čtvrtek 23.7.2009 – Valia Kalda
Ráno jsme se probudili do krásného rána – nádherné zelené údolí, modré (skutečně modré a nikoli šedé) nebe, tráva ještě mokrá od noční rosy, působilo to stejně, jako u nás. Chyběl jen hajný Horyna a zpěv písně „Kdybys tak náhodou…“, kterou jsme na gymplu s oblibou pěli (rozuměj vyřvávali) ve sprše po těláku (holky se, špindíry, nikdy nesprchovaly!). A na můj vkus tady byla kosa.
Manželka byla úplně nadšená, protože konečně nebylo vedro a ona se mohla konečně zchladit - já jsem fakt větší Řek než ona… Dle Christa se kousek odsud proti proudu řeky Aoos nacházejí krásná místa, v poznámkách u jeho zápisků jsem měl připsáno „modré laguny, koupání“. A tak jsme se zeptali ubytovatelů, kde se ono místo přibližně nachází. Byla to zbytečná otázka… nachází se všude, a když půjdete dál, tak tam taky. Naštěstí se mírně zmínili o tom, že z asfaltky je třeba sejít (doleva) na lesní cestu. Otázka „jak je to daleko“ byla taky úplně zbytečná…
A tak jsme se vydali k „lagunám“ pěšky po asfaltce. Bylo tady krásně a manželka byla stále nadšenější. Naštěstí se už i oteplilo. Když jsme se dali lesní cestou dolů k řece, začal jsem si připadat úplně jako v Jeseníkách. Tak to přece vypadá na Vidlách! Dole pod kopcem jsme překonali malý mělký přítok Aoosu a dali se k řece doleva. Kdybsme šli ještě 50 do kopce, uviděli bysme po levé straně ony „laguny; takto nám ale zůstaly pro tuto chvíli skryty.
Dole u řeky už někdo evidentně tábořil, ale přístup k vodě tady nebyl nic moc. Asi to bylo už tady, kde začala manželka navrhovat, ať tady zůstaneme déle – mám totiž pocit, že naše dnešní rozepře začaly hned u vody. Což o to, je to tu krásné, ale přece jen jsme nejeli 2000 km jenom proto, abychom si vychutnávali krásy Jeseníků, potažmo Fatry – protože přesně takhle to tu vypadalo. Toto jsem opakoval manželce i po několik dalších hodin, ale úspěch to moc nemělo. Na rozdíl od ní jsem měl totiž nastudován Aoos-Vikos a věděl jsem, že tam to vypadá úplně jinak a že takovou krajinu „pár“ kilometrů od baráku rozhodně nemáme (na rozdíl od Valia Kaldy).
Manželka se pak vydala s malou dolů po proudu řeky a já jsem zatím trucoval na místě. Později jsem se zašel podívat za nima, ale jediné, co jsem na svém názoru mírně poupravil, bylo to, že v Jeseníkách takhle velká řeka není - takže je to Fatra. Následně jsem se stranil kolektivu, byl nemluvný a dával pasivní rezistencí najevo, že už jsme se vyčvachali a můžem jet – jinak zase dojedeme za noci. Nemluvě vůbec o tom, že bysme tady znovu přespali!!!! To by se mi úplně zhroutil time management! Zajímavé je, že i ty 4 týdny, na které jsme tentokrát jeli, se začínaly s ohledem na to, co jsme chtěli všechno stihnout, jevit jako naprosto nedostatečné.
Nakonec jsme se dohodli, že holky tam zůstanou a já zajdu pro auto – cesta byla dost dobrá na to, abych dojel k řece i s plně naloženým neagrotikem. Rychlým tempem jsem byl za chvíli u ubytovny, ovšem když jsem dojel, manželka nikde. Začal jsem už lehce zuřit – nesnáším, když musím něco hledat! Naštěstí se manželka po chvilce vynořila úplně z druhé strany a byla nadšená ještě víc (jakkoli ještě více excitovaného stavu lze dosáhnout jen stěží). Vylezla totiž nahoru do svahu a dole uviděla tu nááádhernou scenerii. Pěkné, tady mi to zase pro změnu silně připomínalo Jeseníky. „Vypadá to tu jak to místo, kde jsme byli loni na podzim s vašima na hřiby. Akorát ta řeka je tu větší. Co to bylo – Vidly?“, zpražil jsem její nadšení. Dole byl vidět nějaký starší naturistický pár, ale (asi v reakci na to, že tam nejsou sami) se brzy začali balit a zmizeli.
A tak jsem učinil další dnešní ústupek a domluvili jsme se, že vytáhneme vařič a uděláme si dole u řeky jídlo. A potom už pojedeme! Nálada se mi postupně zvedala ze strašných mínusů až někam do trojného bodu. Už při jídle jsem začal řešit, jestli to vzít po žlutých cestách tak, jak nám to nalinkoval Christo, nebo to vzít jižněji po červených – to podle mapy vypadalo kratší, ale hlavně mnohem sjízdnější. Ke slovu se již dostala mapa Zagori 1:50 000, která žlutou šalamounsky označovala jako hlavní, ovšem nezpevněnou cestu. Což může v praxi (a v Řecku) znamenat téměř cokoli. Rozhodli jsme se pro žlutou. Nejdřív jsme se ale vydali na obhlídku Vovousy.
I tady se to manželce strašně líbilo – mně sice taky, ale na dovolenou bych tady (na rozdíl od ní) jet nechtěl. Anebo jen v případě, že bych už nemusel chodit do práce a měl času, kolik mě napadne. V tom případě bych tady taky rád strávil nějaký ten den. Vovousou jsme se procházeli v čase siesty, takže tady bylo naprosto liduprázdno. Uviděli jsme tady první kamenný most (to byl důvod, proč jsme se tady šli podívat) a pod ním, na rozdíl od Zagorie, kde bylo většinou jen suché koryto, tekla i řeka. Ve vrisi jsme nabrali horskou (ledovou) vodu (vynikající!) a vydali se konečně zase na cestu.
Do Laisty to podle mapy vypadalo docela daleko, tam už měla začít zase asfaltka. Po cestě jsme minuli první živáčky, kteří, jak je dobrým řeckým zvykem, téměř zatarasili celou cestu. Řeckým specifikem také je, že když vás řidič zátarasného vozu z dálky uvidí, udělá následující – vezme vás na vědomí. Pak neudělá nic. Když už dojedete až úplně k němu, většinou se po vás ohlédne jako po dotěrném hmyzu – a je asi úplně překvapen, že jste tady skutečně dojeli a on bude – jakkoli se mu to zdá neuvěřitelné – muset ALESPOŇ zavřít ty dveře rozlapené přímo do cesty. S autem samozřejmě neuhne, nebuďme naivní. Buď projedete, nebo se pod váma utrhne krajnice a vy se zřítíte dolů. Aha, zapomněl jsem doplnit, že téměř určitě vám bude rukou ukazovat signál „siga, siga“ (klídek, vole) – dlaň ruky směřuje dolů, ruka pomalu a rozvážně pumpuje nahoru/dolů, a tvářit se při tom velmi unaveně (kurastika). Při této příležitosti jsme se zeptali, jedeme-li dobře na Listu (ano) a jestli se tam s tímhle autem dostaneme (jó, proč né… - co jim máme říct, když se ptají, ne?) a jestli se dá někde špatně odbočit (ale kdeže, to je lehké, pojedete pořád po cestě).
A tak jsme vyjeli na chomato dromo. Ze začátku nevypadala špatně, ale to se po několika odbočnách doprava i doleva (mapa tiše mlčela) výrazně změnilo. Poučen včerejškem a pohledem do mapy na délku i klikatost žluté trasy, jsem se již brzy rozhodnul, že tentokrát mi to za ty nervy nestojí a zvolím klid červené asfaltové cesty směrem na Elatochori – Kastanonas – Doliani – Leptokaria – Fragadhes – Kipi. A dál se uvidí. A tak jsem to otočil a jel lesem zase zpátky. Zátarasník byl pořád ještě rozcapen na cestě, tak jsme mu oznámili, že to nedáme a volíme jistotu asfaltky.
Cesta byla sice pohodlná, leč dosti serpentinovitá. Teď zas bylo na manželce, aby mi dala vyžrat všechnu nashromážděnou nelibost dnešního dne. A tak jsem si spolu s Ivanem Mládkem mohl zazpívat: „prožiju den ponížení, posměchu a modřin, proč večer není blíže…“ Vždycky mi připadá, jak kdybych ty klikaté cesty snad projektoval.
„Tak aspoň zastav!“ reaguje na moje argumenty.
„To budeme furt stát a cesta se protáhne na nekonečno“, říkám zase já.
„Tak si otevřeme okno!“
„Dyť mám puštěnou klimu a venku je mnohem horší vzduch, než tady!“
„Malá bude blinkat!“
„Kecá, furt to na nás hraje…“
„No tak vidíš, teď jsme obě dvě špinavé!!! Blbče!“
“Hmm…, pro tentokrát nelhala…“
Zastavili jsme ve Fragadhes. Kousek za Fragadhes by už se cesta měla narovnat a měli bychom být z nejhoršího venku. Bylo před pátou, tudíž pořád ještě siesta. Tady jsme nepotkali vůbec nikoho. Byla tady taverna s nádherným platanem a ještě nádhernějším výhledem, ale byla ještě zavřená. Malá se odreagovala a my jsme mohli jet dál. Za Fragadhes se za odbočkou na Kipi cesta začala skutečně rovnat a i nálada ve voze se zlepšila. Strašně to ve mně evokovalo pocity z dětství, ale moc nevím, čím to bylo: jestli krajinou nebo barvami… takhle asi vypadalo léto mého dětství.
Brzy jsme dojeli do Kipi, a protože ve Fragadhes bylo všechno zavřené, zašli jsme si do kafeterky tady a do rodiny se vrátila pokojná prázdninová atmosféra. Zagori se už pomalu začala hlásit – jednak cenami a taky upravenými kamennými domy. Za Kipi je podle mapy několik mostů, my jsme se byli podívat na tři: Kontodimos, kde jsme již z dálky slyšeli vyhrávat tranďák, a když jsme přišli blíž, uviděli jsme první horolezce trénující na skutečně nelehkém úseku. Pouštět si k tomu rádio mi ovšem přišlo jako solidní úlet.
Dalším mostem byl Plakidas, onen známý trojhrbý kamenný soumarský most známý z tolika fotek a pohlednic a často téměř reprezentující celé Zagori. Most byl skutečně krásný, stejně jako zelená kopcovitá krajina kolem. Zajímavé je, že oproti fotkám jsou všechny ty mosty mnohem větší a mohutnější, speciálně ve Vovouse jsem si říkal, že muselo být zajímavé to stavět. Posledním mostem je Kokoros zapuštěný mezi dvěmi skalami.
No a protože večer se začal nepříjemně blížit, vyrazili jsme rychle k cíli naší cesty – Christo nám totiž doporučil místo, kde můžeme stanovat – prý tam dost možná potkáme i další stanující. Po cestě jsme jen mírně odbočili do Ano Pediny, ani už nevím proč, ale vím, že jsme se shodli na tom, že tady už to „smrdí penězi“ – všude se stavělo, opravovalo, renovovalo – sice nijak masivně, ale tou svou úpravou to tady vypadalo málem jako v Bavorsku (celé jsme jim to, pravda, nekontrolovali). Součástí Ano Pediny je i klášter.
Do Aristi to už nebylo tak daleko, ale nejdříve bylo třeba vystoupat do výško cca 1000 mnm, takže rovná cesta ve stoupání rozhodně nebyla, ale naštěstí to netrvalo moc dlouho. Nahoře se nám otevřely krásné výhledy, ale bylo už dost šero na to, aby z toho vylezla kvalitní fotka.
Z Aristi jsme serpentinami sjeli dolů k řece Voïdomatis – kolem řeky se ještě balily hordy lidí, kteří tady přes den vegetili, a vypadali nějak trochu podivně, tak jaksi přičmoudle či co. Řeka byla skutečně nádherná, neuvěřitelně modrá a taky neskutečně studená. Prošli jsme se kolem dokola, ale snad i díky tomu šeru se nám to tady na stanování moc nezamlouvalo. Nikdo tady netábořil, od řeky šla znatelná zima, a kromě toho jsme byli ještě svědky toho, jak se k mostu přiřítilo nějaké terénní auto, z něj vyskočili dva mladíci v maskáčích, vylezli na most, z něho se podívali kam jen to šlo a jeli dál. Vůbec jsme nechápali, co to mělo znamenat, ale došlo nám to už skoro za tmy, kdy nám jeden z místních rybářů důležitě oznámil, že tady nemáme po deváté hodině večerní co dělat, že je tady národní park, a ať si přečteme tu informační tabuli, co je tady. A tak nám došlo, že ti v těch maskáčích asi byli strážci NP, a že i přesto, že jsme v Řecku, zas až taková volnost konkrétně tady asi nepanuje (nemluvě o tom, že v ČR by nás stanovat v NP asi nenapadlo).
Žena se pak ještě bavila s jiným rybářem, který nám pro změnu řekl, ať se na toho vola vykašleme, že má beztak někde nahoře hotel a nestrpí, aby mu utíkaly kšefty. On sám má sice v Papigu taky hotel, ale ať si prý tady klidně rozděláme stan, a kdyby ten hňup šel náhodou kolem a měl pindy, tak ať mu řekneme, že jenom nakrmíme děti a pojedeme. To „nakrmíme děti“ nám několikrát zdůraznil, Řeci na děti holt dají. Mezi náma – bylo už po deváté, a nikdo z těch rybářů, co tam byli – včetně chytráka - tam podle příkazů NP už neměl co dělat.
Srovnával jsem taky rozsah NP podle tabule a naší mapy, a je jen dobrým řeckým zvykem, že každý zdroj tvrdil něco jiného. Nakonec jsme ale stejně ztratili chuť zůstávat tady přes noc, evidentně se asi od dob Christova táboření situace změnila a stanovat někde, kde to ani Řekové sami příliš netolerují, se nám nechtělo. A tak jsme už za tmy sedli do auta a jeli zpátky do Aristi s cílem najít nějaké ubytování na jednu noc.
Po cestě se manželka na začátku Aristi stavila do nějakého hotelu, kde jí dali „special offer" 50 €/os vč. snídaně, ale jednak se jí tam nelíbilo, a kromě toho jsme si odvykli platit za ubytování takové sumy (samozřejmě vědomi si toho, že na jednu noc a se snídaní a navíc v tomto drahém regionu to zas tak moc nebylo) a jeli jsme dál.
V Aristi hned vedle náměstí oslovila manželka fusatého vlasatého indie chlapíka, co vypadal jak Psarantonis, a zeptala se ho, jestli by nevěděl o nějakém levnějším ubytování. Chlapík byl naštěstí místní a bez váhání ukázal na barák naproti zídce, na které seděl. Domácí bydlí támhle kousek do kopce, takže za nima stačí zajít a zeptat se. Na domácí se naštěstí dalo i přes absenci zvonku či čehokoli podobného dovolat, neboť pan domácí Nikos seděl venku na terase.
Akce se ihned ujala jeho žena Afrodite - naštěstí měli volno, a kromě toho jsme se domluvili na jednu noc na přijatelných 30 € za studio. Zítra ale musíme studio vyklidit, protože ho už mají rezervované nějací lidi ze Soluně. To nám naprosto vyhovovalo, naházeli jsme si nejnutnější věci dovnitř, dali nabíjet všechny elektrozařízení, co jsme měli, vytáhli mapu, naplánovali program na zítřek a zalehli dostatečně znavení po dlouhé klikaté cestě.
Náhledy fotografií ze složky NP Valia Kalda