Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 2. 2009

Pondělí 21.7.2008 Kavála

Protože času už moc nezbývá (zjišťujeme mezitím, že doma budeme muset být už v pátek 1.8., takže odjezd ve čtvrtek 31.7.), musíme ještě svést malý souboj o nákupní program. Úterní bazar v Orestiadě je pro mne naprosto nepřijatelný a tak nabízím buď obligátní Turecko nebo zastávku někde ve městě po cestě. Jednání byla obtížná a sám tomu nemůžu uvěřit, ale nakonec byla neúspěšná. Měl jsem totiž za to, že se bazar v Orestiadě nekonal, ale data na fotkách a manželčin výčet věcí, které si tam koupila, mě usvědčují buď z porážky nebo z nadlidské ohleduplnosti – to už si teď nevybavuju.

ObrazekPřesto je však přijata i varianta návštěvy města, konkrétně Kavaly. Od Kavaly jsem nějak moc nečekal – asi po zkušenostech z Xanthi, nakonec se nám všem ale Kavala líbila nad očekávání.

Z dálnice jsme sjeli vcelku prudce dolů do města a pak jsme jeli tak nějak naslepo, možná směr kentro nebo limani – hlavně jsme se chtěli dostat někam pod pevnost a staré město, kam jsme měli namířeno. V každém případě jsme ale dojeli do přístavu a vypadalo to, že tady se tradičně divoce parkovat asi nedá. Naštěstí naše váhání zahlédl jeden ze zaměstnanců (majitelů?) jedné z mnoha přístavních restaurací a hbitě přeparkoval svůj červený pidivůz (Matiz?) do nějakého zákazu a nám ukázal, že můžeme zaparkovat místo něho. Ajajaj, ten bude chtít, ať se u něho najíme... Manželka však tuto nečekanou situaci vyřešila elegantně – poděkovala a zeptala se, kudy do centra. Chlapík ji na oplátku pozval do restaurace a když pochopil, že nejdříve chceme do města, nic si z toho nedělal a konstatoval, že se klidně můžeme najíst i potom.

ObrazekA tak jsme se vydali kolem akvaduktu Sulejmana Nádherného z 16. století nahoru do kopce, po cestě si koupili nějaké ovoce, abychom nedostali hlad a začali obdivovat staré město. Po cestě jsme narazili na rodný dům Mehmeta (Muhammada) Aliho paši, který se stal později dokonce osmanským pašou v Egyptě. Vůbec, Kavala není (jako ostatně většina míst v Řecku) rozhodně bez historie – existovala už v Antice jako Neapolis, přístav pro město Krenides (po dobytí Filipem Makedonským přejmenovaného na Filippi), proběhla tu známá římská bitva mezi Oktaviánem a Markem Antoniem na straně jedné a Brutem (i ty, Brute?) a Cassiem na straně druhé. Byzantský „předkavalský“ název města pak zněl Christoupolis. To, co je ale dneska ve starém městě vidět jednoznačně nejvíce, je turecký vliv.

Na vrcholu se rozkládá pevnost z počátku 15. století (vstupné 1,5 €) postavená na byzantské ruině zničené v roce 1392. V čase naší návštěvy se pevnost „čile“ opravovala, aspoň podle množství stavebního materiálu všude kolem. Je pravdou, že většina toho, co bylo k vidění, se buď zachovalo, nebo bylo už pěkně opraveno. Z hradeb byl nádherný výhled jak na moře kolem, tak město dole. Ty pohledy se mi moc líbily, stupňovité uspořádání města a jeho bílé budovy vypadaly velice fotogenicky a připomínaly mi (snad i díky marině dole) Monako. A nebylo by to pravé Řecko, pokud by přímo v areálu nebyla i kafeterka.

ObrazekMy jsme se ale na frappé stavili až po cestě zpátky v jedné z kafeterek přímo u cesty – křesílka a gaučíky totiž vypadaly velmi pohodlně. A propós, Řekové sami vždycky říkají: víš proč jsou všude v Řecku jen ty tvrdé vyplétané židle? Aby tam zbytečně nikdo dlouho nevysedával. Asi to bude směsice vtipu a nefalšované reality... Kavála nás ale každopádně velice příjemně překvapila a můžeme ji rozhodně doporučit. – a to i přesto, že bylo příšerné „zesti“ (horko), které mně už ale vůbec nevadilo, ba naopak mi doma chybí...

No a protože jsme z Kavaly odjížděli někdy kolem druhé odpoledne, rozhodli jsme se po cestě ještě pro jednu zastávku někde u moře. Snažil jsem se sice naslepo najít něco pokud možno po cestě, ale marně – a tak jsme se stavili na staré známé Agia Paraskevi v Makri. Sice jsem nejdříve hledal nějakou další pláž dále na západ (o které se kdysi zmiňoval Mario s Kristini), ale nic jsem nenašel a tak jsme skončili tam, jako vždycky. V plné sezoně vypadala ta pláž úplně jinak, dokonce si dodnes nejsem jistý, jestli to fakt byla ona – ty budovy okolo mi ale připadaly stejné... vůbec se nám tam nelíbilo, a tak jsme se jenom vykoupali, uschli a jeli zpátky.

ObrazekDalší zastávkou byla Alexandroupoli, kde jsme chtěli v přístavu zjistit, jak to vypadá s trajektem, hlavně to, jestli není plný (což se v sezoně lehce stane). Vypadalo to dobře, ale na rezervace tady nehráli, a tak to budeme muset risknout. Kupovat něco předem (a tedy předem se k něčemu zavázat!) je s „s řeckou organizací času“ věc extrémně nezodpovědná – člověk totiž nikdy neví, co rodina vymyslí...

Ještě jsme navštívili i malý obchůdek se suvenýry hned u přístavu, kdy jsme nakoupili nějaké dárky a já jsem si konečně pořídil sošku Niké Samothrácké – loni jsem si ji po dlouhém váhání nekoupil a pak mi doma strašně chyběla. Tento rok to ale dopadlo obdobně – líbila se mi i jedna sošky Athény, ustoupil jsem manželce a nechal to na další rok – a teď mi tady chybí...

Večer a celý následující den byl vyhrazen Orestiadě, rodině a nákupům. Pravda je taková, že si na úterý 22.7. v podstatě vůbec nepamatuju – ten den jsem asi nežil. Ale manželka si aspoň nakoupila oblečky na bazaru... Jako vždy přišla úplně zničená a jako vždy to komentovala slovy „stejně tam nic neměli!“. Jen toužebně očekávanou větu „už tam nikdy nepůjdu“ nedokázala vyslovit. Jako extra kauf se ukázaly krásné (fakt hezké) červené šaty za 10 €, které (jak se později ukázalo) měly drobný nedostatek v tom, že když došlo k jejich i nepatrnému potřísnění vodou či potem, dotčeně reagovaly změnou barvy inkriminovaného místa z původní červené na nepůvodní fialovou až modrou. Tento proces byl sice po vyprání vratný, ale „nosit se to nedalo“. Problém červených šatů jsme řešili ještě celý následný půlrok, a byl nakonec „vyřešen“ přebarvením na fialovo, čímž ovšem šaty zcela ztratily své původní kouzlo.

Já jsem aspoň v mezidobí podruhé na dovolené (!) zašel do internet café, prohlédl jsem si rozhovory k filmu Na samotě u lesa (který jsme přivezli), z kufru jsem vyházel vše, co nebudeme na Samothraki potřebovat a už jsem se těšil na zítřejší odjezd.

Večer jsme ještě obligátně navštívili rodinu, probrali všechny možné situace ze všech možných stran a teoreticky jsem se už Latise – majitele realitky - ptal na možnosti a všechny možné i nemožné souvislosti nákupu pozemku či nemovitosti v Řecku (zatím opravdu pouze teoreticky). Zítra už se konečně zase přesuneme k moři....

 

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA