Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 9. 2008

 Přípravy

 Dalo by se říct, že tento rok byl téměř revoluční:

1.    Nejeli jsme v září, ale chtěli jsme si vyzkoušet pravé řecké hice, a tak jsme se rozhodli pro červenec.

2.    Po velmi kladných loňských zkušenostech ze Samothraki, kde jsme museli poslední noc přespat venku pod stanem (ubytovatelé už zavírali – 9.9.! a jeli za dcerou do Athén), jsme se pro tento rok rozhodli prohloubit vztah s přírodou a jet pod stan na celé 3 týdny. Konečně! Stačilo, aby loni manželka zjistila, že ji přes noc ve stanu nic nesežere, nic jí tam nevleze a ani se nestane cokoli jiného, a najednou zjistila, jaké je to krásné.

3.    Zní to možná neuvěřitelně, ale nejela s náma tchyňa. Řekněme si to upřímně – na tom červencovém termínu mělo podíl i to, že se jaji trochu přitížilo a potřebovala, aby se o ni někdo staral. Tak jsem rychle zavelel a jeli jsme a nečekali, až se dá zase dohromady. Tentokrát jsme vždy tak pečlivě germánsky plánovaný termín odjezdu znali ani ne 14 dní předem!

 

poznámka: toto není oficiální zdůvodnění našeho červencového odjezdu, jeli jsme jenom kvůli tomu hicu!

 

Nevím, jak dalece se na úspěchu letošní dovolené podílel bod 3., ale hodnotíme ji jako tu nejlepší vůbec. Už loni se nám to moc líbilo, a proto jsme se rozhodli, že si to v malých obměnách zopakujeme.

 

Vyjíždíme tedy už 11.7., v plánu máme opustit Brno ve 14.00, což se i přes drobnou zácpu skoro zdaří. Vyjet brzo byl jeden ze strategických záměrů, protože podle informací na recko-autem teď vládla turecká sezóna a v kombinaci s urputným hlídáním Schengenské prostoru ze strany maďarských snaživců to vedlo k tomu, že se na hranicích HU/SRB tvořily v obou směrech mnohahodinové kolony. Můj záměr byl tedy jasný: vyjet co nejdříve a být na hranicích dříve než Turci, kterým v pátek v Německu a jinde končí šichta. To se taky nakonec podařilo a na hranicích trávíme cca hodinu, což je přijatelné. Samozřejmostí pak je, že slunce svítí na plné pecky a teploměr ukazuje teploty, při nichž je klima nezbytná. Ale furt lepší, než jet v dešti. Aha zapomněl jsem na další podstatnou věc:

4.    Připadám si tento rok jako (téměř) pravý paštikář – po rozhodnutí spát ve stanu totiž následovalo rozhodnutí nakoupit tento rok více zásob potravin, a když jsem je naskládal do obří tašky, měl jsem drobné potíže ji zvednout.

Poučení pro příště: takhle těžká taška se cpe co nejdál do kufru.

 

Podezřívám totiž výše zmíněnou tašku z toho, že zapříčinila naprosto nevídané zvýšení spotřeby – celou cestu jsem totiž řešil těžké dilema, může-li za to taška, nebo úplně nové, na netu tolik vychvalované gumy Bridgestone Turanza. Jízda s vyloženým autem mi pak ale ukázala, že viníkem byly skutečně ty lisované celozrnné chleby a jiné trvanlivé potraviny. Faktem ale zůstává, že dlouhodobou spotřebu 7,4 l/km jsem viděl poprvé a naposledy. Pravda, v Makedonii jsme to dostali na celkem přijatelných 6,8, ale tolik jsem fakt nečekal.

Aha, ještě další věc se mi v souvislosti s kufrem vybavila – vědom si toho, že tentokrát nebude 1/3 kufru zabírat tchyňa se svýma houskovýma knedlíkama, přehlídkou bot,  oblečení a kosmetických kufříků, povolal jsem do kufru starý, dobrý a nafukovací oranžový kajak, který se tolik osvědčil na naší první dovolené v roce 2003. Plechové zakončení vesel, o které jsme se tehdy s oblibou ořezávali, jsem oblepil hrubou lepící páskou. Vesla sice lehce překážela, ale nebyl, kdo by nadával a vznášel oficiální stížnosti.

 

ObrazekManželka se volantu ujímá už v Brně – chytla totiž hned od začátku do hlavy nějaký šok a asi to byla představa té dlouhé cesty co způsobilo, že už od začátku to nemůže vydržet a má tendence se zbláznit. Tak zaháněla tento stav řízením. Sice mi to přišlo jako solidní úlet – vždyť celou noc budu zase beztak řídit já a ona si to v klidu prospí, ale bral jsem to jen jako drobný záchvat, který ji snad brzo přejde. Před nájezdem na M0 v Budapešti jsem to zase vzal do svých rukou – okruh tento rok kupodivu nebyl moc zacpaný a stáli jsme a popojížděli jenom jednou. Nicméně nervy mi s Maďarama brzo došly...

Ano přiznávám upřímně, jel jsem jako prase. Ale za to si Maďaři můžou sami – to oni mě vyprovokovali. Postupně jsem totiž došel k závěru, že v Maďarsku existuje ministerstvo levého pruhu. To přijdete v Budapešti na ministerstvo s okolkovanou žádostí a zaplatíte si pronájem levého pruhu.  Tím získáte právo jezdit jen v levém dálničním pruhu a do pravého se zařadit jen v případě, kdy se vám chce. Jinak si totiž těžko dovedu vysvětlit fakt, že Maďaři jezdí jak stádo ovcí a úplně nejvíc si libujou, když můžou jet v koloně v levém pruhu. Stačí aby se na obzoru v dálce objevil kamion a hned se všichni nacpou do toho svého předplaceného levého pruhu a jedou všichni tam. A když už ten kamion ta kolona konečně nadzvukovou rychlostí (něco nad 100 km/h) mine, dojde k závěru, že řadit se doprava nemá vůbec žádný smysl, protože na obzoru se vynořil další kamion.

Když jsem toto absolvoval poněkolikáté a pochopil, že takto se dopředu nikdy nedostanu, začal jsem ty kolony podjíždět (téměř prázdným) pravým pruhem. Je pochopitelné, že u některých to vzedmulo vlnu emocí a jeden stříbrný Transit mě dokonce začal nahánět (protože troubení mu nestačilo), aby mi ukázal, že i on umí jet rychle, když se mu chce. Na základě této maďarské zkušenosti jsem pak došel k závěru, že Češi nejezdí tak špatně – většinou vám sami uhnou (ovšem jen v případě, že pochopili, že je chcete předjet. Pokud to totiž uděláte stejně jako Maďaři a pojedete za „vůdčím špuntem“ v uctivé vzdálenosti jeho rychlostí, bude mít špunt oprávněný pocit, že vám jízda za ním vyhovuje a nikam nespěcháte – a on vám tudíž nemusí uhýbat) a zablikat na ně je třeba jen občas.

V Srbsku už je naštěstí provoz řidší a tak probíhá cesta mnohem klidněji dokonce ani policajti neprudili – sice jsem pár aut viděl, ale to tam jen tak postávali. O půl deváté bereme benzín na tradiční české zastávce – na OMV Bačka Topola, 15 minut se tam zdržíme a jedeme dále. Ani ne za ½ hodiny pak ale zastavujeme ještě jednou u motorestu Andić, dáváme si kafe a chvilku posedíme venku. Řízení se opět ujímá žena a jede až za Bělehrad. Za Bělehradem máme oproti plánu ztrátu skoro hodinu – to je dáno i tím, že tento rok neprotestuju proti více zastávkám a méně spěchám. Na SRB/FYROM hranicích jsme po druhé hodině, ale díky čekací době 8 minut máme oproti plánu ztrátu jen 15 min.

Přes Makedonii se opravují mosty, mělo by jich být pět a měly by se tam tvořit kolony – doprava je totiž jednosměrně řízena semafory. Předpoklad, že ve 3 v noci tam moc provoz nebude, se nám ale naštěstí potvrdil, všude jsme stáli jen pár minut, někdy jsme projeli dokonce více semaforů na jednu zelenou. To už zase řídila manželka.

Na řeckých hranicích jsme o půl páté ráno a po úvodním nadšení jsme se lehce zachmuřili, protože ta kolona, ve které jsme stáli, nejevila moc známek pohybu (otevřen pouze jeden pruh). Naštěstí se ale brzy objevil Elinas se Soluňskou značkou a celou kolonu elegantně minul a přijel k jiné budce, u které sice nesvítila zelená a vypadala opuštěná, ale ... celník jen mávnul a on jel. Chvilku jsme váhali, jestli to nebyl nějaký známý, ale pro jistotu jsme se tam rozjeli taky a v čase 4:40, skoro o hodinu dřív, než bylo naplánováno, jsme vjeli do Řecka. Po levici už bylo šero a manželka se dožadovala zastávky s pokocháním se u východu slunce, ale to nějak pořád nevycházelo a nad obzorem byl následně „opar“, a tak jsme jeli pořád dál. Triumfální východ slunce se tentokrát nekonal, ale zato mi začalo docházet palivo, a tak jsme po menším kličkování sjeli do Soluně a na poslední chvíli natankovali plnou. Ranní prosluněná Soluňské předměstí se pak zařadilo k těm vzpomínkám, které se po nečekané selekci v bytosti vynořují jako ty nejsilnější... Jó, to jsme měli ještě všechno před sebou.

ObrazekS plnou se pak už vydáváme směrem k moři – chceme jet na tu pláž pod Olimpiadou, na které jsme loni strávili jeden příjemný den – byla tehdy skoro opuštěná a koupali jsme se tam dokonce bez plavek. Ještě po cestě se ale stavujeme na kafe ve Stavrosu – to už je možná něco kolem osmé a život se začíná probouzet. Hned za kruháčem necháváme auto (v ČR jasná výzva k botičce) a manželka jde do kafeterky pro bugatsu (pro tuto dovolenou oblíbenou stravu naší malé) a kávu. Nakonec donese eliniko v kelímku a tuto volbu můžu vřele nedoporučit. Než jsme totiž došli na pláž, krásně jsme si kávu promíchali a protože jsme byli nedočkaví, pili jsme ji pak i s tím jemným lógříkem, který se stačil dokonale zvířit.

Pláž Gourgourou, na kterou jsme mířili, jsme nejdřív přejeli – prostě jsme ji nepoznali. Začalo se tam totiž stavět a i lidí, karavanů a stanů tam bylo neuvěřitelné množství – na to, že loni tam nebyl skoro nikdo. Tak jsme si vytáhli slunečníky, zaplavali a zalehli. Řeci nad náma si pak pro zpříjemnění sobotního dne pustili ve svém Suzuki Jimny nebo co to měli za prdítko fajnou Řeckou muziku, a my jsme si mohli vychutnávat jen tu basovou linku dn-dn dn-dn dn-dn, protože nic jiného nešlo pořádně slyšet. Jó, to mám za to, že jsem před lety rušil svými hudebními produkcemi noční klid pokojných občanů... Pokud to bude všude vypadat jako tady, tak si teda plánované klidné dovolené moc neužijeme!

Někdy kolem páté se sbalíme a zamíříme starou známou cestou na Nigrita/Serres. U Sylvy jsme něco po šesté, a když začnu postupně vytahovat ty kartony s pivama, prohlásí Christo něco v tom smyslu: „a jéje, už nás prokoukli“... Aspoň nebude muset furt lítat do minimarketu pro ty jejich Amstely.

 

 <<< Cesta 2007    Stratoniki >>>

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokracovani ?

(b.nikos, 17. 9. 2008 16:44)

No a zrovna v tom nejlepsim (kdyz je rec o pivu) jsi skoncil :-D

-> Pokracovani ?

(admin, 17. 9. 2008 11:05)

No snad ještě letos ;-)
Každopádně jsem tentokrát rozhodnutý tam ještě něco dopsat, loni jsem nebyl.

Pokracovani ?

(b.nikos, 16. 9. 2008 22:18)

Tak kdy bude pokracovani?

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA