Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 11. 2006

Čtvrtek 7.9.2006, 7. den, Fonias waterfalls, Kipos (30 °C)

 

Na dnešní ráno jsem vyfasoval službu. Manželka se dožaduje ranního spánku, ale toho se jí stejně nedostává, protože i když třeba někdy hlídám já, malá za ní stejně pořád leze do postele. Tady si ale manželka vymyslela dobrou fintu, na základě které účinně eliminuje moje výmluvy a sama se ještě vyspí. Domácí tady totiž mají neuvěřitelný zvěřinec, na který se už několikrát ráno byly holky podívat. Dnes tedy půjdu já, a na rozdíl od manželky proniknu i za plot, kde se manželka bojí, protože území za plotem je kontrolováno militantními husami, které by ji jistě štíply do hýžďového svalstva.

 

Mají tady: kočky, psa, husy, kachny, slepice, pávy, poníky, srnky, zajíce, prasata a nevím co všechno. Po nějaké době se objevuje i pán domácí a zkouším se s ní dát do řeči. Ukazuje se, že i on dělal dlouhé roky v Německu (aha – proto je to okolí tak pěkně upravené – nějak na ty „Němce“ máme štěstí), a tak můžeme komunikovat německy. Slova jako např. srnka ovšem německy neumíme ani jeden. Zajímá mě, jestli tu např. ty pávy mají na okrasu nebo „na fleisch“, ale jsou tu fakt jenom na okrasu. Drobnou nevýhodou zvěřince ale je, že když se ráno všechny ty husy a kachny rozhýkají, tak vás to bez problémů probudí.

 

Je vidět, že s vodou není na Samothraki problém, protože chlapík zalívá tak, že pouští vodu z x hadic, které jsou roztahané po celém dvoře, a na místě požadované zálivky je vždycky v hadici díra. Téměř kapkové zavlažování.

 

Když už si poněkolikáté pohrajeme se všemi kočkami a koťaty, jdeme vzbudit manželku. Protože v sobotu odjíždíme zpátky, zbývají nám 2 dny a 2 ještě nenavštívené zajímavosti: vodopády Fonias na stejnojmenné říčce a vykopávky Svatyně velkých Bohů. Dneska půjdeme na vodopády.

 

ObrazekVyrážíme tedy na sever a přes Kamariotissu se dostáváme na cestu lemující severní pobřeží. Stromů, většinou platanů, tady roste ještě více než na jižní straně. Míjíme různé ubytovací kapacity a jsme rádi, že jsme se ubytovali na jihu. Jednak kvůli již zmiňovanému větru (dneska teda zrovna nijak nefouká), a pak taky kvůli pobřeží, které na severu není zrovna nejkrásnější. Míjíme i 2 kempy („oficiální“ a „neoficiální“ - rozdíl nechápu, protože oba vypadají oficiálně a v obou se platí) a po pravé straně už máme malinké parkovišťátko, odkud se vychází k vodopádům.

 

Nejdříve ale ještě kousek přejedeme a zajdeme se podívat k věži Pirgos Fonias, která stojí o kousek dál hned u moře. Zdokumentuju tady vzhled pobřeží, aby mohl mít každý představu, jak to na severu (a i velké části jihu) vypadá. Vracíme se na parkoviště, na kterém stojí jen pár aut a vyrážíme. Nejdřív si ovšem ještě musím vyfotit „řeckého turistu“ – škoda, že ty jeho mokasínky nejdou více vidět. Později, když přelézáme velké balvany, si na něho párkrát vzpomenu.

 

Cesta jinak vede téměř po rovince, a to po východní straně říčky, a ne po západní, jak je nakresleno v mapě. A taky by se po ní rozhodně nedalo jet (ani terénním) autem, jak se nám mapa snaží namluvit. Flóra je tady obdobná, jako jinde na ostrově, tzn. na Řecko netradičně samé listnaté stromy: platany, olše, duby, lísky. Nebýt těch platanů, řekl bych, že jde o typicky lužní les.

 

ObrazekCesta vede po kamenech a písku, občas je třeba přelézat i větší šutry. K vodopádům to skutečně pomalým tempem trvá hodinu. Oproti vodopádům na Lefkadě je tady vody o poznání víc. Ovšem k tomu, aby mohl člověk udělat trochu lepší záběr, je třeba popolézt trochu výše. Na netu jsem na více místech četl, že výše by měl člověk lézt jen v dobré turistické obuvi (tu jsem za celý den viděl akorát na svých nohách, jinak převažovaly tenisky a sandály) a za suchého počasí, takže jsem si myslel, že to bude horší. Než jsem se ale nadál, vyšplhala se nahoru manželka i s malou. To jsem rozhodně nečekal, ale díky jejich výkonu bylo jasné, že budeme pokračovat dále vzhůru.

 

Je ale pravdou, že za mokra to tu asi bude fakt o držku, hned nad vodopády je dokonce i malý pomníček s fotkou kluka kolem dvaceti. Místo kytek tam má cigarety. Taky je ale pravda, že hned to úvodní stoupání/šplhání je nejhorší, a pak už to celkem jde. Pomineme-li řecké turistické „značení“, tedy fleky nastříkané modrým sprejem. Díky tomu se řecká tůra mění spíše na hru „hledání pokladu“. My jsme se totiž hned záhy ztratili (tedy ztratili jsme značku a tedy cestu k dalším vodopádům, jinak se tady ztratit nedá) a už jsme se začali vracet zpátky dolů, když jsme po cestě narazili na další modrý flek a rozhodli se, že to zkusíme ještě jednou, a pokud to nebude trvat moc dlouho, dojdeme až k druhým vodopádům. Byl to relativně jenom malý kousek. Díky bloudění nám to ale trvalo zase něco přes hodinu.

 

ObrazekDruhé vodopády jsou o poznání menší, ale zase o to členitější. Pod místem, kde je i malé jezírko, je totiž celá kaskáda s malými splávky a nádržkami. Tady jsme zase na nějaký čas rozdělali tábor. Nejdřív jsem vykonal hrdinský čin – skočil jsem do vody a zaplaval si. Teda – nejdříve jsem chtěl okamžitě po dvou tempech vystřelit zpátky na břeh – voda totiž byla fakt neuvěřitelně studená. Když jsem se ale dostatečně podchladil, už se to dalo vydržet. Na plavání to tady ovšem ani tak moc není – kromě ledové vody tady plave i hodně starého listí, no prostě přírodní nádrž.

 

Manželka se s malou mezitím vyhřívaly na kamenné tabuli kousek pod jezírkem a malá rychle přišla na to, že hladký kámen je po postříkání vodou dokonalou klouzačkou. Já se vydávám na průzkum více směrem dolů a zjišťuju, že „turistická značka“ vede i po východní straně říčky (my jsme šli podél západní strany). Scenérie, které se nabízejí, jsou opravdu nádherné. Objevuju i dokonalé místo, kde už podle mne kdysi něco stálo, protože je tam příhodná plošina a množství kamenů, které by se daly použít jako stavební materiál. Výhled na moře na severu a zelené kopce a údolí na jihu je fakt neuvěřitelný. Tady by se bydlelo! Pravda, tašky s nákupem by se tady tahaly trochu blbě.

 

ObrazekVracím se zpátky, balíme a vyrážíme dále. Zajímavé je, že v mapě ten spodní, ani tento prostřední vodopád vůbec není, jediným vodopádem je (podle vrstevnic) ten největší, horní, ke kterému bychom chtěli ještě dojít. Teda, chtěli… manželka říká, že malé už se chce spát, ale po krátké diskuzi to přece jenom zkoušíme ještě vzhůru. Malé se ale z nosítka pohledy do hlubin pod námi vůbec nelíbí a za chvíli začne kňourat „tati, tady ne, tady ne“. Občas je třeba se shýbnout a podlézt větve a to se jí už taky nelíbí. A tak nezbývá nic jiného, než se otočit a jít zpátky dolů. Hlavní vodopád tedy zůstane (námi) nedobyt. Když slezeme dolů ke spodnímu vodopádu a cesta vede zase po rovince, malá hned v nosítku usne.

 

Na parkovišti jsme po třetí, a když už jsme tady, rozhodujeme se ještě prozkoumat druhou pláž Samothraki, Kipos. Nejdříve si ale musíme sehnat nanuky. Nejbližším místem, kde se dá něco koupit, je asi Therma, po Kamariotisse a Choře asi největší osada ostrova. Osada je asi tím pravým označením, sice jsme ji celou neprolezli, ale vypadalo to, že je tam fakt jen pár budov. Hned na začátku Thermy, které působí hodně upraveným dojmem, je i taverna, díky jejímuž osazenstvu si uvědomujeme, že Samothraki je nejen ostrovem důchodců, ale i hipísáků. Samotného mě pobaví, že si nějak nemůžu vzpomenout na slovo „hipísák“ a pořád se mi vybavuje jenom „hašišák“, což bylo za mého dětství pejorativní označení chlupatého a vlasatého individua, které je jistě příživníkem a parazituje na naší socialistické vlasti. Asi už jsem taky starý fotr.

 

ObrazekPláž Kipos každý lehce najde i bez mapy – končí tam totiž silnice vedoucí podél severního pobřeží. A těžko to někdy bude jinak, protože to by se museli Řeci rozhodnout pro tunely nebo šílené serpentiny. A to je vzhledem k tomu, že dál za Kipos už nic není, naprosto nepravděpodobné. Kipos se rozkládá na rohu ostrovu – jedna jeho část leží na východě, druhá už na jihu.

 

První, co nás zaujme, je polorozpadlý tank nad pláží. Jeho hlaveň míří (jak jinak) na Turecko, konkrétně ostrov Gökceada. Jako malý kluk bych byl nadšením bez sebe a hned bych do tanku lezl. Na jižní části pláže vidíme snad jen 4 skupinky lidí, a je mezi nimi vždycky několikasetmetrový rozestup. Sjedeme z cesty a jedeme podél hodně kamenité pláže kousek zpátky a pak ještě popojdeme dál. Jsme už na východní straně pláže a jsme tady úplně sami, takže plavky dolů. Na kamenech se moc dobře neleží, ale zjišťujeme, že vyplavená a vysušená mořská tráva, kterou jsme vždy na každé pláži považovali za estetický nedostatek, je velmi dobrým stelivem. Leží se na ní výborně a díky vysušenosti ani nesmrdí.

 

Jsou tady, stejně jako na severu, i trochu vlny, a ty spolu s kamenitým a „záludným“ povrchem způsobí, že manželka ani nevleze do vody. I mně to chvilku trvá, ale pod vodou nejsou žádné zákeřné balvany, o které bych se otřískal, a ani vlny nejsou tak silné, aby se mnou cvičily. Jenom blízko pobřeží je ve vodě spousta plujících travin, což jediné trochu znepříjemňuje zážitek.

 

ObrazekVzhledem k tomu, že jsme sem dojeli už relativně pozdě, netrávíme na této pláži tolik času. Tahle pláž ovšem nicméně patří k těm, které stačí jen pro zajímavost navštívit jen jednou, a pak už to sem člověka znovu netáhne. Abych zdokumentoval velikost šutrů, fotím je i s mobilem pro porovnání. Aha, na jednu přednost jsem málem zapomněl – jsou tady krásné černobílé kropenaté kameny, kterých si manželka pár nasbírá. Doma mi teď připadají ještě mnohem hezčí, než tenkrát na místě. Takové jsme nikde v Řecku nikdy předtím, ani potom, už neviděli.

 

Po cestě zpátky se ještě zastavíme u vykopávek, které jsou v plánu zítra. Hned u cesty je parkovišťátko (tady na nějaké návaly evidentně nejsou zavedení), vedle něho kostelík, a pak se jde kousek výše po chodníku lemovaném živými ploty nahoru k vykopávkám. Na netu jsem viděl vždycky jenom těch 5 sloupů Hieronu a nic jiného, a tak si říkám, že za těch pár šutrů snad ani nebudou vybírat vstupné, ale vybírají – 3 € stejně jako všude jinde. Po cestě dolů zjišťuju, že jsem si díky tomu šplhání a (hlavně) sestupování s malou na zádech zase celkem solidně namohl koleno; doufám, že budu zítra chodit.


 

Fotogalerie vodopády Fonias


 

 

 


 

Pátek 8.9.2006, 8. den, Svatyně Velkých Bohů (30 °C)

 

Dnešek je posledním dnem na ostrově a v plánu jsou vykopávky. Jak jsem už výše řekl, fakt jsem do té doby nikde neviděl z tohoto areálu něco víc, než Hieron vyfocený z různých úhlů, a tak mám logicky představu, že celý areál bude malý a za chvilku ho budu mít prolezlý. V jednotném čísle mluvím proto, že manželka se na základě mých zavádějících informací rozhodla nejít se na ty 4 sloupy ani podívat a půjdou raději s malou na klouzačky do Kamariotissy. Sám odhaduju, že cca za hodinu budu u nich.

 

Dneska není v budce u vstupu paní ze včerejška, ale nějaký chlapík. Paní si včera místo sezení v budce zalívala kytičky a udržovala okrasnou zahrádku (fakt tam byla, nebo jsem jenom měl ten dojem?) a to spolu s tou poklidnou atmosférou místa vytvářelo takový příjemný vesnický dojem. Hned bych takové zaměstnání bral.

 

ObrazekUž kolem cesty vedoucí k hlavnímu areálu leží plno šutrů, vesměs sloupů, a když dojdu dál, jsem překvapen, kolik tam toho kromě Hieronu je. V celém areálu je akorát chlapík s dvěmi syny, a tak není problém procházet areál tak, že jsem celou dobu úplně sám. Sem tam se objeví i nějací jiní lidi, ale je jich tak málo a celý areál natolik velký, že se potkám akorát tak s všudypřítomnými kozami.

 

Na tyhle vykopávky jsem upřímně řečeno nebyl nijak moc zvědavý, ale říkal jsem si, že když už tady jsme, tak bych se na to měl podívat. A když jsem se pak za krásného slunečného dne sám procházel po tom areálu, připadal jsem si jako někde v parku. Je totiž třeba dodat, že stejně jako např. to místo včera nad vodopády, je i umístění tohoto areálu vynikající – na rovné plošině ve svahu kopce, z jižní strany se zvedá Fengari, na severní straně výhled na moře. Představil jsem si, jak to tady asi vypadalo kdysi, když všude ještě navíc zářily budovy z bílého mramoru a vůbec jsem se nedivil, že toto místo patřilo kdysi k těm nejproslulejším minimálně v Egejském moři.

 

Jinak zrovna u těhletěch rozvalin je dobře vidět bezradnost archeologů – i samotný název „Svatyně Velkých Bohů“ jasně dokládá, že o tomto místě v podstatě nic neví. Celkem vystihující a místy i zábavné jsou i informace na mapě:

 

 

 

Během 7. století př.n.l. přistáli u severního pobřeží ostrova v oblasti Paleopolis Aolové (? - Aeoleans, Aioλεíς) z Limnu nebo ze severozápadního pobřeží Malé Asie a založili zde kolonii, kterou nazvali Samothraki. Kolem města také postavili hradby, které je chránily po celou antiku až do doby římské okupace. Tito Aolové založili Svatyni Velkých Bohů, kde byla provozována Kabirská mystéria. Svatyně byla celosvětově proslulá a přitahovala poutníky z celého antického helénského a římského světa. Rituály byly tajné, takže o rituálech a obsahu uctívání není nic známo. Poutníci, kteří byli zasvěceni do mystérií doufali, že je bude provázet zdar, bezpečí při plavbě po moři a snad i dobrý posmrtný život. Kult přestal být provozován v pozdním 4. století, kdy převládlo křesťanství.

 

Na místě atického města a hradeb se našlo jen velmi málo nálezů, ale Svatyně Velkých Bohů byla prozkoumávána již velmi dávno. V roce 1863 M. Champoiseau, francouzský konzul v Adrianoupoli (tedy Edirne) přidal i své jméno na dlouhý seznam Evropanů, kteří plundrovali kulturní bohatství antického Řecka; proslulá okřídlená Niké Samothrácká, které je od těch dob „uvězněna“ V Louvru v Paříži, byla objevena během ilegálních výkopových prací ve Svatyni Velkých Bohů (tahle věta mě pobavila nejvíc – i když, vlastně je to pravda. Francouzi by možná namítali, že v této době ještě dnešní Řecko neexistovalo, resp. Thrákie nebyla jeho součástí.).

 

 

 

ObrazekDíky těm svým stránkám už jsem trochu zdeformovaný – za normálních okolností bych to tam tak strašně nezdokumentoval, ale se záměrem dát fotky na net fotím skoro všechno, co má nějaký název. Aspoň to pomůže takovým, kteří se tady budou někdy v budoucnu chystat; zatímco u jiných ostrovů Google vysype milión odkazů, u Samothraki skoro nic.

 

I tak jsem byl ale nakonec moc rád, že jsem se tady podíval. A kdybych nebyl domluvený s manželkou, ještě bych tam aspoň další půlhodinu vydržel.

 

K houpačkám ale i tak dorážím s téměř hodinovým zpožděním. Holky tam naštěstí jsou, takže je nemusím hledat. Na závěr dnešního posledního dne se ještě jdeme trochu vyválet do písku na Pahiu Ammos. I tato poslední návštěva podtrhuje vydařenost návštěvy tohoto ostrova – je tu opět poloprázdno, nebe je bez mráčků, 30 °C, prostě to celé dokonale vyšlo.

 

Zbytek dne trávíme u moře a já se strašně divím tomu, že dokážu jen tak nic nedělat a jen uvolněně relaxovat. To je přesně to, co jsem vždycky nechápal. Je si ovšem třeba uvědomit, že neležíme na pláži od rána do večera x dní v kuse. Ale i tak – kdysi jsem si musel aspoň číst nebo něco poslouchat, teď ne. Možná je to i tím, že s malým dítětem je člověk vůbec rád, že má chvilku klid. I tak mi ale malá řádně „umyla hlavu šamponem“ (tedy pískem), a protože jí manželka pomáhala, umyl jsem na oplátku hlavu i manželce. Té se to z vlasů bude vyndávat o poznání hůř.

 

Večer ještě zajedeme do Kamariotissy koupit lístky na trajekt (kdyby se ráno něco stalo) a mj. si dáváme nejlepší zmrzlinu, co jsem měl za posledních minimálně 10 let. Naposled jsem jedl tak dobrou ve Španělsku, ale tahle mi přišla ještě lepší. Kopeček sice stál euro, ale rozhodně nešetřili, a tak byl velikosti 2-3 těch našich.

 

Vůbec, tuhletu zkušenost jsem udělal už kdysi – když jsem se vrátil ze Španělska a objednal si cosi v baru, nevěřícně jsem zíral na číšnici, která nejdříve pečlivě odměřila požadovaný objem v malé skleničce s ryskou, a pak mi to přelila do sklínky na long drink. Po zkušenostech ve Španělsku, kde se nalívalo od oka (a ne málo) to byl úplný šok. S tou zmrzlinou to bylo stejné. Když tam ženská v Kamariotisse nabírala a nabírala na tu naběračku tolik zmrzliny, kolik se jí tam bylo schopno udržet, vzpomněl jsem si na domov a ta to, jak vám vždycky dají úplně přesný obsah naběračky a to, co příp. přebývá, pečlivě otřou o kraj vaničky, aby ani gram nebyl navíc!

 

No a protože nám to zítra jede hned v 9 ráno, balíme se ještě tento večer.


<<< Plážové dny    Edirne >>>
 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky vodopády Fonias

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-> řekové

(admin, 9. 4. 2009 21:45)

:o)
díky!

řekové

(renata, 8. 4. 2009 9:21)

ahojky máte pěkné fotky.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA