Jdi na obsah Jdi na menu
 


21. 4. 2010

sobota 25.7.2009 – Oxia

Na dnešek je naplánována návštěva kaňonu z druhé strany. Když jsem na jaře vybíral tohle místo, sjížděl jsem pochopitelně i Gogole Earth, a co mě z této oblasti zaujalo jednoznačně nejvíce, byla vyhlídka Oxia na hraně kaňonu kousek od Monodendri – už ze satelitu vypadalo úchvatně, takže tohle místo jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít.

Nejdřív je ale třeba správně řecky začít den nespěcháním a posezením na terase. Už včera jsme byli Afrodité detailně informováni o tom, že do studia vedle přijeli mladí ze Soluně, a ta holka je prý taky Češka. To mě celkem překvapilo, zrovna tady potkat krajany… Nakonec se ukázalo, že to není úplně Češka (i když, jak jsem se nedávno dočetl, pokrevní linie po matce je mnohem důležitější, neboť z této strany dědí každý díky mDNA ne 50%, ale 70% výbavy), ale má českou jen mamku, zatímco otec je Řek a narodila se v Soluni – tedy opačná kombinace, než u mé ženy. Česky mluvila dost dobře, do Prahy za rodinou celkem pravidelně jezdila, takže jsme se domluvili všichni – dokonce i přítel znal pár slovíček.

Rozhovor s ní byl zajímavým střetem opačných pohledů – každý z nás se na danou věc  (která obvykle mívá rub i líc) díval opačně. ObrazekJe to logické, každý z nás měl už dost jednoho pohledu na věc a líbil se mu ten opačný. Tak například:

Ona:   Strašně se mi líbí, jak jsou Češi ukáznění.

My:    No, někdy až moc, někdy jsou jak ovce.

Ona:   Třeba jak se tam dodržují předpisy!

My:    No hrůza! Tady je to mnohem lepší.

Ona:   Tady je to hrozné, ti lidi si myslí, že ty značky vedle cesty jsou tam jen na okrasu.

My:    Dobře dělají, dyť se podle značek nedá jezdit. By mě zajímalo, kdo je tam dává…

Ona:   To v Čechách, když je 50, tak jedou všichni 50.

My:    To je strašné! Představ si, že jedeš takhle 30 kilometrů, v koloně, po cestě, kde se nedá předjíždět!!!

A tak dál… Zatímco nám se líbilo, že se Řeci dokážou ozvat a na nás nám vadilo, že jsme pořád potichu a kompenzujeme si to nadáváním po hospodách, jí se líbilo, že jsme ukáznění apod. Chtělo by to vyladit na střed a budeme se mít dobře všichni!

Pokecali jsme, probrali situaci v obou zemích, zjistili, že přes stejné líbivé proklamace dělají vlády všechno pro to, aby se normální člověk měl co možná nejhůř a všechno, co vydělá, hned zase zpátky odevzdal, a každý jsme se vydali svým směrem. Oni včera prošli kaňon z Monodendri do Vikosu (správně by se mělo asi skloňovat do Viku) – cca 6 hodin a dneska vylezou nahoru na Drakolimnes – tam někde nahoře na kopcích jsou prý jezera a je to prý velký zážitek. No, taky bychom si dali říct, ale s malou a v tom vedru bysme neměli šanci. Je ale pravda, že nás oblé vršky nad kaňonem lákaly…

Jinak od Afrodité jsme už věděli, že v horách a okolí roste spousta bylin a koření, a prý „tam byla na jaře nějaká Němka – moc studovaná byla, co ona všechno o těch rostlinách nevěděla! Měla takovou hrubou knížku… a ta tam chodila po horách a všechno sbírala a byla úplně nadšená, co všechno tady máme, všechno tady je!...“ Ale na sběr většiny bylin už bylo pozdě, sbírají se hlavně na jaře.

ObrazekA tak jsme vyrazili na Monodendri. Byl jsem hlavně zvědavý na tu cestu k Oxii – podle mapy je větší část od Monodendri ve výstavbě, ale když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že už ji protáhli až ke kaňonu. Nahoře nad Monodendri nás zaujaly skály všude kolem – tady bylo dobře vidět, proč je všechno v této oblasti tradičně z kamenů – z toho byla radost stavět! Bylo vidět, že všechno, co musí stavebník udělat, je jen naloupat si kámen, který je krásně placatý, a pak už není problém postavit z toho zeď nebo placáky položit na střechu. Dneska, předpokládám, už je to zakázáno (až na nějaké oficiální lomy), ale kdysi to tak jistě fungovalo. A práce jim musela jít od ruky jedna radost (mia chara)!

Na konci cesty parkovalo pár aut, tak jsme se k nim přidali a vydali se po tradičním zagorském chodníku ke kaňonu. Bylo to jen cca 200-300 metrů a byli jsme tam. Kaňon je na této straně do kopců zaříznut o poznání ostřeji, a tak jsou tady oproti druhé straně výhledy naprosto spektakulární! Tohle fakt stálo za to!

Hned na začátku cesty zbudovali Řekové zděnou kamennou vyhlídečku a tím skončili. Žádné zábradlí, žádné cedule nic. Mně osobně to nevadí, ale někdo prudérnější by s tím mohl mít problém. Problém měla i manželka, protože malá zrovna teď rozhodně nechtěla jít za ruku a začala tam po chodníčku lítat tam a zpátky a manželka z toho byla na infarkt. Mně osobně tohle místo lehce změnilo stav vědomí a říkal jsem si, že si mniši měli postavit poustevnu či klášter tady – to by byly meditačky a modlitbičky! To místo bylo úchvatné samo o sobě, ale bylo tady ještě něco víc – nevím jestli to bylo tím rozdílem výšek, tou řekou dole (teď tam teda žádná netekla) nebo čím, ale sedl jsem si ke skále a strašně se mi odtud nechtělo.

Jinak místo nabízí i jiné chuťovky. Kamenná terasa vede kolem skály dozadu, pořád se zužuje, a končí v místě, kdy je navíc lehký skalní převis, takže se tam rovně nepostavíte – je třeba se skrčit, čímž se posune těžiště a člověk ztratí zase trochu jistoty, jež je u některých jedinců již značně ohlodána tou kilometrovou hloubkou pod sebou. A aby bylo jasno, ty stěny padají dolů téměř kolmo, kdyby tady člověk spadnul, tak se rozhodně kutálet nebude, to by byl volný pád!

ObrazekBylo zábavné sledovat, jak někteří jedinci, zejm. ženy, po cestě až na konec terasy reagují. Tak např. manželka neměla dost odvahy stát a na konec cesty dolezla po čtyřech. Jiná žena zase po zkušenosti, kdy cesta pod ní skončila a ona shlédla propast pod sebou, se na zpáteční cestě neustále přidržovala skály, a to i v místech, kde už byla terasa zase dostatečně široká. Ale na druhou stranu jsme třeba zaregistrovali pár, kterému to dělalo asi stejně dobře jako mně, protože ti si na konci cesty sedli a vychutnávali si to tam.

Manželka si to tam ale s obavami o malou zas tak moc nevychutnala, a tak jsme se vrátili k autu a šli se podívat na klášter Aghia Paraskevi. To znamená, že jsme museli sjet do Monodendri a odtud se vydat z centra pěšky ke klášteru – naštěstí je to dobře značeno.

Monodendri je upraveno stejně ukázkově, jako Mikro Papigo, jen je větší a lépe dostupné, takže tu bylo o poznání více turistů i autobusů. V praxi jsem se tady taky přesvědčil o tom, že výstavba nových domů v duchu starých tradic vypadá přesně tak, jak jsem tušil – na betonovo-cihlový skelet se zvenku přizdívá kámen a na pohled pak nejde nic poznat. Viděl jsem i kladení kamenů na střechu a to vypadalo pořád stejně tradičně.

Po velkém zážitku na Oxii mi klášter i místo samo dech příliš nabralo – a to bez ohledu na to, že to tam samozřejmě bylo moc hezké a zajímavé. Prolezli jsme to, co bylo dostupné, a to vč. prodejny ikon zhotovených samotným popem kláštera (ten je tam snad jediný sám) a já jsem se šel podívat, jestli najdu tu jeskyni, která by tam někde podle mapy a snad i informací z netu, které se mi matně vybavovaly, měla být.

Cesta vedla kolem skály po obdobné terase, jako na Oxii a nedaleko skutečně velká díra ve skále vidět byla, nicméně jsem se k ní nedostal. Měl jsem pocit, že je ještě o dost dál, než kde končila cesta, tak nevím, jestli se pokračování cesty utrhlo a k jeskyni se už dostat nedá, nebo jsem jen nebyl dost drsný tam nějakou alternativní trasou dolézt – žádnou jsem nicméně neviděl.

ObrazekNa zpáteční cestě po Monodendri jsme sice přemýšleli o posezení pod platanem na náměstí, ale jednak nám už to přišlo moc velké a moc turistické a taky se nám vybavily proslulé ceny v Zagori…

A tak jsme se místo toho rozhodli, že dneska se už konečně vykoupeme na Kolimbifres, které se nám včera moc líbily – bylo totiž zase parádní vedro, které velké prohlídky a tůry moc nepodporovalo. Jenže prodleva mezi tím, kdy jsme se do apartmánu dostali a tím, kdy jsme ho po předchozí únavě dokázali opustit, byla tak velká, že na Kolimbifres jsme se dorazili opět v době, kdy sluníčko bylo již povážlivě nízko. Jinde by to možná tolik nevadilo, ale tady mezi skálami už jsme byli rychle ve stínu. Manželka se nicméně s malou hodily do plavek a namočily se snad dokonce NAD kolena; já už jsme večer na koupel chuť neměl.

Po příjezdu jsme se už začali pomalu balit, protože zítra to vezmeme nejdříve do Dodoni a pak už po (v zásadě) dokončené Egnatia Odos (chyběly tam nějaké detaily) zpátky až na samý východ do Orestiady.

Musím ještě vzpomenout na paní Alexandru – měla mikroobchůdek s mikrotaverničkou (i tyto mikro názvy jsou příliš honosným popisem jejího kšeftu) hned vedle „našeho“ baráku. Párkrát jsem tam pro něco malého byl a pokaždé mi tlačila, jak dělá dobrou pitu, ať si koupíme. Jednou jsem si pro ni dokonce přišel, ale zrovna ji neměla hotovou. Hned se mi přeochotně nabízela, že ji udělá, ale zabrzdil jsem jí, ať si s náma nedělá starost. Když jsem to pak zmínil Afrodité, která byla její sousedka, spráskla ruce, zakoulela očima a málem se na místě skácela k zemi:

„Cože, k ní? Víš jak to má drahé?!!! Nic od ní nekupuj!!! To ti raději donesu svoji, počkej, dneska jsem dělala.“ Vycházelo to tuším na nějakých 5 € za kousek, což byla hodně nadstandardní cena – v Zagori nicméně dosti standardní. Afrodité měla kromě toho, že byla dobrou obchodnicí, i tu dobrou vlastnost, že pečlivě ochraňovala „svoje“ hosty před nástrahami okolního světa – řekl bych, že takový servis neposkytovala jenom nám, i když bylo zjevné, že si nás (speciálně malou) vcelku oblíbila.

 

Obrazek

Musím říct, že zařazení Zagori do letošního plánu bylo velice dobrým nápadem, tohle místo se každému rozhodně vryje do vzpomínek. Kdybych měl doporučit něco, co rozhodně stojí za návštěvu, určitě by to byla řeka Voïdomatis, nejlépe dole v kaňonu hned u pramenů a Oxia. Voïdomatis je tak modrý a čistý, že bez pochyby musel být považován za posvátný a uctívaný – a řekl bych, že posvátný zůstal do dneška, jen většina lidí to tak už možná nevnímá (i když – možná vnímá, jen se jim to nedostane „do mozku“). A Oxia, to je druhý zážitek sám pro sebe. Takže i když jsme toho zas tak moc neviděli, jen kvůli tomuhle se tady vyplatí jet. A pokud se mně někdo zeptá, jak se mi NP Aoos-Vikos líbil, vyvrátím očí v sloup, sprásknu ruce a vydechnu se slovy „ach, tam je krásně!“ – stejně, jako všichni Řekové.

 

Náhledy fotografií ze složky Oxia

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-> Milý pane Vigo!

(PAN_VIGO, 26. 8. 2011 9:58)

Díky díky díky :)
Už asi rok a půl mám v PC další kapitolu z Dodoni a pořád nemám čas ji tady dát... A s psaním je to ještě horší...
Snad aspoň to Dodoni bude.

Milý pane Vigo!

(qwewerty, 25. 8. 2011 17:10)

Milý pane Vigo!
Ráda bych uměla psát tak vtipně a přitom obsažně jako vy. Čte se to báječně a úplně mě to nabíjí energií a chutí vydat se na cesty. Těším se na další pokračování a závidím literární talent :-))

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA