Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 2. 2010

pátek 24.7.2009 – Vikos

Ráno jsme si nejdříve ze všeho udělali Elliniko, poseděli na terase před studiem a sledovali, jak vedle vyklízejí apartmá ženské ze Soluně – Afrodité byla strašně ukecaná, a tak jsme hned v mžiku znali jejich CV – jedna je doktorka, druhá asi nějaká psycholožka nebo tak něco s dětma, „protože jsem slyšela, jak jí někdo volal a bavili se o…..“, líčila nám překotně, přesto však nenápadně a spiklenecky Afrodité. Co nevěděla, neřekla. Na to, kolik jí už bylo, byla neuvěřitelně energická…

Stěhování jsme sledovali se zájmem, neboť už včera nám Afrodité nadhodila možnost se do apartmánu přesunout, „ale ten už je o dost dražší… Domluvíme se zítra!“. My jsme jí už včera sice říkali, že nemáme moc chuť utrácet, ale aspoň jsme si ujasnili, kolik bychom byli ochotni zaplatit. Jen se doktorky odvalily, přistoupili jsme k vyjednávání a myslím, že jsme nakonec byli spokojeni všichni. Cenu prý nám dala tak nízkou, že to nikomu nikdy nesmíme říct. Řeky je třeba brát s rezervou, na druhou stranu je ale skutečně možné, že nám dala oproti těm, kteří si to tam rezervují s předstihem, slevu výraznou. Možná zapůsobila i naše malá, kterou si Afrodité velmi oblíbila a na kterou s oblibou pokřikovala, např. „Sofula, fa se skotaso!“ čili „Sofi, já tě zabiju!“ – toto vyznání mě skutečně zaujalo.

ObrazekA tak jsme si přeházeli tašky ze studia do apartmánu, něco ještě přidali z auta a vydali se vstříc hlavnímu zázraku – nejhlubšího kaňonu světa Vikos. Pokud se vám vybavuje nějaký jiný kaňon, který by podle vás mohl být třeba hlubší, tak vězte, že Vikos je hlubší než např. Grand Canyon proto, že za kaňon se považuje jen takový útvar, kde vyhovuje poměr hloubky a šířky. Takže např. známý Grand Canyon sice je cca o 600 m hlubší, ale asi je příliš široký a není tudíž považován za kaňon. Toto prvenství si vybojovali Řekové s Viksem (kdo ví, co za to museli Američanům dát, beztak minimálně Smyrnu).

Do Vikosu se dá sestoupit buď ze severu ze stejnojmenné vesnice, nebo z jihu z Monodendri. My se chystáme pro první variantu. Vikos je z Arsiti vidět, je to víceméně ve stejné výšce, dokonce se ani nemusí moc serpentinovat.

Do Vikosu jsme dorazili kolem půl desáté a bylo vcelku překvapivé, leč mně velice příjemné vedro – tady asi všechny ty skály fungovaly jako akumulačky, protože pod 35°C jsem snad teploměr v autě přes den neviděl nikdy ukazovat. Osvěžili jsme se ve vrisi nahoře a vydali se strmě dolů. Jen jsme vyšli, potkali jsme na chodníku želvu. Vypadala už velice letitě, ale když jsem ji zvednul, vůbec z toho nebyla nadšená a divoce mávala nohama. Nejvíce mě zklamala malá, která místo totho, aby se spektakulárně s „chelonou„ vyfotila a zafrajeřila pak před kamarádkama, které doma chovají takové ty malé želvoblešky, bála se jí jen dotknout. Cesta dolů (resp. pak nahoru) moc stinných míst nenabízí, jen sem tam nějaký ten skalní převis, kterého jsme vždy využili, a tak už jsem po cestě dolů řešil, kam až po cestě nahoru asi vyleze malá a odkdy ji budu muset nést.

ObrazekPokud byste čekali nějaké značení, tak rychle zapomeňte – jde se prostě dolů po katsiko dromo (kozí stezce) a když se dole v keřích těch stezek nabízí více, je na vás, kudy se pustíte. My jsme to vzali kousek více na jih, protože podle mapy tam někde by měl být pramen Voïdomatisu. Dorazili jsme k suchému korytu plnému obrovských bílých kamenů a všude kolem rostly platany. Vypadalo to nádherně a hodně nám to připomínalo přírodu u vodopádů na Samothraki (speciálně nejvíce asi Grigoraki).

Když jsme se vydali korytem směrem dolů (na sever), brzy jsme narazili na vodu. Ovšem něco takového jsem ještě neviděl. Pokud jste na ČT2 sledovali seriál „Po stopách pramenů“ z dílny Bedřicha Bedřicha (tyhle jména mě už od dětství fascinovaly! My jsme např. v dětství absolvovali „výchovné koncerty“, na kterých pro změnu vystupoval klavírní virtuoso Jindřich Jindřich. Vždycky jsem toužil být, stejně jako např. Zedral z Macourkova Křečka v noční košili, v hlavě rodičů ve chvíli, kdy se rozhodují, že své ratolesti dají takové jméno. Nebo třeba Pavlín Jirků! To zní aspoň pseudovzletně. Kurnik, nebo se jmenoval Bedřich Ludvík? Taky dobré.) s místy dosti patetickým komentářem Luďka Munzara, určitě si vybavíte, že prameny velkých řek jsou u nás často v lepším případě nějakou tůňkou, minimokřadem, prostě místem, kterého byste si normálně ani nevšimli. Ne tak Vikos! Prameny bublají zpod země na několika místech a ze suchého koryta je najednou rovnou řeka! A jak studená! Vypadá to neuvěřitelně, taky jsem si to nahrál na foťák.

Vydali jsme se podél řeky dolů, tj. směrem na sever, ale po chvíli jsme zjistili, že po této straně břehu to dále nepůjde a budeme muset přelézt. U břehu se slunil nějaký řecký pár, manželka se s nima dala do řeči a ptala se jich, jestli neví, jak to vypadá na druhém břehu. To sice nevěděli, nicméně náš záměr přebrodit řeku je velice překvapil. Za chvíli jsme pochopili proč….

Nejdříve se na druhou stranu vydala manželka; už předem jsme zjistili, že voda je fakt studená jak sviňa. Já jsem měl 2 břemena: malou v náručí, ale hlavně foťák s klíčema od auta. Hlavně šlo o ty klíče – teprve teď jsem si totiž uvědomil, jaký hrozný průser by nastal, kdybych uklouznul a vykoupal je – na autě totiž nemám klasickou klíčovou dírku, ale jdou otevřít jen elektronicky dálkovým ovladačem. Jak to může vypadat, jsme se přesvědčili nedávnou, kdy je manželka nechala zmoknout – auto šlo otevřít, ale nešlo zavřít. Fakt netuším, co bych dělal, kdyby teď nešlo otevřít…

ObrazekTakže s lehkým stresem, dítětem v náručí a foťákm s klíčema na rameni jsem pomalu přecházel na druhou stranu řeky, pečlivě jsem volil kameny, na které šlápnu i trasu, ve které mi voda nebude sahat až k pasu a pomalu cítil, jak mi začíná ledová voda bodat jehličkami v nohách…. Manželka mezitím dolezla na druhý břeh, a tak na ní volám, ať mi jde naproti a převzala aspoň ten foťák; jenže ta odmítla do vody znovu vlézt s tím, že to FAKT nejde. Když jsem konečně na druhý břeh vítězně dolezl taky, celkem jsem to pochopil. A z druhé strany břehu se ozval potlesk – pro řecký pár to byl očividně nadlidský výkon. Největší sranda je, že po nějaké době jsme zjistili, že strana řeky, na kterou jsme pracně přebrodili, je neschůdná ještě víc a že se tudíž budeme muset vrátit zpátky na první břeh… Dlouho jsme hledali nejschůdnější místo a klíče jsme tentokrát důkladně zabalili do igelitky - nakonec naštěstí vše dopadlo dobře.

Na druhém břehu jsme vylezli výše nad koryto a za chvíli došli k poustevně či kostelíku Theotokos Koimesis, který působil značně zpustošeným dojmem, což v Řecku rozhodně není obvyklé ani v nejmenším; plno nápisů uvnitř svědčilo o práci severních sousedů Řecka. Bylo pořádné vedro, a tak jsme zase slezli dolů k Voïdomatisu. Ve stínu platanů šel z řeky velmi citelný chlad a u vody bylo moc příjemně. Dole u řeky jsme potkali asi 4 rodiny a soudě podle počtu dětí jsem usuzoval na Řeky. Manželka se s nima dala později do řeči a ukázalo se, že se nejedná o Řeky, nýbrž Belgičany. Nutno říct, že už jsem si zvykl na řeckou bezprostřednost, a proto mi belgické studené čumáky připadaly nějak divné. Později, při výstupu nahoru, jsem se s jedním Belgičanem dal do řeči, a bylo vidět, jak se snaží a jak by chtěl, ale prostě se s cizím člověkem moc nedokáže pobavit – to Řekové s tím nemají nejmenší problém.

ObrazekDole u řeky jsme se jednak kochali nádherně modrou vodou a panoramatama celkově a já jsem pojal odvážný plán přeplavat na druhý břeh na štěrkovou plážičku. Manželka se ze všech sil snažila mne od tohoto sebevražedného plánu odradit a zejména si stěžovala na to, že až dostanu uprostřed koryta mrtvičku, bude mě muset vylovit a pak zaopatřit pohřeb a do té studené vody už se jí lézt nechce. Tak jsem se nechal ještě naposledy vyfotit a ruce jsem překřížil do kříže, osvěžil se stejně jako důchodci, kteří se před vstupem do vody taky zchladí vodou v podpaží a na prsou apod, aby je rozdíl teplot neusmrtil – vždycky mi to připadalo strašně srandovní, ale jak stárnu, začínám to chápat, pokřižoval se (nevím jestli zprava doleva nebo zleva doprava a ani nevím, co je katolicky a co je ortodoxně, bo doma mě k tomu nikdo nevedl a jen babička mě naučila Anděličkumujstražničku, což jsem si zapamatoval, bo se to dobře rýmovalo) a vydal se na svou poslední cestu. Mimochodem, Anděličkumujstražničku už si dneska nepamatuju, vím jenom, že to pokračuje opatrujmimoudušičku a pak následuje spojka aby. Na druhý břeh i zpět jsem nakonec doplaval bez mrkvičky – bylo to sice studené, ale dalo se to přežít.

Z výstupu nahoru jsem měl celkem obavy, protože tohle malá určitě nevyleze. Nahoru jsme se vydali o něco dřív, než Belgičani a ti nás vcelku rychle dohnali – alespoň tedy někteří, zejm. skupina větších dětí, která to celé pojala jako závod. A to bylo naše štěstí! Když malá viděla, jak ji děcka začínají dohánět, sama zvýšila tempo a nechtěla to ani za nic dopustit. Výstup nahoru se tedy změnil v mírný sprint s tempem diktovaným tak sedmiletými pronásledovateli. I díky tomu malá vylezla to strašné převýšení úplně sama a byla červená stejně, jako manželka (svou barvu jsem neviděl). Jen těsně pod vrcholem už chtěla vzít, ale nakonec to statečně vylezla skoro sama.

Nahoře jsme se šli občerstvit do nějaké taverny. Měli tam dokonale prázdno, jen v taverně naproti sedělo pár lidí a pak se k nim připojili i Belgičani. Musím říct, že ceny tady byly naprosto strašné. Malá chtěla pitu, tak jsme jí vzali takový ten standardní dílek - stál 5 €, ne-li více. Normálně stojí tak 1,2-2 €. To bylo dobré poučení pro další nákupy. Nanuky naštěstí stály stejně jako jinde. Dali jsme se do řeči s manželkou majitele a zjistili, že pochází z Rumunska. To mě zaujalo, protože tato oblast má silné valašské kořeny, ostatně ta architektura všude kolem je dost valašská. A v určitých oblastech se prý dodnes mluví arumunsky. Tak jsme si myslel, že Rumuni mají k této oblasti blízko i teď, ale ženská tvrdila, že je tu jediná Rumunka široko daleko. Jinak nás taky zajímalo, jak tam vypadá zima, a sníh prý tam nemají, jen výjimečně, zato námraza je tam běžná.

ObrazekBylo už po třetí a tedy pěkné vedro, a tak jsme si jeli na chvilku odpočinout s tím, že se pak půjdeme vykoupat na Kolimbifres, které nám doporučil Christo – je to cestou na Papigo skoro na konci stoupání. Nakonec jsme odpočívali déle, než jsme původně plánovali, a tak jsme se na Kolimbifres dostali až když už se slunce sklánělo za obzor; a protože se Kolimbifres nachází mezi skalami, byl už tam dokonce stín. Samo místo bylo víceméně přesně tam, jak nám červenou prupiskou popsal Christo, jen nás trochu zmátlo, že zatáčka, odkud vedla pěšina, byla výstavně upravena, bylo tam miniparkoviště a krásná kamenná zídka, na které byl ovšem jiný nápis, než Kolimbifres (což zase ale bylo pro změnu na mapě). Název si už ale nevzpomínám, neboť jsem si ho nevyfotil. Christo nám místo popsal jako malé bazénky vymleté do skály, ostatně i ono Kolimbifres znamená něco jako „Plaváčky“. Popis Christa byl velmi výstižný, vypadalo to skutečně jako kaskády menších a větších kamenných van, ta poslední byla největší a pro rekreační účely byla zespoda opatřena i hrází se stavidlem. Bylo to tam moc hezké, dokonce se tam ještě pár lidí koupalo, ale na nás už bylo moc pozdě – bylo něco před sedmou.

A tak jsme se vydali ještě kousek dál, dojeli jsme do Papiga a pokračovali dál do Mikro Papiga. O této vesnici jsem se na netu dočetl, že je nejautentičtější ze všech vesnic v Zagori a i fotky, které jsem viděl, ukazovaly skutečně na velmi tradiční dědinu. Hned začátek vesnice nás v této představě utvrdil – potkali jsme starou jajulu, která pásla kozy hned vedle nablýskaného „agrotika“ značky Lexus. Strašně se mi ten kontrast líbil, tak jsem si ji cvaknul a ona hned na to: „jo, fotíš si mě, jo?“. Tak jí vysvětluju, že se mi líbí ten kontrast tradice a moderny, jak se tak opírá o to značkové auto a ona na ta udiveně „jo to je drahé auto, jo?“. Bylo zajímavé vidět, jak je to pro ni jen nějaká další plechovka, na kterou se dá naložit koza nebo něco jiného a dojet s tím dolů do města…

ObrazekNicméně Mikro Papigo samo už vesnici z padesátých let (tak některé ty fotky působily) rozhodně nepřipomínalo. Vše bylo naprosto nádherně upravenou, drtivá většina budov byla precizně zrekonstruována v původním stylu, všechno vč. střech bylo zásadně z místního kamene. Já jsem nejvíce ulítával na těch jejich branách; řekl bych, že zrovna tohle je valašské hodně. Po cestě jsme dvakrát potkali místního chlapíka; podruhé jsme ho potkali u něho doma, protože tam zrovna odbýval slípky. Tak jsme se s ním dali řeči a zjistili, že tady taky pronajímá pokoje, ale kromě toho má ještě nějakou jinou práci. A na závěr jsme od něho dostali dar. „Jíte vajíčka?“, zeptal se. Když jsme kladně odpověděli, dostala od něho malá jedno vajíčko právě vytažené zpod kury. Ten dar mě velmi pobavil, současně to bylo ale takové mile bezprostřední.

Uvažovali jsme, že bysme si zašli tady někam sednout, dokonce se jedna z taveren nacházela na seznamu asi 3 doporučených míst v Zagori (Christova doporučení), ale měli jsme toho už dneska celkem dost, a tak jsme si plni pozitivních dojmů z Papiga jeli uvařit vajíčko k Afroditě.

To by asi byl konec každodenních zážitků, nicméně jedno povyražení jsme ještě absolvovali. Někdy kolem jedné, ne-li druhé v noci, nás probudil strašný řev venku – dětský. Když to trvalo nějakou chvíli, došlo nám, v čem je problém – je pátek a kousek od nás je velká taverna, tedy zejm. to posezení venku bylo hodně velké. A zatímco rodiče (asi) seděli v taverně, jejich ratolesti lítaly kolem a dělaly řev, že se nedalo spát. Naše znalosti Řecka jsou ale natolik dostatečné, že jsme moc dobře věděli, že s tímhle se rozhodně nic dělat nedá…

 

Náhledy fotografií ze složky kaňon Vikos

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA