Pondělí 4.9.2006, 4. den, trajektem na Samothraki, (13,00: 30 °C)
Ráno jde Lefta do práce a my se začínáme chystat na odjezd. Slyším pseudoftípek o tom, že nás tam ženské možná překvapí, a na to odpovídám, že nevadí, že si aspoň zahrajeme na schovku. Přece jenom – další den s tchyňou bych už nezvládnul – furt hučí, pořád všechno komentuje, kritizuje, stěžuje si …. Např.:
„Co to tu je? To je nějaké … To je hřiště! Ty, to hřiště tu loni nebylo. No fakt! To tu určitě nebylo. No nebylo! Ale né, to tu nebylo! Nebo že by bylo? To se mi nezdá… Mi se zdá, že tu loni nebylo. I když možná, já nevím. Je to možné. Mohlo tu být… Ty, ale mi se ale zdá, že tu nebylo. Né, to tu nebylo. Určitě! To tu loni nebylo, to bych si pamatovala!“
A takhle non-stop. Pozor – předchozí výňatek je monologem – nikdo s ní nediskutoval, nehádal se, nezpochybňoval nic s hřištěm související. Vydržet se to ale dá jen krátkodobě. Uvažují i, že by s námi jely na 3 dny k Volosu (pokud tam pojedeme), ale už je mi jasné, že to by teda nešlo. V žádném případě!
Zajdeme ještě do Lidlu na nákup na týden (na ostrově toho asi moc nebude a patřičně drahé) a před jednou vyjíždíme směr Alexandroupoli. Nejdřív zajdeme do traktoria a k mé spokojenosti se ukazuje, že Řekům na 32 cm nezáleží. Totiž – ceny na trajektech jsou závislé na velikosti auta a za malá auta jsou považovány ty s velikostí do 4,25 m. Oktávka má 4572 mm. Je mi úplně jasné, jak by to vypadalo v Česku – nemilosrdně bychom zaplatili za kategorii > 4,25 m. Akorát netuším, kolik tím vlastně ušetříme, protože SAOS, který na Samothraki jezdí, na netu nikde nemá ceny a na mailové dotazy zásadně nereaguje. Ale i tak to potěší.
Mimochodem, je už skutečně po sezoně, protože počínaje tímto týdnem platí nový jízdní řád a delfín už na Samothraki nejezdí.
Jedu (či pluju) takovým trajektem poprvé, a tak mě celkem překvapí, že uvnitř je to jak ve větší klubovně. Akorát ty potahy by si mohli vyčistit. Co se parkování týče, tak celkem obdivuju ty chlapy, co navádějí řidiče (bak, rajt, left), jak dokonale to mají v oku. Navedl mě tak dokonale ke stěně, že jsem ho nějaký čas podezíral z toho, že chce, ať si sám odřu auto. Takhle bych tam sám fakt nezacouval.
Loď nijak extrémně plná není, takže snad bude na Samothraki klid. Osazenstvo tvoří zejm. důchodci. Nejvíce mě zaujalo, jak mnozí z nich bezostyšně rychle zabrali různé gauče a vyvalili se tam jak dlouzí tak širocí. Nějak je vůbec nezajímalo, jestli si ostatní budou mít kam sednout…
Další věc, které mě teda překvapila, byl vítr, který se zvedl ve chvíli, kdy jsme opustili pobřeží. Čím víc jsme byli na otevřeném moři, tím byl silnější a protivnější. Na začátku jsem se sice slavnostně usadili na horní palubě na přídi lodi (kvůli krásnému výhledu) a bylo tam úplně plno, ale už brzy jsme se začali přesouvat po lodi tak, abychom byli co nejméně vystaveni větru. Dobrým místem se nakonec ukázaly bedny se záchrannými vestami na boku lodi. I přesto, že představuje plavba trajektem zase jiný druh zážitku, jsme celkem rádi, že to trvá jenom 3 hodiny.
Čas od času se jdu podívat nahoru (kde teď už chvilkama nesedí dokonce vůbec nikdo jak tam fouká) na to, jak moc se ostrov přibližuje. Po čase už začíná mít dosti ostré obrysy a vypadá vskutku majestátně! Přece jenom, vezmeme-li v úvahu, že Fengari (na mapě označen jako Feggari) měří 1611 mnm, tak to převýšení z pohledu 0 mnm působí stejně, jako by byl člověk nejmíň v Tatrách. Postupně se objevují místa, která mám nastudována z netu a mapy, tj. Pirgos Fonias, v tom údolí za ním tuším vodopády, Therma, Kariotis, Samothraki (Chóra) a pak už přístav Kamariotissa.
Kamariotissa působí hodně malým dojmem, ale moc času sledovat ji z paluby lodi nemám, protože u východu, resp. sestupu do podpalubí se to začíná shlukovat, a tak se taky zařadíme do davu, abych snad neblokoval nějaká auta stojící za mnou.
Vyjíždění z trajektu je samostatnou kapitolou. Funguje to systémem „kdo se tam dříve a drzeji narve, ten jede“. Vždycky si při takovýchto příležitostech vzpomenu na lidi, co vnímají Řeky jako nějaké Übermenschen, tedy nadlidi – aspoň podle těch dokonalých vlastností, které jediné u nich vidí.
Výjezd z lodi vždycky provází chaos a bez policajtů by doprava naprosto zkolabovala. Je totiž typickým projevem řecké povahy, že by tam klidně někdo zastavil, zablokoval všechna auta a začal si tam třeba něco nakládat nebo vykládat. Nebo vykládat se známým. Chceme jet spíše na jih, ale abychom neblokovali provoz, tak jedeme z přístavu doleva stejně jako všichni. Ani policajti ale nezabrání tomu, aby to tam někdo na chvilku nezablokoval.
Takže jedeme stejně jako (skoro) všichni pořád rovně směrem na východ a za chvíli vyjedeme z města. Tady už se to rozjede, a tak můžu přistavit u moře a zkontrolovat mapu. Ihned vidím, že pokud chceme na jih, budu se buď muset vrátit, nebo jet ještě kousek dál a pak odbočit doprava/na jih směrem na hlavní město Chóru. V Chóře jsme za chvilku, ale již v zápětí si nejsem vůbec jist, jestli jedu dobře. Cesta nás totiž zavádí strmým stoupáním do FAKT uzounkých uliček a začínám mít pocit, že za tou či onou zatáčkou už někomu vjedu rovnou do obýváku, nebo aspoň do dvora. Taky jsem měl pocit, že budu muset jet i po schodech, ale naštěstí tam „cesta“ byla. No pokud tady ty cesty budou takhle vypadat všechny, tak potěš. Na sever totiž pojedeme minimálně 2 x (vodopády Fonias, vykopávky, možná pláž Kipos), a to jsme ještě chtěli večer párkrát zajet do Kamariotissy na voltu… Z Chóry zas následuje logicky pro změnu sešup (taky samá zatáčka) a musel jsem se natolik věnovat řízení, že jsem si hlavní město ostrova ani pořádně neprohlídnul. Vypadalo ale zajímavě, tak klasicky a folklórně.
Když konečně najedeme na hlavní cestu - to mě překvapilo, hlavní vede z Kamariotissy, ne z hlavního města – a doleva vidíme odbočku „Kamariotissa 2,5 km“. Aha, takže přes Chóru tedy nejezdit.
Tahle cesta už vede v klidu kolem pobřeží a je klikatá jen do té míry, aby se řidič nenudil. Na křižovatce <- Makrilies, Xiropotamos | -> Lakoma se rozhodujeme pro pravou stranu a směr k moři. Po cestě vidíme poutače na ubytování, které znám z netu, a jen co se dostaneme k moři na jihu (ze severního pobřeží na jižní je to fakt kousek), už vidíme poutač na Eroessa Apartments. Na ty si taky z netu vzpomínám, to jsou ty fotky s pobřežím, které se mi nelíbilo. Kromě toho to taky byl jeden ze dvou odkazů přímo v nabídce (ostatní ubytování bylo vždycky zanořeno až na stránkách o daném místě, a to často jen v německé verzi. BTW, když se tady zmiňuju o netu, tak v podstatě jediným zdrojem informací o tomhle ostrově jsou stránky samothraki.com, které provozuje nějaký postarší Němec, který tady žije). Tohle asi bude patřit k těm nejdražším, říkám si. Jedeme se tam nicméně podívat.
Na „parkovišti“ stojí několik aut, a vzhledem k tomu, že je tady pouze 8 apartmánů, tak to vypadá celkem zaplněně. Místo se nám ovšem hodně líbí. Kolem baráků to mají krásně upravené, venku lavičky, okrasné keře a konifery. Asi čekají na lidi od trajektu, protože ač tady nikdo z majitelů nebydlí, je přítomna starší paní, která nám ukazuje horní apartmán (který chceme kvůli výhledu vidět spíš, než ten dolní). Přesně si vzpomínám na ty fotky z netu. Vypadá to tu docela dobře, ložnice dokonce hodně dobře. Chce za to 40 €. Manželka si zase může procvičit smlouvání, ale na 30 € se ženské nechce a tak se shodnou na 35. Uvažujeme, jestli to rovnou vezmeme, nebo pojedeme ještě dál. Pro jasně hovoří jak to místo, okolí, výhled, a samotný apartmán. Vše se nám hodně líbí. Přemýšlím ještě nad tím, že podle toho, co jsem na netu viděl, tady zas tak moc apartmánů se samostatnou kuchyňkou nebude. Nakonec se rozhodneme, že tady zůstaneme. Manželka je ráda, protože se jí to tu fakt hodně líbilo, ale nechtěla mě ovlivňovat, a tak to zas tak nedávala najevo :o) Babka je pochopitelně taky spokojená, protože má jistých 5 x 35 €.
Nakonec se ukazuje, že zas tak moc lidí tady nebydlí. Ve vedlejším baráčku starší francouzský pár, pak možná ještě někdo, ale se všemi se potkáme akorát občas u auta. Asi 30 minut po nás dorazí i rodinka, kterou jsme zaregistrovali na lodi. Ubytují se pod námi. Taky je ta babka mohla strčit aspoň dole do kříže. Nicméně - když natahám do apartmánu věci z auta a sednu si na terasu, VELMI ocením ten NAPROSTÝ klid. Nejenom, že je tady ticho, ale to, že jsme na otevřeném moři, daleko od lidí (na Samothraki jich myslím žije nějakých 2500) a s horským masivem za zády, jde skutečně cítit! Dobře jsme si vybrali!
Později zjišťujeme, že volba byla skvělá i proto, že na severu skoro pořád fouká, a to by nám pobyt teda fakt hodně znepříjemňovalo.
Strašně jsme zvědaví na vyhlášenou Pahiu Ammos, o které Pedro, se kterým jsem tuhle volbu konzultoval, prohlásil, že se jedná o jednu z nejkrásnějších pláží v Řecku, a tak ji musíme hned vidět i přesto, že se už začíná stmívat.
Když dorazíme na místo, vše už ozařuje měsíc a tak slavnostně poprvé použiju čerstvě zakoupený stativ a fotím Moon over Pahia. Jo, poznámka zcela z jiného soudku - když jsem ten stativ koupil, tak jsem si vzpomněl na 10 let starou nádherně úchylnou a hravou „básničku“, kterou jsem si přečetl v Sorry ve Španělsku l.p. 1996:
V lese stojí stativ
na něm prezervativ
tramtarára tramtata
a varlata
Pokaždé, když je slovo stativ vysloveno, si na toto svěží dílko vzpomenu.
<<< Cesta 2006 Plážové dny >>>