Středa 13.9.2006, 13. den, Amaliapoli, dost zataženo, večer úplně jasno
Po právě řečeno, není moc co vyprávět. Podle titulku snad bylo „dost zataženo“, ale já si vzpomínám, že jsme se minimálně odpoledne vyvalovali na pláži. Dole u bráchy (měl jsem klíče) jsem objevil plážová lehátka, a tak jsem je natahal dolů k vodě a k tomu nainstaloval slunečníky. O pláž se evidentně nikdo moc nestaral, protože byla plná mořských travin. Tak jsem ještě prohledal kůlnu, objevil nějaký vercajk, a udělal na pláži jakýs takýs pořádek.
Vstup do moře byl hodně pozvolný, ale ono to bylo jedno, protože malá do moře stejně nechce, a to ani tady, kde je voda klidná jako na jezeře a nekonečné mořské dálavy tady rozhodně nehrozí.
Rada pro muže: máte rádi sešup do vody? Máte rádi vlny? Vyžaduje po vás manželka, abyste se toho vzdali ve prospěch dobra dítěte? Nedejte se! Malé děcko do moře stejně nechce (na tom trvejte i v případě, že má v horoskopu všechny planety ve vodních znameních) a beztak se bez ohledu na vlny a sešup-nesešup zdržuje jenom na písku u břehu! Bylo by naprosto zbytečné ustupovat, když to stejně nepřinese žádný efekt!
K večeru se mi nechce tahat všechen ten plážový ekvipment zpátky k baráku, a tak nechám lehátka venku (jen je poponesu výš k olivě) a zbytek nacpu do jakési kapličky, která stojí hned u moře. Stojí to na pozemku Mária, tak to bude asi patřit rodině. Ti musí být celkem pobožní, když si postavili rovnou kapličku a nestačil jim ten obligátní domek, co se prodává v řeckých stavebninách. Nejsem ale až takový barbar a slunečníky atd. strčím jen do „předsíňky“ a ne do druhé části k oltáříku s ikonami. Tuším, že by mohl nastat průser…
Večer zjišťujeme, že ty včerejší hlučně vyhrávající lodě, co připluly do přístavu v Amaliapoli, tady asi jezdí na pravidelné výlety, protože dneska se s hukotem vracely zase. Hudební výběr se skutečně pestrý, vždycky se vracely za dunění nějaké „vypalovačky“. Včera to byl myslím ten megahit „maja-hů, maja-hé, maja-hů, maja-ha-ha“ od těch teplých Moldavců, dneska aspoň Goran Bregovič. Lodní kulturní vedoucí do toho ještě freneticky vyřvával „tak co lidi, jak jste se bavili? Byla to bomba? Jó! A teď všichni, ruce nad hlavu a jedéém!!!“ To ani nepotřebovalo manželčin překlad, to by bylo poznat i kazašsky. Když jsem se pak dalekohledem díval, kdo to leze do přistavených výletních busů, byli to dle očekávání samí důchodci. Určitě to mají ale lepší, než zájezd s prezentací hrnců, dek a jiných kravin, kde jak pánové, tak dámy obdrží hodnotný dárek.
Aha, začal jsem pečlivě studovat TV předpovědi počasí. Nejlepší to měli myslím na MEGA, tam ten chlap ukazoval i předpovědní mapu, izobary a tak. Vypadalo to, že se od Španělska (kde byly i lokální záplavy) nasunuje nad balkánský poloostrov oblast vyššího (nebo nižšího) tlaku vzduchu, a tak se nedá čekat vůbec nic, protože to vypadá, že pravděpodobnost, že se do toho chlap trefí, je stejná jako u nás. Mimochodem, ten úchyl si přál, aby pršelo, a s politováním doprovázeným kyselým ksichtem se ale obával, že z deště asi nic nebude. Ty vole, turisti chcou slunko!
Jinak se nám tady ale začíná líbit, je to jako na chatě (ale u moře), a tak na Skopelos zítra (jak bylo doma naplánováno) nepojedeme.
Čtvrtek 14.9.2006, 14. den, Almyros, Amaliapoli
Ráno potřebujeme ještě koupit něco, co jsme nekoupili včera, a taky bych chtěl zajet vedle do Almyro na internet, abych se podíval, co od toho počasí můžeme čekat. Když sjíždíme po prašných cestách k Amaliapoli, potkáme nějakou starší paní, kterou v rámci dobrého skutku nabereme. Paní hodíme do obchodu do Amaliapoli a po cestě zjistíme, že pochází z Uzbekistánu (to je ta země, kterou Kazaši pod vedením udatného Borata tak pohrdají). Tak takovou národnost bych teda v Řecku nečekal.
Almyros rozhodně není žádné velké město, ale na internet café narážím hned a to rovnou na dvě. Za to, do kterého jdu, by se nemusela stydět ani Praha, evidentně to Řekové díky svým útratám zejm. na on-line počítačových hrách, které se tady dusí ve velkém, zaplatí. Projel jsem několik serverů o počasí od německých po řecké a zjistil, že si člověk fakt nevybere. Ještě před odjezdem jsem si totiž zjišťoval historii počasí na Skiathosu (pro Skopelos nebyla, ale to vyjde nastejno) v polovině září a nebyly to úplně jednoznačné hice. Tak jsem si jako záložní variantu pro případ špatného počasí připravil i variantu Kréta (protože tam je údajně pořád hezky), protože trajekt z Pirea k mému překvapení vyšel skoro stejně draho jako Volos – Skopelos. Jenže podle předpovědi to vypadalo, že nejlíp bude v Patře a Aténách, ale za 2 dny už zas ne a za 3 dny už byl často v předpovědi otazník. Inu, když přechází fronta, tak si člověk fakt nevybere a neujede tomu ani v Řecku. V úvahu připadá i to, že na Skopelos vůbec nepojedeme a ušetříme…
Zatímco jsem konstruktivně trávil dopoledne, manželka s malou prolízaly obchody, protože „nutně potřebuje boty“. V této souvislosti jsem velmi ocenil pronikavou inteligenci naší dcery, která na větu „Musím si koupit boty“ po svých 25 měsících životních zkušeností zcela logicky reagovala dotazem „A proč, mamko? Ty nemáš boty?“. A to jsem ji vůbec nenaváděl!
Kolem poledne se počasí zase vybere a odpoledne trávíme na „naší“ pláži pod barákem. Tchyňa s Leftou plánují, že by se tady taky přijely podívat a po cestě nabraly v Soluni i Filipa a Emily. Jsem zvědavý…
Večer ještě zajdeme do Amaliapoli na prolízačky a klouzačku u školy, ale malá má smůlu, protože jsme tady opět nepotkali žádné děti. Zato je tady ale asi řecký unikát, totiž funkční bagrovací trenažér! Jednou pákou se ovládá rameno a druhou lžíce. Unglaublich!
Večer se pak ještě od Kristini dovídáme, že asi zítra dorazí Máriův brácha s rodinou.
Pátek 15.9.2006, 15. den, Milopotamos, Pilio
Dneska jsem manželku přesvědčil, že bychom si mohli udělat výlet na Pilio, a to asi na pláž Milopotamos, o které jsem se dočetl, že její proslulá skalní brána je „oblíbeným pohlednicovým tématem“. Je tedy třeba jet zase nahoru do Volosu, tím projet a pak pokračovat dále na východ. Dobře jsem věděl, že na Piliu je pak třeba překonat kopce, ale cudně jsem tento detail zamlčel.
Průjezd Volosem nebyl nijak strašný, centrum je pochopitelně ucpané, ale na výjezdu doufám, že to už půjde líp. Jenže žádná sláva to nebyla. Silnice totiž kopíruje pobřeží, a mimochodem taky další voloskou atrakci, železniční úzkokolejku, a tak je to samá zatáčka. Jede se dost často v menší či větší koloně a předjíždět se nedá. Hned za Volosem je údajně největší řecká cementárna a pak už začínají nějaké další obce, a tak se v podstatě pořád jede 50 nebo 60. Zdá se, že tady jezdí lidi z Volosu na víkend nebo prostě za odpočinkem.
Cest, jak se na Milopotamos dostat, je více, jedna z nich dokonce vede přes horské lyžařské středisko Hania. Podle mapy a Route 66 jsem se snažil vybrat takovou, která nebude nutně nejkratší, ale nejméně serpentinovitá. Přece jenom, jde o to překonat výškový rozdíl až 1500 metrů (takovou trasou my ale nepojedeme). Takže jsme jeli nejdřív na jih a pohoří Pilio přejeli na východ až pak. Pilio je proslulé několika věcmi:
- pěstováním jablek
- pěstováním gardénií, kamélií a ibišků
- velkými kaštanovými (Castanea Sativa) lesy
- pramenitou vodou
- již zmíněným lyžařským střediskem
- a taky plážemi, zejm. na východním pobřeží
Když jsme překonali stoupání a dojeli nahoru, zastavili jsme u cesty u nějakého bufetu; ten byl ale zavřený. Podle krajiny v okolí jsme si ale mohli potvrdit, že je tady opravdu hodně zeleno a že se tady opravdu ve velkém pěstují jabka a rostou jedlé kaštany. Co mě teda dost překvapilo, bylo to, že kaštany nepíchají jako ježek, ale spíš jako klubko jehel. Dole pod náma jsme už viděli moře a v něm severní Sporady.
Když pokračujeme dále, sedá si za volant manželka a mě čekají perné chvilky. Pohledy do hlubokých strží mě totiž vůbec nenaplňují klidem a hořce lituju, že jsem se vzdal místa za volantem. Počasí je jinak pořád stejné, tj. dost oblačno.
Když sjíždíme od Tsangarady dolů k Milopotamu, potkáváme po cestě i různé penziony a dokonce v obchodě i turisty, což mě celkem překvapuje, protože jsem je tady, nevím proč, nečekal. Nad Milopotamo je parkoviště, které naštěstí není nijak plné a na pláž se jde kolem taverny dolů po schodech.
Pláž je o dost menší, než jsem čekal a brzo si říkám, že v sezoně tady snad musí mít místenky na pláž, protože se tady moc lidí nevleze. Je to dáno i tím, že pod skálou jsou větší i menší šutry, které využitelnou plochu pláže ještě zmenšují.
Vzhledově je Milopotamos tak trochu variací na Porto Katsiki, taky je to pláž vykousnutá v pobřežní skále, ovšem v menším. Pláž samotná je skálou rozdělena na dvě části a spojuje je právě ona pohlednicová skalní brána. No, čekal jsem, že to bude více spektakulární…
Pozitivní ale je, že jsou tady chvilkama celkem solidní vlny, a tak se aspoň pohoupu. V průběhu odpoledne se oblačnost konečně začíná protrhávat, ale vzhledem k tomu, že je pláž obrácená na východ a na západě jsou hory, zůstává už většina pláže ve stínu. Moře je tady ale krásně modré a dává tušit, jak to asi bude vypadat na Skopelu. Manželce se tady ta pláž moc líbí a ráda na ni dodnes vzpomíná. Trochu se ale bojí ve vlnách a tak moc daleko neplave.
Když už se balíme a odjíždíme zpět (řídit budu já!), je zase ukázkově modro. Po cestě si ještě fotím proslulé panské domy – kdysi se tady místní obyvatelstvo, které dávalo přednost nuznému životu v kopcích před robotou pro Turky v nížinách, propracovalo od skromných řemeslných počátků až k manufakturám, které byly zdrojem bohatství místních. Ti si pak stavěli až pětipodlažní panské domy, kde se dole makalo a nahoře bydlelo. Pilio bylo dokonce centrem výroby hedvábí celé osmanské říše. V polovině 19. století ale vše skončilo levným importem hedvábí z Číny a dneska jsou panské domy často velkopanskými hotely.
Večer se dozvídáme, že babka s Leftou a Filipem teda skutečně zítra dorazí. Připlouvající výletní lodě v Amaliapoli se už staly tradiční součástí večera a malá na ty jejich hitovky tančí po terase.
No a protože sichr je sichr, vytahuju slunečníky atd. z kapličky, protože bych se nerad dotknul citů Máriových příbuzných. Za tmy pak brácha s manželkou a 2 dcerami skutečně dorazí, a tak se jim ještě jdeme představit. Vyleze jenom manželka a vypadá celkem v pohodě.
Sobota 16.9.2006, 16. den, Volos
Dneska někdy dopoledne dorazí tchyňa s Leftou. Včera večer se přesunuly z Orestiady do Soluně, kde přespaly u Filipa, resp. Emily. Sraz si dáváme v parku ve Volosu. My jedeme do Volosu s předstihem, protože manželka si jde koupit boty.
Co mě fakt zaujalo, byla skutečnost, že obchod s botami byl každý 2. až 3. na pěší zóně. Jediným vysvětlením je, že si Řekové (či spíše Řekyně) musí nakupovat boty ve velkém, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak se všechny ty kšefty můžou uživit. Manželka si nakonec vybere a je s výběrem velmi spokojena. Cena 45 € se ale vzhledem k tomu, že se jedná o lepší kožené „jarmilky“, zdá vysoká i jí. Dost se diví tomu, že nijak neprotestuju, protože její nákupy bot představují situace, při kterých neuvěřitelnou rychlostí ztrácím klid a tyto stavy se posléze mění až na záchvaty šílenství. A přitom by stačilo tak málo – aby po úspěšném nákupu nepřišla hned doma, nejpozději pak do dvou dnů na to, že ty boty „jsou trochu blbé, protože …“ a že si bude muset koupit ještě jiné. A taky jsem už hodně alergický na to, když v libovolné ročním období slyším, že manželka nemá VŮBEC ŽÁDNÉ boty na roční období následující. Na to vždy reaguju tím, že jí milerád udělám výstavu všech jejich bot, ale nevím, kdo mi pronajme tak velkou halu.
Rada pro ženy: neobtěžujte svými tlachy o botách své muže – jen málokterý na to má nervy. Podělte se o zážitky plné rozkoše raději se svými kamarádkami – ty pro vás budou mít plné pochopení. Je mnohem lepší si boty rovnou koupit, protože nejde o ty prachy, co za to dáte, ale o to mučení, kterému svého manžela vystavujete. No řekněte samy – líčí Vám manžel nadšeně nějakou technickou hračičku, kterou si hodlá pořídit, popř. o ní jen sní, a to vč. výčtu všech technických parametrů a nesmyslných funkcí? No, některý možná jo, blázen…
Při placení bot se dám do řeči s mladým prodavačem (a řekl bych, že i majitelem), který manželce nedá slevu ani Evro:
P: (při pohledu na českou kartu) „Á, Česko, tam jsem teď byl, v Praze. Tam je neuvěřitelně draho!“
Já: „No to je fakt, ale tady jste taky pěkně podražili!“
P: „No to je fakt, to víš, Evro!“
Já: „To jo, ale nejenom to, když to porovnám s předchozími roky…“
P: „To je fakt, už tady příště radši nejezděte.“
Čemuž jsme se oba dobře zasmáli.
Nákupy ale pokračují a zdá se, že i do Řecka dorazila móda „afghánských sekáčů“, jak tomu s kámošem říkáme, protože už jen z těch aktuálně módních barev (bláto, bahno, žabinec, vojcl, guma, žabí hlen) se mi nedělá dobře. Nejhorší na tom je, že manželce se to líbí, a vždycky, když mi natěšeně něco ukáže, nedokážu se ovládnout a přinutit se aspoň k neutrálnímu ksichtu, ale zatvářím se upřímně zhnuseně, načež manželka hadru znechuceně odhodí. Na toto téma jsme měli zajímavý rozhovor a neskromně bych si dovolil tvrdit, že argumenty byly na mé straně.
Říkám totiž: OK, dejme tomu, že je to teď v módě, ale ukaž mi na této ulici někoho, kdo v tom skutečně chodí (vítězoslavný úsměv). To je fakt zajímavé, a všimnul jsem si toho jak u nás, tak v Rakousku (byli jsme ještě se známými a s kámošem jsme konkrétně v Mangu dostávali naprosté záchvaty smíchu až nám tekly slzy. Hlavně při pohledu na ty špinavé odporné bílé blůzičky jsme se úplně svíjeli a když ženské tvrdily, že jsou asi fakt špinavé, a že to tak asi nemá být, tak jsme jim pochopitelně nevěřili, protože to přesně zapadalo do módního konceptu „socka ve vyblitých barvách“). Ale zpět – na můj argument manželka protiargument nenašla, protože on v těch výstřelcích zfetovaných teploušských módních návrhářů skutečně nikdo nechodil. A pak jí říkám, že tohle je taková typická cikánská móda, ale taková hodně tradiční, protože v tom nechodí ani moderní Romky. A pak jsme je uviděl – 2 ženské to fakt měly na sobě. Když se ale otočily, tak jsme poznali, že to byly – cikánky! Ach, jak krásný to byl pocit, jak krásné vítězství dogmatikovo!
Proti té kabelce za 30 € jsem ale nic nenamítal, až se manželka divila. Pro ni to byla láska na první pohled a hned se jí nadšeně opásala.
Prosba: žádám tímto všechny minority, všechny uražené a ponížené, o které jsem se otřel, o určitou dávku pochopení. Přece jenom, je třeba trochu oživit nezáživný a fádní text prostý užitečných informací a zážitků nějakou tou literární hyperbolou. Nebo parabolou?
Pak už jsme ale dostali zprávy od ženských, že se blíží, a jak prý se dostanou k tomu parku. Takže jsme se přesunuli do kafeterky k peditichara a brzy se už od moře blížily Lefta s babkou. Když jsme je uviděli, poslali jsme malou, ať jde babku přivítat. Starou ženu dítě běžící jí v ústrety dojalo tak, že až musela zatlačit slzu v oku… Inu, bylo to pro ni období dobré karmy, protože viděla děcko každý víkend.
Filip nakonec nedorazil, protože předvedl jednu ze svých oblíbených scének:
- odpoledne rozhodně chtěl jet
- pak šel ale odevzdat sestříhanou svatbu
- vyinkasovat honorář
- šel to oslavit
- vrátil se nad ránem
- na ranní buzení nereagoval
- když už byly ženské před Volosem, volal jim, že by chtěl jet taky
- nakonec prý ještě možná přijede, ale to už známe
Kromě toho – už jsme měli koupené lístky na zítřejší trajekt.
Odpoledne jsme se koupali pod barákem a malá se strašně rychle skamarádila se staršími Mariou a Konstantinou (a do dneška na ně vzpomíná). Zajímavé taky bylo, že se s Leftou vůbec nebála jít do vody.
Večer jsme šli ještě všichni na večeři do Amaliapoli, tedy já jsem tam vyhodil ženské a jel ještě rychle na net do Almyra, protože jsem si potřebovat ještě (asi) zkontrolovat počasí. Po dlouhé době jsem jel v autě sám, a tak jsem si to náležitě užil – muziku jsem si pustil na plné kule (staré 3 Sestry – to mám jinak zakázané) a pořádně jsem řezal zatáčky. No nádhera!
Když jsem se vrátil, bylo už jídlo na stole, ženské objednaly samé mořské potvory, ale chobotnici hodlaly vrátit, protože maso bylo strašně tuhé. Pikantní na tom je, že tu chobotnici stačily postupně skoro celou sežrat, až na to jedno fakt tuhé chapadlo. Servírka ale jídlo bez problémů vyměnila a ještě se omluvila. No, nevím, jestli by se v dalo napůl sežrané jídlo vyreklamovat v Česku. Já jsem si objednal taky mořské příšery, myslím, že sépie. Na pohled vypadaly dost nechutně, ale byly vynikající.
Před spaním jsme se ještě museli sbalit, protože zítra nám to pluje už v devět.
Aha: ještě je tady věc, na kterou jsme přišli za týden: v té kapličce, do které jsem si schovával slunečníky, byl pohřben Máriův děda! Ještě že jsem dehonestoval pouze předsíňku! Ještě že jsem vše včas uklidil! Mimochodem, později jsme přišli i na to, že Máriův brácha s manželkou nebyli vůbec v pohodě. Přetvařovali se ale dokonale! Mám pocit, že to byli takoví ti typičtí představitelé „pobožných lidí“ (bez ohledu na vyznání), co se vždycky v neděli (popř. jiný svatý den) zajdou pomodlit a vyzpovídat, aby pak mohli nenápadně, zato však usilovně zbytek týdne hřešit.
<<< Amaliapoli, Volos Volos-Skiathos-Skopelos >>>
-> Koupat
(admin, 28. 5. 2007 10:29)