! Ten totiž nikdy nespí!

 

 

 

 

 

 

 

Úterý 12.9.2006, 12. den, oblačno, Volos

 

Ráno je celkem zataženo. Jdeme se podívat, kam jsme to vůbec dojeli a jak to tady vypadá. Velkým pozitivem je, že hned pod barákem a cca 100 metrech s olivovým sadem je moře a u něho malá plážička. Plážička je přirozeným pokračováním Máriova pozemku, ovšem jak mi bylo později řečeno, vlastnit pláž prý nejde, a tak by postavení nějaké zídky po stranách a vytvoření 100% soukromí nebylo možné. Negativem je to, že to tu vypadá jako na přehradě. Nejen, že je voloská (pagasitická? – pagasitikós kólpos) zátoka hodně uzavřená, ale tady toto místo je navíc ještě pod malým výběžkem a tam je moře ještě uzavřenější. V podstatě jsme v ještě jedné podzátoce.

 

Olivová poznámka: kolem celého baráku je velký olivový sad, ale jak mi dříve Mario líčil, olivy tam nikdo moc nesbírá, akorát oni si někdy s Kristini nasbírají pro sebe. Sběr oliv je totiž moc pracný a většinou se na to někdo najímá. To se pak ale zase moc nevyplatí… Správně by se měly olivy pěkně sbírat, ale kdo by se s tím páral, takže se do stromu (větví) tříská klackem, olivy sice krásně opadají, ale olámou se tenké koncové větvičky a další rok je úroda mizerná.

 

ObrazekKdyž se ještě zmiňuju o „Máriově baráku“, je třeba na pravou míru uvést, že baráky jsou tady dva. Ten Máriův je novější a zvenku vypadá i líp, ale má tam ten problém s elektrikou, takže dovnitř se ani nedostanu. Druhý je od rodičů (ti tady ale z Orestiady už málokdy dorazí, maximálně na Paschu - Velikonoce), ti obývají přízemí a horní patro je Máriova bráchy s rodinou. Tam jsme teď my. Na to, že tady ale byli údajně celé léto, to tam nevypadá, evidentně byli dole u rodičů.

 

Když se dobře zorientujeme v terénu a zjistíme, že liška asi způsobně spí někde v noře, rozhodujeme se pro návštěvu Volosu.

 

Volos leží od Amaliapoli cca 50 km na sever. Nejedeme ale tentokrát po dálnici, to by byla zajížďka, ale jedeme co nejblíže pobřeží přes Almyro a Mikrothives (tohle jméno mi přišlo takové bizardní, protože to bylo skoro jako MicroThieves, tedy mrňaví zlodějíčci). Cesta trvá asi 45 minut a je možno dosáhnou spotřeby jen něco kolem 4,5 l/100 !

 

Volos je 5. největší město Řecka. K tomu mu stačí cca 120.000 obyvatel. Nejznámější je Volos asi tím, že odsud na své lodi Argo vypluli Argonauti pod vedením Jásona, aby si udělali menší výlet do Kolchidy, kde si za účelem neviditelnosti hodlali pořídit zlaté rouno. Různé poutače na Argo jsou po cestě Volosem celkem vidět, asi lákají do místního muzea na tematickou výstavu „kožky z berana“.

 

Historie Volosu je následující:

 

- 293 př. Kr. ho jako své sídelní město pod názvem Demetrias založil Makedonec Demetrios Poliorketes

 

- následoval obvyklý postupný ústup ze slávy, až ho ve 40. letech 19. století pod názvem Golos obnovili Turci.

 

- v roce 1953 bylo kompletně zničeno zemětřesením, takže je na tom asi tak stejně, jako třeba Havířov (co se stáří budov týče).

 

Je to opět i univerzitní město, sídlí tady Thesalská univerzita.

 

 

 

Mimochodem, když už jsem nakousl to, co je po cestě do Volosu k vidění, zapamatoval jsem si ještě vykopávky, které byly umístěny hned u cesty za plotem v nějaké zástavbě. Vždycky, když jsme jeli kolem, jsem si říkal, že kdyby si někdo odlil betonové sloupy a jiné „vykopávky“ a poházel je někde po zahradě, působilo by to úplně stejným dojmem. Díky tomu jsem si uvědomil, že pokud ty vykopávky nejsou zasazeny do zajímavé krajiny (Delfy, Olympia, Samothraki), tak jsou samy o sobě neuvěřitelně nudné a hodny návštěvy jen pro skutečného nadšence.

 

Na příjezdu do Volosu míjíme i přístav (jediný trajektový v Thesálii), což je fajn, protože to aspoň nebudeme muset hledat a při cestě na Skopelos to budeme mít po cestě. Jedeme pořád dál a brzy se dostáváme do centra, tedy jeho pobřežní odnože. Narážíme totiž na velký park, za kterým necháme u nějakého paneláku zaparkované auto. Pak jdeme na procházku do parku. Tenhle park (na netu jsem zjistil, že se jmenuje Agios Konstantinos) je asi tím nejhezčím místem Volosu, rádi jsme se tady vraceli a díky němu se mi Volos vždycky vybaví jako hrozně příjemné místo. Na konci parku pak stojí hezký kostel Agios Konstantinos & Eleni.

 

ObrazekV parku samotném je několik peditichara a kafeterek a v té největší s největšími prolízačkami se nakonec usadíme a střídavě pomáháme malé zdolávat nástrahy průlezek – sama to nezvládá, ale furt tam musí lézt. Když tak u frappé sedíme v tomhle zeleném parku s výhledem na moře a nic nám nechybí, uvědomím si, že jsem udělal další pokrok. Do této chvíle jsem totiž dovolenou bral jako čas, kdy je třeba dokonale využít každého okamžiku a neustále něco objevovat a poznávat, nebo aspoň povinně užívat pláží a moře. A teď jsem najednou pochopil, že jsem vlastně na dovolené a součástí té je i nicnedělání a posedávání po kavárnách, či jiné „nepřínosné“ činnosti. Zachvátila mě opět dokonalá prázdninová uvolněnost a bylo to příjemné…

 

Později jsme se ještě zašli projít po městě, koupili si podivně levné jídlo (2x gyros + psomi gyros + hranolky + portokalada = 6 €), pochopili, že kromě „shopping street“ (pěší zóna) tady toho k vidění zas až tolik nebude (snad ještě kostel Agios Nikolaos) a jeli domů.

 

Po cestě zpět jsme se ještě ve Volosu stavili v obchodě. Přímo na trase jsme měli MegaSpar, byl ale tak poloviční s „naším“ InterSparem a ceny taky nic extra. Manželka se ještě nějaké velmi korpulentní mladé dámy ptala, jestli tu není Lidl a paní byla tak ochotná, že prý nám to ukáže, protože sami bychom to nenašli a oni tam stejně jedou. Venku spolu se stejně korpulentním chotěm společně nasednou na papati (tj. skútr), ten se kupodivu nezhroutí sám do sebe, ale poslušně drží, a podél řeky nás zavedou do Lidlu, kde doplníme chybějící.

 

Na zpáteční cestě jsem se pak opět ujistil v tom, že řeckému značení se prostě nedá věřit. Manželka mi taky připravila fakt radostnou chvilku, když se v jedné špatné dědině zeptala místního chasníka, kudy se jede na Almyro a on byl tak ochotný, že se hned nabídnul, že nám ukáže cestu, ať prý jedeme za ním. Načež nasednul do traktoru a my za ním opravdu jeli… Manželce jsem moc děkoval!

 

Kolem poledne se už počasí vybralo a zbytek dne bylo hezky. Doufejme, že to potrvá i zítra.


 

 <<< Edirne    Pilion, Milopotamos >>>
 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA