Čtvrtek 21.9.2006, 21. den, 100 + 650 km ze Skopelu do Orestiady
Trajekt nám jel, tuším, o půl třetí, a tak jsme měli v plánu ještě poslední koupání na Perivoliou. Moc dlouho jsme si to už neužili, ale zato jsme tam byli sami. Nikoho jistě nepřekvapí, že dnes byl (na Skopelu první) den jako malovaný už od rána – asi aby nám na Skopelos nezůstaly špatné vzpomínky. Nicméně jednu dost špatnou zkušenost jsme na Skopelu udělali.
Když se tento rok z Řecka vrátila známá (taky poloviční Řekyně) tak nás varovala: bacha, Řeci začali okrádat turisty! Nechtělo se nám tomu vůbec věřit a říkali jsme si, že asi měla jen špatné zkušenosti, ale právě na Skopelu jsme poznali, že aspoň někde to pravda určitě je. Úvodem je třeba říct, že pro Řeky jsme byli prostě Němci. Turista = automaticky asi Němec. Neuvěřitelné bylo, že i když to třeba manželka pár lidem vysvětlila, tak se nás hned vzápětí byli schopni zeptat, jaké máme v Německu počasí. Asi jim to mozky nebraly… A možná i proto ty špatné zkušenosti. Stalo se nám to dokonce třikrát:
- taverna ve Skopelu. Úvodem přiznávám, že to byla částečně naše blbost: všude možně se uvádí, ať jde turista na jídlo raději, než na pobřežní promenádu, do nevábně vypadající taverny dále od pobřeží, protože tam dostane zaručeně nejlepší jídlo, ale tohle jsem opravdu zaregistroval až po letošní dovolené. Takže – pokud můžete, fakt se těm tavernám v první řadě u moře a na jiných atraktivních místech raději vyhněte. Nám se stalo, že nám chlap k našemu údivu naúčtoval i kuvér (a ne malý), o kterém nebyla v jídelním lístku ani řeč a i voda byla myslím nějak neuvěřitelně drahá (protože nebyla v jídelním lístku). Manželka se s ním dohadovala, ale marně.
- v restauraci hned u Milie jsem byl malé pro hranolky. Než jsem je dostal, listoval jsem jídelním lístkem a věděl jsem tudíž, kolik měly stát. Vzal jsem k tomu i nějaké nanuky a na těch hranolkách mě chlap opět natáhnul. Chtěl jsem se s ním původně hádat, ale pak mi došlo, že by to asi stejně nemělo cenu, protože by mi jistě „vysvětlil“, že ta cena se vztahuje k hranolkům podávaným k jídlu (stejně jako sifón pouze ke kávě) nebo něco jiného… Chlap ze Skopelu se taky strašně hájil tím, že je to za ubrus a bla bla.
- když jsem pro změnu hranolky pro malou kupoval těsně před odplutím trajektu v Loutraki, bylo to až komické. Když jsem se mladé holky, co obsluhovala, zeptal, kolik za to chce, zeptala se na to řecky svého evidentně fotra, který seděl kousek vedle. Ten se mi zkoumavě podíval do ksichtu, ohodnotil mě jako Němce a napařil mi o desítky procent víc, než třeba nahoře v Glosse (tam byl mimochodem jediný solidní fast food, na který jsme narazili).
V turistickém ruchu je to pro mě téměř nepochopitelné, vyloženě si pod sebou sami řežou větev. Plno Němců už jezdí do Turecka, říkali jsme si. Pravda pak mi došlo, že v Praze je to mnohem horší, ale tam (možná je to jenom moje představa) kradou spíše zaměstnanci, kdežto tady to byli všechno evidentně majitelé (všechno chlapi tak mezi 50 – 60)…
Skopelos se s námi ale loučil krásným počasím a když se nám vzdaloval za zádí trajektu, bylo nám přece jenom trochu líto, že už jedeme pryč. Do Volosu jsme dorazili po šesté, nabrali plnou a vyrazil směrem na Soluň. Za sebou jsme měli 100 km po moři a před sebou asi 650 km po souši – největší řecký přesun na této dovolené.
Do Soluně jsme dorazili někdy po deváté (mám dojem) a nastala peripetie s nabíráním Filipa. I když mi bylo jasné, že jeho ujišťování, že k nádraží „se jede pořád rovně“, se naprosto nemůže zakládat na pravdě, a i když jsem se co nejvíce snažil nejet do centra, skončili jsme nakonec stejně samozřejmě u Bílé věže. A tak jsme museli vše telefonicky přeorganizovat, pak jsme se ještě stavili na nějaký gyros a ze Soluně jsme odjížděli, řekl bych, někdy kolem jedenácté. A před náma 450 km.
Naštěstí si se mnou Filip i celkem povídal (i když tohle vyloženě k tomu, abych neusnul, nepotřebuju), ale je fakt, že někde ze Kavalou jsem se hovorem s ním dost probral. Do Orestiady jsme dorazili možná někdy kolem třetí, už si nevzpomínám, každopádně ale „dálniční úseky“ od Kavaly už jsem jel, co se dalo, takže předpokládaný čas jsem, vzpomínám si, o hodinu zkrátil.
Pátek 22.9.2006, 22. den, Orestiada, přípravy na odjezd
Dneska jsme měli v plánu 3 věci:
- jsem se potřeboval dobře vyspat
- jsme museli udělat kompletní nákupy (olivy, olej, feta, retsina …)
- jsem chtěl všechno, co je jen možné, narvat do kufru, abych se s tím nezdržoval zítra
Všechny úkoly byly splněny, rozloučili jsme se s rodinou, domluvili se klasicky na Vánoce (kdy chtějí oni dorazit do Česka) a šli spát s tradiční pocitovou směsicí těšení se na domov a mírným steskem z toho, že už to všechno končí…
Sobota 23.9.2006, 23. den, odjezd domů
Z Orestiady jsme nakonec odjížděli v 11 dopoledne. Cesta zpátky probíhala tradičně v klidu, jenom na konci Bulharska jsem si ho sám dokonale zdramatizoval. Chtěl jsem totiž nabrat naftu až na srbské straně, protože jsem si pamatoval, že tam byla ÖMV.
Přejedem hranice a ÖMV pořád nikde. O nic by nešlo, nebýt toho, že počítač mi tvrdil, že moc kilometrů už neujedu… Pak jsem se dostal do fáze, kdy mi počítač tvrdil, že ujedu 0 km… To jsem právě přejel nějaký Jugopetrol, který vypadal hůř, než naše socialistická benzina. Tam karty určitě brát nebudou… Když se ale na displeji objevila ona děsivá nula, otočil jsem to a na Jugopetrol jel. Nějak to budu muset vyřešit, Eura cash snad brát budou. Naštěstí tam brali i karty! A chlapík byl dokonce natolik férový, že když jsem si chtěl koupit nějaké nanuky, tak mi je neprodal, protože jsou už prý moc staré. Buď pozdraveno Lapovo!
Když jsme se dostali do údolí Nišavy, objížďka se žádná nekonala, zato bylo vidět, že se tady čile opravuje. Když pak na Vánoce skutečně dorazili Lefta, Filippos, Mario a Kristini, tak už prý přes tunely jeli po nové, krásně opravené asfaltce. Nijak rychle se tento úsek nejezdí, takže jsem za jízdy jednou rukou nafotil i nějaké tunelové momentky.
Někdy po druhé v noci jsme už byli na českých hranicích – zpátky to jelo tradičně dobře.
………………………….
Zajímavé je, že když přemýšlíme nad dovolenou 2007, jsme asi ve stejné fázi, jako loni. Říkáme si, jestli na to vůbec zbudou prachy, protože investice, které plánujeme, nejsou malé.
A taky si říkáme, jestli jsme se už náhodou obloukem nedostali do stavu před rokem 2003, kdy jsme do Řecka jeli poprvé – do stavu, kdy už na dovolenou na jih zas až tolik nepotřebujeme… Když si vezmu volno a budeme doma, je tady krásně taky. Pravda, to moře tu jediné chybí. Ale bude nám skutečně chybět tak moc? No, uvidíme v září…
<<< Skopelos a jeho pláže Cesta 2007 >>>
Náhledy fotografií ze složky Skopelos