Jdi na obsah Jdi na menu
 


26. 11. 2009

Středa 22.7.2009 - po stopách velkých Makedonců

Ráno bylo prádlo samozřejmě ještě vlhké, ale to je můj problém, protože kdo asi tak skládá věci do kufru? Máme ukázkové vedro a samozřejmě ani zdaleka nevyjíždíme brzo ráno, jak znělo (mé) zbožné přání, ale až někdy kolem deváté, což ale na naše poměry není tak zlé. Program máme vskutku bohatý: Pella, Vergina, Vovoussa. Dáme na Honzu, a volíme trasu přes Serres a ne zkratkou rovnou na cestu na Soluň. Za Soluní se dáme na západ směrem na Edessu a už po pár kilometrech dojíždíme do našeho prvního dnešního cíle – Pelly.

 

Pella

Pella je údajně rodištěm jak Filipa II. Makedonského, tak jeho synáčka Alexandra zvaného Velikého. V jejich době to tam ale vypadalo úplně jinak – Pella byla přímořským městem, ovšem v důsledku staletých nánosů řek Loudias, Aliakmonas a Axiomos a vysychání jezera u Giannitsy, už u Pelly není po moři ani památky – leží teď 23 kilometrů ve vnitrozemí. Samo okolí tomu dost nasvědčuje – vypadá to tam opět jako na Hané – rovná placka, jen v dáli směrem na severozápad jde vidět hory – na můj vkus je to tam příliš placaté. I samotné vykopávky jsou skryty mezi kukuřičnými poli – jednou jsme se museli vracet, protože jsme měli pocit, že za zatáčkou narazíme do kombajnu nebo vjedeme někomu do stodoly.

ObrazekZ Pelly samotné toho do dnešních dnů moc nezůstalo a návštěvu lze doporučit snad jen fanouškům historie, popř. bývalým místním inkarnacím, které si chtějí osahat genius loci (díky výše zmíněné změněné geomorfologii ovšem dnes již taktéž ještě více skrytý pod úrodnými nánosy řek).

To, co se z Pelly nejvíce dochovalo, jsou mozaikové podlahy z různých paláců – mozaika s Dionýsem na panterovi, Theseův únos Heleny, Štvanice na jelena, Hon na lva, Boj Amazonek atp. Stojí tady i pár sloupů, jsou tady lehce zrekonstruované zbytky agory, ale na to, že tohle kdysi bylo (pravda, ne tak úplně dlouho) hlavní město Makedonie, chvilku potažmo světového impéria, toho tady zas moc k vidění není. Aha, aby toho nebylo málo, muzeum bylo zavřené. A za plotem jsou už semafory a začátek Nové Pelly…

V době našeho příchodu byl areál téměř prázdný – až na americkou grupu, které jsme se vyhnuli tak, že jsme zvolili úplně jiný obhlídkový okruh. Malá kupodivu i přes slunce vysoko v nadhlavníku nijak nekvičela, a tak jsme si mohli vše v klidu prohlédnout. Nutno říct, že mozaiky se nám moc líbily a manželka hned pojala úmysl si něco takového doma taky vytvořit. Líbil by se mi sice celkový výsledek, ovšem samotný proces tvorby by byl, obávám se, značně zdlouhavý…

Prohlídku jsme zakončili stylově v kafeterce přímo v areálu, a nebýt 2 chlapíků s křoviňákama mydlících nepočetné lodyhy řídkých travin, sedělo by se nám tam ještě líp. I přesto (a přes to zavřené muzeum) jsme však návštěvu hodnotili pozitivně – oběma se nám tam líbilo.

ObrazekDalším bodem dnešního putování bylo předchozí hlavní město Makedonie - Vergina aka starověké Aigy. Manželka si vymohla, že tentokrát bude navigovat ona a ať si vyberu – buď ona nebo Honza. Tak jsem to nechal na ni, ovšem Honzu jsem nechal zapnutého (po dalších protestech jsem ho naklonil tak, aby ho neviděla). Manželčina strategie pak byla jednoduchá – udělat nejlépe přesný opak toho, co chce Honza. Honza nás tlačil pořád doleva na jih, manželka na to, že chce jet přes Alexandriu. A když jsme vyjeli z Alexandrie, dojeli jsme nechtě až do Verie. Tam jsme začali mít značný problém s tím, jak sjet z dálnice (nejdříve s tím, jak na ni najet) a tak jsem zase pro změnu dal na Honzu. Intuitivně jsem se tlačil dolů na jih a i Honza mě v tomto poťouchle podporoval, protože mi tvrdil, že tam cesta je. Krásná asfaltka se postupně změnila na živičnou, a pak už jsme zvesela vjeli do broskvových sadů (Vergina je vyhlášenou ovocnářskou pěstitelskou oblastí) – v reálu sice po hliněné sadové cestě, podle Honzy ale po normální. Když už jsme dojeli do míst, kde nebyla cesta v trávě vidět, otočil jsem auto, manželka pohnojila broskev a při té příležitosti nabrala plnou náruč jejich plodů. Broskve byly veliké a vynikající! Když jsme se kolem broskvozpracujícího kombinátu dostali zpět na asfaltku, vzal jsem to tentokrát už úplně podle svojí intuice a nakonec jsme lehkým obloukem do Verginy dorazili.

 

Vergina

ObrazekVzali jsme to směrem na Palác + něco a dorazili k opuštěné hrobce (makedonský hrob s jónským sloupovým průčelím). Ve strážní budce před hrobkou nám místní paní na naše odborné dotazy neřekla v zásadě vůbec nic, a když jsme se jí ptali, kde je ten palác, tak nám neřekla taky skoro nic, tedy kromě toho, že tam nic není, že se tam nedá jít, a že tam můžeme jít buď pěšky nebo autem. Efxaristó póli! Hrobka (údajně snad nějakého šlechtice) byla nicméně pěkná, krásně zachovalá, a kromě toho byla i pod plechovou střechou, což jsme vzhledem k hodině (cca 14:30) i teplotě (cca hodně přes 30) uvítali.

Palác měl ležet někde nahoře na kopci. Naštěstí cesta od hrobky nám moc šancí zbloudit nedala, a tak jsme dojeli až k zavřené bráně – vstup zakázán, probíhají archeologické práce. Protože nás ale (jistě velkolepý) palác zajímal, rozhodli jsme se pro obchvat plotu a po pár metrech narazili na velkou bránu zajištěnou řetězem. Škvíra mezi křídly vrat byla i přes mou redukovanou váhu pro mou postavu nedostatečná, nicméně manželka se tam za lehkého zmatkování našeho dítěte protáhla a vybavena foťákem se vydala palác zdokumentovat. My jsme se zatím porozhlédli po okolí – a bylo opravdu nádherné. Tady, na úpatí hor, se mi líbilo mnohem více, než v Pelle.

Mezitím se žena vrátila – i ji při prohlídce stihnul stres zděděný po otci, který dodržuje úplně všechny příkazy a zákazy a kterého vtipně na podzim vystresovala Lefta s tím, že když jsme v EU, tak by měl mít výbavu auta stejnou jako ona, tj. včetně velkého hasičáku – hned se po něm začal pídit…

Žena byla vystrašena z toho, že:

  1. ji v odpoledním žáru překvapí hlídač, který se vynoří z díry mistrně skryté v zemi
  2. ji sežere některá z mnoha ještěrek pohybujících se po areálu vykopávek bez platné vstupenky
  3. ji poraní některé z drze se tyčících stébel trávy
  4. zvrkne si kotník v jednom z mnoha rygolů umístěných mezi drzými stébly trávy
  5. ji překvapí ufonský útok ze vzduchu

 

Poznámka Paní Vigové:

Příště už nikam nepolezu, ty tlusťochu, ani se nevlezeš mezi šprušle! Děláš si ze mě akorát srandu!

 

Areál paláce prý byl dosti rozlehlý, ale kromě fotek podlah (zdá se, že bez mozaik) a děr v zemi (potenciálně velmi nebezpečných) tam toho moc k vidění nebylo. Ale podle informací hlídačky z hrobek to bude po otevření velkolepé! Tak jsem zvědavý.

ObrazekOd paláce jsme se vrátili dolů k hlavní atrakci Verginy – královským hrobkám. Nejdřív jsme měli lehký problém je najít, ale nakonec jsme se přes velmi vkusnou prodejnu suvenýru dostali do areálu parku kolem tumulu. Okolí samotné je upraveno naprosto vzorově a udržováno stejně tak – všude krásně zeleno, zastřižený trávníček, všude stromy, keře a levandule. Chodbou se vchází do potemnělého „kopce“, ve kterém jsou samotné hrobky. Hlavní atrakcí je asi (pro mě rozhodně) Filipova hrobka – to, že je jeho, se usuzuje na základě určitých zvláštností, jako je např. kratší holenice (bronzové brnění na holeních) – Filip měl jednu nohu kratší, výzdobu hrobky tvořenou evidentně ve spěchu apod. Do hrobky se vejít nedá a nejdou vidět ani Filipovy kosti – dokonce tam ani nejsou, jak jsme zjistili od bdělé hlídačky. S tím, že tam ty kosti nejsou, a jsou místo toho někde „na zkoumání“ v laboratoři, taky nesouhlasila – proč by se na ně lidi nemohli podívat, když tady patří? Když už jsme u hlídačů, bylo jich tam vícero a byli opravdu bdělí -nepodařilo se mi vyfotit vůbec nic, jen Filipovu hrobku.

ObrazekA že se bylo na co dívat – larnax (pohřební schránka celá ze zlata) na kosti (dost mě udivilo, že se všechny kosti a lebka do tak malé skříňky vejdou) Filipa a nějaké domnělé princezny, věnce na hlavu taktéž celé ze zlata (mistrná zlatotepecká práce) – nejvíce se mi líbil ten princeznin, výzbroj z Filipova hrobu….

Mimochodem, když už jsme u Filipa, tak to je pro mne jeden z největších borců v dějinách – v dobách, kdy se jako první věc po nástupu na trůn řešilo vyvraždění všech potenciálních uchazečů o trůn, on nic takového neudělal, dokonce svého synovce (původně právoplatného dědice koruny) nechal vyrůstat na svém dvoře bez toho, aby mu cokoliv hrozilo… Sliby, které dával svým protivníkům po jejich podmanění, dodržoval… prostě King jak Diamond. O návratu starých časů po jeho smrti svědčila i jedna z hrobek – myslím že se jednalo o nějakého potomka Alexandrova – nejdřív si vzala tyhle věci na starost Alexandrova máti Polyxena/Olimpiada (podezřelá dodnes se zosnování atentátu na Filipa), která „vyčistila“ Makedonii ode všech, kteří by mohli jen náznakem ohrozit Alexandrovo postavení, pak dílo zkázy dokonali Alexandrovi nástupci, kteří se stejně důsledně postarali o ty, co zbyli po bývalém Megasovi…

I přes vyšší vstupné toto místo můžu všem jenom doporučit.

Venku nás přivítalo pravé nefalšované neklimatizované vedro a naše malá to řešila tím, že začala pobíhat kolem zavlažovacích trysek. Na závěr jsme se ještě stavili do suvenýrů, kde jsme nechali o dost víc, než jsme původně zamýšleli: řecké nálepky na auto (konečně z plastu, takže by měly přežít i zimu), malá chtěla řeckou vlaječku, já jsem si pořídil tričko a přívěsek (na krk, skončil ovšem na zrcátku v autě)… jen žena si nic nepořídila – chtěla si sice taky něco koupit, ale laciné tretky ji již nedokážou uspokojit, a na nabídku předražených šperků z necetkového materiálu jsme nereflektovali. Prodavač s námi byl ale, myslím, vcelku spokojen, a to i přesto, že jsme si nezakoupili naučné DVD s komentářem v češtině a slovenštině – prodavačův syn měl přítelkyni rovněž ze Slovenska.

ObrazekSpokojeni s nákupy i Verginou samotnou jsme to vzali navzdory Honzovým protestům na západ a zakrátko dojeli k jezeru/přehradě pod Veriou. Tady jsme se na chvilku zastavili a posvačili ve stínu mohutných platanů. Dokonce tady měli i vrisi (pramen s kohoutkem). Když jsme jeli po mostě přes přehradu, Honza se nám málem utopil – žádnou cestu tam neměl. Ve Verii jsme ještě využili služeb starého Marinopoulose či Masoutise (kdo se v nich vyzná), a pak už to vzali směrem na Grevenu.

Po příjezdu do Greveny (která na mne působila pořád stejně rozkopaným dojmem) jsem vytáhnul dříve zmíněný papírek s poznámkami vyvedenými červenou učitelskou propisovačkou daskalose Christose a začali jsme hledat odbočku na Mavrane a Zakas – což byl docela problém. A tak jsme se zeptali nějakého staršího chlapíka, který nás hned využil a svezl se s námi. Nejvíce mě na něm zaujal jeho šílený přízvuk: např. Zakas vyslovoval jako Džaka! a znělo to jako japonský bojový pokřik.

A tak jsme se dali „vyhlídkovou trasou“ – když tudy pojedete, uvidíte všechny krásy místního regionu, nalákal nás Christo. No, den už se chýlil k večeru, tak doufám, že to nebude samá serpentina. První zastávka „worth seeing" nesla označení Spileo – u ní byla vyhotovena značka kamenného soumarského mostu. Vzpomněl jsem si, že o Spileu Christo prohlásil, že je to odbočka z trasy (a pak se zase musíme vrátit na hlavní), ale že ten most tam stojí za vidění. Po cestě po hlavní jsme nejdříve potkali stádo ovcokoz, a pak i řidiče náklaďáku, kterého jsme se dotázali, kam do Spliea – manželka mi dodnes tvrdí, že byl fest ožralý; taky nás hned pozval na panaghiria (vesnickou zábavu) někam tam do dědiny.

Když jsme šťastně dojeli do Spilea, slunce už bylo za obzorem. A když se manželka na platii (náměstí) zeptala, kde je ten most, zeptala se jí na oplátku tázaná žena: „a který myslíte? Tady je jich víc.“ Tak jsme se pídili po tom nejbližším, ale podle výkladu zas tak blízko nebyl… a tak jsme most, kvůli kterého jsme tady jeli, vypustili z plánu a dotázali se, je-li možno se do Perivoli dostat i přímo od nich, nebo se musíme vrátit na hlavní. Tato otázka rozdělila osazenstvo této i přilehlé taverny na dva tábory – jedni tvrdili, že bysme k tomu potřebovali lepší auto (4x4), druzí pro změnu, že naše Oktávka je dostatečně způsobilá i na chomato dromo (nezpevněnou cestu), a že je to úplně v pohodě. Když jsme se zeptali, jak dlouho se po té chomato dromo jede, co myslíte, že nám odpověděli – ano, a) je správně: to je kousek a nemůžete nikam zabloudit. Kdo zná Řeky (sám se často hrdě za znalce prohlašuju) ví, že to byl výklad...... ehm, řekněme velmi nepřesný.

ObrazekKdyž už jsme se totiž konečně dostali z náměstí blokovaného řidičem, který měl v uličce zajisté velmi důležitý hovor se sousedem, získali jsme (po na náš vkus značně nekrátkém úseku šotoliny, která už měla dávno dávno dávno skončit) dojem, že budeme tady v horách muset asi přespat – cestu zpátky bychom pravděpodobně už taky nenašli. Přiznávám, že tady mi aspoň psychicky pomohl Honza: sice na jednu stranu dokázal akorát tak konstatovat, že jezdíme po lese, ale když jsem si mapu zmenšil, byla na jejím okraji vidět nějaká cesta – což mi pomáhalo v rozhodování, kterou cestou se na příští odbočce dát. Za stále výraznějšího smrákání jsme najednou z ničeho nic narazili na krásnou černou asfaltku a dali se špatně doleva, abychom dojeli na konec světa, kde medvědi dávají pac a pusu na dobrou noc. Manželka byla opět vyslána na výzvědy a zjistila, že tady žádné ubytování nemají (jen restauraci) a že máme jet nahoru. A tak jsme se vydali noci vstříc, abychom vychutnali krásy NP Valia Kalda, ve kterém jsme se nacházeli.

Zbytek cesty už ale kupodivu proběhl bez zádrhelů, i naše obyčejná mapa Řecka 1:800 000 nás dokázala velice dobře navést k cíli. Honzu jsme přepli na zobrazování nadmořské výšky; tady nám to ukázalo 1500 mnm. Když jsme dojeli do Vovoussy, byla už dávno tma.

Zde se nám ale informace Christa velice hodily – věděli jsme, že ubytovna je proti proudy řeky Aoos, takže jsme se vydali tímto směrem a po cca 2 km jsme dorazili k cíli. Ubytování stálo přesně tolik, kolik tvrdil Christo: 10 € na osobu; za osobu považovali i naši 5letou dceru, ale s tím už začínáme počítat. Ubytovna byla hezká a čistá a na pokoji se 4 poschoďovkama jsme byli sami. Malá byla nadšená a hned si rozdělala i s plyšákama pelech nahoře. My jsme si původně chtěli zajít dolů na ouzo (čti uzo, vre!), ale den byl přece jenom náročný, a tak jsme dali přednost sprše a pelechu.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Pella, Vergina

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

25.martiu

(Aša, 16. 12. 2009 6:10)

Jako, že jsem malověrný Řek? Ani nevím, že u nás něco má být. A navíc tady nejsem. A přidej fotky a zbytečně se nerozptyluj :-)))

25. martiu

(Vigo, 14. 12. 2009 19:52)

Hanba všem malověrným Řekům, kteří se neúčastní řecké zábavy ve svém domovském městě! :o)
Jinak máš pravdu, fakt jsem to zapomněl dát do menu. Ale nechám to tak, dokud tam nebudou všechny fotky.

Vikos

(Aša, 14. 12. 2009 12:26)

Hanba? Tos myslel na mě? !! :-)) A proč to nemáš v liště na boku jako jiné? Kdo to má hledat někde v textu, který jsem už četl tolikrát, že jsem na ten odkaz zapomněl :-)) Ale foto dost dobrý :-))

25. martiu

(Vigo, 13. 12. 2009 21:04)

Hanba! A fotky (zatím ještě ne všechny) jsou přece tady:
http://www.pan-vigo.estranky.cz/fotoalbum/np-aoos---vikos

Vikos

(Aša, 13. 12. 2009 13:33)

No já myslím, že se kolem 25.Martiu nepotkáme, já totiž nikam nejdu :-). A kde máš ty fotky?

-> Vikos

(Vigo, 8. 12. 2009 18:16)

Nazdar, abyste neřekli, že nic nedělám, dám sem zatím aspoň nějaké fotky, k psaní jsem se ještě nedostal :o(
A neboj, kolem 25. Martiu zas bude plno řeckých zábav, tak se na nějaké určitě potkáme :o)

Vikos

(Jirka, 8. 12. 2009 16:53)

Zdravím tě ! A moc chválím to, co jsem si mohl přečíst. Všiml jsem si že jste cestou na Verginu to vzali trochu bokem... když jsem letos jel po Egnatia odos tak někde na dálnici (blízko Veroie, nevím už jistě a na fotkách co jsem cvakal v průběhu cesty po dálnici to asi nenajdu )jsem určitě viděl tabuli v hnědé barvě označující odbočku k historicky cennému místu Vergina . Její návštěva mi byla doporučena už jinými ( např. Miltiadisem z recko.name ) bohužel tam jsem jel na Lefkádu a zpátky se zase přesouval z Meteor na Chalkidiki. Každopádně někdy v budoucnu se tam podívám.
Jo a už vím, proč tě Aša škádlí... methávrio.. tak co bude Vikos ? Viděl jsem pár záběrů na jednom DVD od jedné cestovky a moc mě to také zaujalo. Ono vůbec je v řecku co prohlížet a kam zajet... Máme to poznávání na ještě dlooooouhou dobu.
Srdečně tě zdravím a doufám, že se zase někdy potkáme !
Jirka

Vikos

(Vigos, 28. 11. 2009 18:53)

Vikos bude, methávrio :o)
Jinak máš pravdu, Delfy, to byla fakt síla, to rozhodně není obyčejné místo, a na Akropoli se dlouho chystám, ale chce to mimo sezonu...

:-)

(Aša, 28. 11. 2009 9:56)

No supr a vidíš, že to jde když se chce a ávrio netrvalo až tak dlouho. Joo a co Vikos?
Já nemám pocit, že bych byl reinkarnaci někoho a přesto genius loci na mě v Řecku silně působí. Místa jako Pella a Vergina mají svoji sílu, ale nejsilněji na mě působí Delfy a Akropol. Díky a pokračuj, těším se na Vikos, protože na příští rok hledám totiž motivaci a třeba mě inspiruješ :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA