Přípravy
Revoluce se tentokrát nekonala. Původně jsem odjezd plánoval na 3. nebo 10.7., ale vzhledem k rodinné oslavě jsme tentokrát poprvé neodjížděli v pátek, ale až v neděli 12.7. Podle kalendáře se jedná o „rudý den“ aneb „tureckou invazi“, tedy den, kdy se ve velkém Turci přesunují ze svých hnízdišť v západní Evropě na dovolenou domů do Turecka a zahlcují dálnice, zejm. pak dálniční hraniční přechod mezi Maďarskem a Srbskem Röszke – Horgoš.
Takže intenzivně sleduju informace a aktuality na recko-autem.cz a připravuju všechny možné i nemožné varianty vč. využití Rumunska a rychlého návratu zpět do Srbska (tato varianta se v PC jeví jako o 2 hodiny delší). Za tímto účelem si zapůjčuji od kolegy z práce zařízení, jímž oficiálně opovrhuji, a to GPS, kterou velmi rychle přejmenováváme na Honzu (hlas v češtině je Jan) a rychle se učím, jak se s tím bazmekem zachází. Mé zklamání z tohoto zařízení je jen potvrzením, že mé odmítavé stanovisko k bazmeku bylo oprávněné.
Další drobnou změnou je to, že se (i díky odjezdu v neděli) nestavuju v kanclu v Brně, a tak dám na radu plánovače na Seznamu a vezmeme to přes Slovensko. Podle Seznamu budeme v Budapešti o 1,5 hod dříve, a kromě toho už mám beztak cesty FM-OL-Brno dávno plné zuby. Takhle už budu mít za Jablunkovem pocit, že jsme na výletě.
A co tchyňa? Inu, stará se o jaju, takže její odjezd moc nepřipadal v úvahu. Ovšem jak se termín odjezdu blížil, začalo jí to být líto a začala zjišťovat alternativní možnosti péče o jaju v době její nepřítomnosti – ano, přiznávám, že mi trochu zatnulo. Velmi rychle jsem ale přeladil na pozitivní myšlení a smířil se i s touto variantou. Nejde přitom ani tak o přítomnost tchyně v autě (navigátorské rady už ignoruju, tvrdou - adresnou i neadresnou - kritiku počínající nevhodným chováním celníků a končící nepřijatelným olistěním stromů se snažím nevnímat), jako spíš o ty hory tašek, které bych pak musel nacpat do kufru. Nakonec s náma ale nejela a já jsem si dal za cíl nemít kufr úplně narvaný. A tak nebereme ani nafukovací kajak, ani chladící box a vše se tam skutečně vejde naprosto dokonale.
Jinak ale vcelku kopírujeme loňský program, který navíc obohacujeme o agendu s pracovním názvem „po stopách velkých Makedonců“. No a protože jsem uškudlil nějakou dovolenou z loňska, plánujeme pobyt na 4 týdny.
Takže předběžný plán vypadá následovně:
- řádově týden na privátní pláži na Chalkidiki
- víkend u Sylvy v Serres
- Pella, Vergina
- přesun do Epiru, NP Aoos Vikos
- Parga, návrat zpět kolem korintského zálivu, po cestě možná návštěva Lefkady, Delfy
- Athény?
- přesun na východ, Orestiada
- Samothraki
Neděle 12.7.2008, ajde stin Ellada!
Sobotní oslava proběhla kulturně a spořádaně a vyjíždíme jen s 30 min. zpožděním ve 13:50 (tajná informace: můj skutečný záměr byl odjezd v 13:30 – 14:00, ale pokud bych to takto oficiálně prezentoval, odjeli bychom nejdřív kolem třetí). Kufr není přeplněn a jde dokonce zatáhnout i ta vrchní roleta! To se nám, tuším, ještě nikdy nepovedlo.
Na rady chalanů z SK nakonec nevolíme trasu na Šahy, ale jedeme po dálnici na Blavu, a před ní odbočíme na Komárno.
Když někde u Trenčína (či kde to bylo) dálnice na chvilku končí a musím jet po normální cestě, jsem rád, že jsem chalany poslechl a zvolil dálnici. Vůbec nechápu, jak mě taková blbost, jako je jízda mimo dálnici, mohla vůbec napadnout. U Trenčína jsme na Slovnaftu nabrali plnou a vzpomněli na kdysi proslulou lidovou píseň „Nedaleko od Trenčína“. Marně jsem vzpomínal na chlapeckou cover-verzi této hitovky – vybavoval se mi jenom konec:
Černé gumy má
To musí být mašina
Takú já bych chtěl mít taky
Co má jméno Kawasaki.
Dálniční známku jsme si koupit chtěli, ale 4 denní nikde neměli, a tak jsem to u Trnavy přestal řešit. BTW: dodnes mi Trenčín a Trnava splývají v jedno město a nevím, co je co. Jediným řešením by byla návštěva obou měst, ale tu zatím neplánujeme.
Hned v Komárom (17:35) se manželka dožaduje přestávky s miniprohlídkou veletoku - přejeli jsme totiž Dunaj. A tak jsme slezli k řece, trochu se prošli kolem, já jsem trochu probral situaci s Honzou (a zjistil, že na dálnici je to už jenom kousíček) a jeli jsme dál (17:58). Jen jsme se rozjeli, už jsme zase stáli – na první benzínce jsme totiž hned koupili maďarskou dálniční známku (8 €) a nabrali plnou – taky velká změna, v Maďarsku býval benzín vždycky nejdražší, nejlevnější býval v Srbsku, kde je zase pro změnu nejdražší teď.
Průjezd Budapeští (po okruhu M0) byl i díky nedělnímu podvečeru naštěstí velice plynulý, mírně obávaný návrat Budapešťanů z víkendových destinací se buď nekonal, nebo už proběhnul. Za Peští jsme ještě zastavili na odpočívadle (Örkény, 19:30-19:53), malá si umyla zuby a doufáme, že už brzo zase usne.
A již záhy jsme začali řešit, kudy sjet na alternativní HU/SRB přechod Tompa – Kelebija. Díky Kiki z recko-autem totiž vím, že přesně před týdnem nebyl v 8 večer na tomto přechodu vůbec nikdo (zatímco na Röszke – Horgoš jsou to hodiny) a teď jen zbývá doladit, kudy tam z dálnice sjet. Nejraději bych sjel až v Szegedu, ale vyskytly se prý i případy, kdy byla fronta na hranicích tak dlouhá, že se sjet prostě nedalo (uprostřed svodidla, takže otočit taky ne), a tak nakonec volíme jistotu a v 20:25 bereme Kiki-Kiskun-trasu na Kiskunmajsa a Kiskunhalas.
Cesta je úplně prázdná, je to sice taková okreska, ale značená naprosto bezproblémově a Honzu jsme mohli úplně vyřadit ze hry a nechat ho jen smutně pozorovat, jak na jeho rady nic nedbáme. Jedinou malou přestávku jsme měli u jakési husí farmy, nepočítám-li manželčino prudké vzpurné zabrždění (zrovna řídila) a opuštění automobilu kvůli nějaké roztržce, jejíž příčinu si teď už ani jeden z nás nevybavuje ;-).
Jak jsme se blížili do Tompy, narůstal ve mne mix pocitu zvědavosti a mírných obav – jak to tady bude vypadat? Víru jsem měl dobrou, neb jsme po cestě potkali (na rozdíl od dálnice zahlcené tureckými „zápaďáky“) jenom několik Maďarů a pár Srbů, takže vše napovídalo tomu, že tenhle přechod moc lidí opravdu nezná. A pak se ve 21:39 náhle vynořil přechod – a byl úplně prázdný! Hosana! Zajížďka se rozhodně vyplatila.
Přes Kelebiju jsme dali recipročně na rady Honzy, která nás vedl na Palič (nechtěli jsme ho vyloženě naštvat, aby se neurazil) a ve 22:10 se napojujeme na srbskou hlavní na Novi Sad.
Dál už to bylo všechno jako vždycky, i když…. Mydlím si to tak tou tradiční srbskou kombinací dodržování rychlosti a pronásledování často extrémně rychle jedoucích Turků či Beograďanů, a zrovna ve chvíli, kdy jsem jel zavěšen za některého z nich a snažil se za ním udržet, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se mezi náma auto, které začalo po chvilce povědomě modře blikat a červený nápis STOP mluvil jasnou řečí. Naštěstí bral toho Turka přede mnou… Bohužel nevím, jak k tomu v té tmě došlo, jestli se zavěsil za nás dva a pak mě (jakožto bratra Slovana?) srbští cajti předjeli, nebo se zavěsili rovnou za něho…. V každém případě mě však dost zklamali, protože varianta „zavěšen za vůdce smečky“ se tímto zbavuje své pokutoodolnosti a naopak hrozí, že pykat bude ten, kdo je poslední. Mám pocit, že měli tmavý VW Passat, ale 100% jistý si nejsem – takže bacha!
Pondělí 13.7.2008
Jinak jde vše víceméně hladce, průjezd Bělehradem je díky půlnoci naprosto plynulý a ve 2:05 dojíždíme do Niše. Tady se od nás odpojuje část Turků (i když provoz nijak hustý) a já si vždycky oddechnu, že nemusím jet přes celé Bulharsko s nima (né kvůli Turkům, ale kvůli délce té trasy). Zpátky nás to už nemine.
Cesta na hranice nám trvá trošku déle, než obvykle, ale ve 4:05 jsme tam. Co je ale hlavní – zase tady nikdo není a ve 4:15 už jsme ve FYROMu (už začínám sám rozlišovat, co je a není Makedonie…). Průjezd nám trvá něco přes 2 hodiny (raději dodržujeme rychlost a taky se chvilku zastavujeme), začíná svítat a v 6:22 dojíždíme konečně „do cíle“, tj. na řecké hranice.
Tedy, nejdříve je třeba ve 6:22 překonat ty makedonské (bez problémů i čekání) a stejně jako loni objet frontu na řecké straně a nechat se přednostně odbavit. Pokud by to někdo absolvoval poprvé – je třeba se trochu rozhlídnout, jestli tam kromě jediného pruhu není „neoficiálně“ otevřený i druhý – pro Řeky a EU. Stojí tam (možná i nestojí) celník, nad ním může svítit červená jakože tento pruh je uzavřen… No, je to trochu nepřehledné, takové typicky balkánsko-řecké. Pokud tam někdo stojí, jeďte tam, začněte konverzaci řecky (aspoň pozdrav) a oni vás určitě pustí.
Tento rok jsme to myslím měli v té podobě, že tam sice zelená svítila, ale nikdo tam nestál a nebyl tam celník. Tak ho šla manželka vyhledat a jelo se. U kontroly cla se nás jiný celník zeptal, kam jedeme - samozřejmě řecky (jak to, že on pozná, že umíme řecky, zatímco restauratéři nás naceňujou jako „Jermanose“?), vůbec ho nepřekvapí, že mu řecky odpovíme a v 6:30 jsme už v zemi, kde to nepřehánějí s dopravními předpisy… a tak na to šlápnu a říkáme si, že možná sjedeme do centra Soluni na „kafé to proí“. Jenže ouha, nejsme tu tak brzo jako loni, a když vidíme, jak se to před Soluní začíná na křižovatkách štosovat (kolem 7 našeho, 8 řeckého času), kašleme na to a jedeme na Kavalu.
Egnatia Odos už je dodělaná i tady, takže to frčí a já už nesleduju vůbec spotřebu (BTW, je to neuvěřitelné, ale cestu jsem zvládl s neskutečnou spotřebou 5,6 l/100 km, s čímž jsem vůbec nepočítal) a za chvilku už odbočujeme na Stavros. Konečně, malá už je nějakou dobu vzhůru a její otázky „kdy už tam budeme“ se opakují s nepříjemnou frekvencí.
Protože uvažujeme o tom, že bychom se ve Stavrosu (kromě obligátní kávičky) taky vykoupali, zastavuju vedle cesty na polňače pod mohutným platanem a tam se to stalo: stali jsme se svědky nadpřirozeného úkazu, který do dějin paranormálních jevů vstoupil pod názvem „Záhada bílých plavek“. Manželka si je vylovila z tašky, připravila k použití – a od té doby je nikdo neviděl. Přijali jsme i neparanormální vysvětlení v provedení „odložení plavek na střechu-odjezd z místa-vítr vytvořený rychlostí v1 vozidla-v1>třecí plocha styku plavek se střechou-odlet plavek ze střechy“, kteroužto jsme pak o několik dní otestovali návštěvou totožného místa, leč plavky tam nebyly. Nebývá tedy, než připustit paranormální varianty. Až se oficiálně uvolní informace o nikdy nepřerušených kontaktech s mimozemskými civilizacemi, bude jedna z mých prvních otázek znít:
„kaj sou ty plavky?“.
Beztak se v nich dodnes opaluje nějaká ufonka někde v souhvězdí Hadonoše.
Naštěstí je však manželka vybavena vícero plavkami, a tak si ve Stavrosu vyhrabe další a jdeme si sednout k moři. Je 7:40 našeho, tedy 8:40 řeckého času a na pláži už se scházejí turisti, a to zejména nespaví důchodci a brzy také srbské (?) rodiny, které se zásadně pohybují v mnohohlavých tlupách tvořených spojením více rodin (čím víc, tím líp). Jednotliví účastníci tlupy se vzájemně dorozumívají VELMI hlasitě a na území 100 metrů kolem slunečníku si nárokují majetnické právo. Hlavu si s tím neděláme, přesto jsme ale rádi, že nenavštěvujeme oficiální pláže.
To, co nás ale znepokojuje mnohem víc, je teplota 24 °C, která se nám zdá na Řecko příliš nízká, a i vlivem trvale nepěkného počasí (přerušeného jen v době Obamovy návštěvy Prahy) v ČR (tedy nemožnosti se doma přirozeně zahřát), máme pocit, že je tady strašná zima! Vykřikujeme tedy „krio“ a „chimonas“ (tradiční hodnocení teplot pod 30°C ze strany Řeků) a doufáme, že středoevropský způsob tohoto léta se nepřenesl i do Řecka.
Do vody nakonec nikdo nevleze a po chvíli už se přesouváme zpátky do auta, abychom se vydali vstříc našemu cíli – loňskému tábořišti pod Olimpiadou. Olimpiadu ovšem nemůžeme minout, jednak se chceme stavit na kafe, hlavně jsme ale malé slíbili, že se stavíme na houpačky.
No a pak už konečně jedeme do tábořiště. Když sjedeme z asfaltky, musíme bohužel konstatovat, že stav chomato dromo (nezpevněné komunikace) se oproti loňsku výrazně zhoršil a trojku v zásadě není možno zařadit na žádném úseku. Kromě toho taky sem tam zadřu při překonávání větší díry spodkem (takhle plně naloženi jsme tu loni nejezdili). Konečně ale poznáváme po levé straně starý známý sjezd do campingu a zjišťujeme, že i místo, kde jsme parkovali loni, je k dispozici. A jen co vylezeme z auta a jdeme se podívat na pláž, potkáváme i staré známe z loňska: „správce“ Giorgose, kterému říkáme Zetor (díky jeho stáži v Zetoru Soluň v mládí) a taky rodiče holčiček, co se po té naší dívaly už loni (a vyměňovaly si různé sladkosti). Co mě zaujme snad nejvíce ,je použití slova „pali“ (zase, opět), kterými vyjádřili své pocity z toho, že jsme po roce zpátky. Osobně bych použil slova „vrátit se“, ale řečtina je fakt asi jiná ve všech směrech.
To hlavní je ale pořád před náma – návštěva „naší“ pláže z loňska. Celou cestu jsem napjatý a zvědavý na to, jestli bude vše jako loni, ale hlavně, jestli tam náhodou nikdo nebude - je po víkendu, kdy prý bývá pláž obsazena, tak snad to bude dobré. Těsně před sestupem na pláž si nicméně uvědomím, že vůbec nemám připravený žádný záložní plán.
První, co vidím, je loď u břehu. To je zlé, ale snad tady budou jenom „na návštěvě“. Hlavně, aby tady netábořili. A hned poté uvidím i stan. A do háje…. Před stanem vidíme tak čtyřicetiletého chlapíka, který je tak, jak se na pláž sluší, poctivě nahatý. No nic, tak letos to asi nedopadne, nemám odvahu je otravovat.
Kupodivu se ale v této chvíli iniciativy chopila manželka. Slezla ke stanu a dá se s chlapíkem do řeči. Chlapík je tam s přítelkyní a tváří se, že jim naše přítomnost nebude vadit. Na to se ho později zeptám ještě jednou sám, a nejen, že mu to nevadí, ale ještě nám později nabídne, že jestli chceme, můžeme si sem natahat věci s pomocí jeho loďky. Řekněme si to na rovinu, to je úplně to nejlepší, co nás mohlo potkat. Už jen z představy toho, jak tahám všechny ty věci přes les, jsem byl dokonale zpocený. S lehkým váháním, ale moc rádi nabídku přijímáme (oba mluví i anglicky) a já začínám mít pocit, že nakonec to bude možná ještě výhoda, být tady s nimi.
A tak Nikos strčí do lodi motor a jedeme i s malou vedle na pláž pro všechny ty tašky. Na pláži počastuju známé pivama, dám i Nikovi a jedeme zpátky. Jak elegantní! Jen stan si musíme postavit trochu více doleva, ale bouřka a vlnobití snad nebudou. A to tím spíš, že toto už tady proběhlo o víkendu – jak nás informuje (Alek)Sandra, designérka z Athén. V sobotu prý dost pršelo, ale to prý celkem šlo, ovšem včera byl hrozný vítr a to už sranda nebyla. Chvilkami prý všichni nedělali nic jiného, než že drželi stany. Ještě včera tady stanovaly další 3 party, ale ti už odjeli a i Nikos se Sandrou měli být správně pryč – nakonec si to ale prodloužili o další 2 dny.
Nakonec hodnotím náš příjezd jako kvalitativní posun vpřed: vloni jsme s vichrem přijeli, tentokrát jsme už dorazili do klidu po bouři.
Komentáře
Přehled komentářů
Taky jsem před první cestou všechno hltal - a zas tak moc toho nebylo :o)
Jinak díky, snad letos nějaká dovolenka bude, a když ne, bude snad za rok :o)
A kdyby nic, tak snad bude pokračování roku 2009 :o)
Supeeeer
(Bozena, 6. 4. 2010 11:10)
Kedze ideme tento rok prvy krat do Grecka,citam vsetko mozne,zbieram info....Tento clanok je fakt super.Nielenze som sa poucila,ale aj som sa zasmiala...
Gratulujem a drzim paste s dalsou dovolenkou a postrehmi.
Diky za Vas prispevok
-> Chvála
(PAN_VIGO, 23. 3. 2010 8:34)
Díky moc :o)
BTW, manželka mi taky už strašně dlouho tvrdí, že bych to měl vydat. Neznáš nějakého vydavatele :o)
Chvála
(Zdenny, 23. 3. 2010 7:09)..........rada čtu Tvoje cestopisy, měl by jsi je vydat v knížce, vtipné , krásné postřehy
-> Pochvala!
(PAN_VIGO, 9. 2. 2010 15:45)Díky za pochvalu, už jsem si říkal, že bych mohl pokračovat v psaní, tak to beru jako takový signál :o)
Pochvala!
(Danny, 9. 2. 2010 10:54)Chválím, tento cestopis je velmi dobře napsaný a nutno dodat, že jsem se místy i zasmál. :)Třeba se nechám inspirovat.
->Supeeeer
(PAN_VIGO, 7. 4. 2010 10:28)