Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. 10. 2009

Úterý 14.7.2008 – úterý 21.7.2009 – pohoda mořského tábořiště

První den na pláži začal nádherným počasím a nikdo z nás nepochybuje, že to tak bude po celý následující měsíc. Zjišťuju, že ranní plavní hned po probuzení asi není jen naše středoevropská úchylka, ale že ji praktikují i (minimálně někteří) Řekové. Moc příjemná ranní činnost!

ObrazekHned v průběhu dne si připomínáme, že i letos budeme hrát škatule-škatule, ovšem hlavním motivem našeho pohybu bude honba za stínem. Speciálně manželka to velice prožívala a již brzy si začala tradičně „stěžovat“ na „zesti“ (horko).

V místě našeho hnízdiště se stín udržoval relativně dlouho, tak do 10 (spali jsme tradičně tak do 8, to nás budila malá), pak zaléval i poslední zbytky pláže, přes den byl pak k mání pouze v lese (ještě, že tady byl) a odpoledne začal první stín vznikat u skály na západě. Celý den se pak vždy nesl v duchu přesouvání východ – les – západ. Moc nevím, co bychom dělali, kdyby byla pláž otočená na jih (tato směřuje spíše na sever).  

Téměř každý den se tradičně vydáváme večer buď do Olimpiady nebo do Stavrosu. Když jede Nikos vedle do kempu, jedeme s malou s ním. Jednou jsme takhle jeli pro autobaterku (napájel z ní notebook) a výborně jsme podiskutovali o výhodách táboření v přírodě:

-         No mají to v tom kempu fajn, že tu mají vodu a elektriku, ale než poslouchat ten hučící motorgenerátor, tak to bych byl raději bez vody a bez elektriky

-         Moje řeč!

-         A ty úsporné žárovky!

-         Hnus!

-         Večer plno světla, ani hvězdy nejde pořádně vidět…

-         Přesně tak!

-         Stejně jsou to všechno ďáblovy vynálezy, tyhlety technologie. Podrž mi ten laptop, musím ho pořádně zabalit, ať se mi do něho na lodi nedostane voda. Stejně, je to paráda, když takhle jedeme na lodi bez motoru jen na plachty, to ticho na moři a do toho si pustíme fajn muziku…

 

Inu, máme ještě co dohánět. Před časem jsem slyšel názor, že když se člověk sladí s přírodou, tak nakonec stejně zjistí, že nejlepší je bydlení v jeskyni tak, jak to praktikovali dříve. Nejdříve jsem měl z té představy hrůzu, ale postupem času mi připadá stále atraktivnější. Pravda, v našich zeměpisných šířkách podstatně hůře, než v Řecku… Předpokládám, že manželka by v jeskyni vyžadovala minimálně poličky na oblečení a před vchodem rohožku, aby se písek nenosil dovnitř.

Ve středu ráno začal Niko se Sandrou balit a ještě než odjeli, probrali jsme i to, kam se chystáme my. Když slyšel Aoos-Vikos, viditelně ožil. Mimochodem, když jsme později komukoli řekli, že pojedeme/byli jsme v NP Aoos-Vikos, byla reakce vždy téměř 100% stejná: vyvrácení očí v sloup, současné sprásknutí rukama a výdech se slovy „ach, tam je krásně!“. Myslím, že Sandra byla první, kdo nám tuto reakci předvedl jako první.

Ukázalo se, že Nikos tuto oblast velice dobře zná, neb jest horolezcem a horolezci mají tamní skály tuze rádi. Takže neváhal, a jako správný daskalos (učitel – což bylo i jeho povolání) se chopil papíru a červené propisovačky a začal nám kreslit zevrubnou mapku oblasti s místy, která bychom měli vidět. Tyto informace nám za týden přišly velmi vhod a díky nim jsme nakonec jeli do Epiru v zásadě na jistotu. Pravda, některé rady nám později i lehce zkomplikovaly život. Asi nejvíce mě zaujalo následující:

 

Sandra: Voïdomatis je nádherně modrý, pokud to dokážete, dá se tam i vykoupat.

Já: a jaký je tam problém s koupáním?

Sandra: ta voda je strašně studená.

Já: pche, my jsme se koupali ve vodopádech na Samothraki!

Sandra: ale Voïdomatis je mnohem studenější!

Já: ale my jsme se tam koupali v září!

Sandra: oproti Voïdomatisu je to pořád nic, ten je fakt HROZNĚ studený!

 

ObrazekMoc jsem jí nevěřil, ale ještě jsem si na ni později vzpomněl… Nakonec jsme si s Nikem vyměnili kontakty a pozvali ho do Česka (švagr je taky horolezec), kde už u nějakých známých v zimě byli a moc se jim tam líbilo. Nicméně, když Nikos zjistil, že nebydlíme přímo ve skalách a že ani v bezprostředním dosahu našeho bydliště se nenachází žádný lezecký terén, lehce ochladl. Kromě toho, Sandra má nějakou chatu někde v horách severně od Parnasu a exmanžela na Chaosu, takže o zajímavé výlety mají postaráno.

V sobotu jsme byli pozváni na oběd k rodičům malé Vasiliki (se kterou se malá začala dost kamarádit). Dozvěděli jsme se plno zajímavých informací, např.:

-         každá žena, která není obarvena na blond je ostatním ženám pro smích (mamka Vasiliki je totiž kadeřnice, tak to musí vědět). Ta tuto věc jsem si dal schválně pozor, a je fakt, že např. v televizi byly VŠECHNY Řekyně „blond“ (a světe div se, v turecké TV to vypadalo úplně stejně!). Kristini naproti tomu tvrdí, že odbarvit Řekyni není taková sranda jako u nás, že se to musí dělat na několikrát (Mario je kadeřník a ona mu často pomáhá, tak to ví), a že si myslí, že se jim ten peroxid při opakované aplikaci skrze pokožku vpíjí do mozku a jsou z toho úplně blbé. Tento neotřelý pohled na věc nás zarazil a zaujal a kupodivu jsme si říkali, že by na tom něco mohlo být…

-         naučil jsem se nová slovíčka související s rybařením (na oběd byly čerstvě nachytané rybky), z nichž si ovšem dodnes pamatuju jenom „betoňa“, což by měl být háček, nikoli však udice.

-         My jsme jim taky přednesli perličky ze života v podbeskydí a když jim manželka ukázala, že u nás roste tákhle vysoká tráva, málem spadli z kempinkových židliček.

-         Mimochodem, naši neposednost vůbec nechápali a při každé příležitosti se ptali, kam pořád chodíme a jezdíme, že oni se za těch x týdnů, co tam jsou, maximálně přesouvají z jedné židličky na druhou nebo jdou pár kroků k moři…

 

Jinak jsem měl zajímavý zvířátkový den, kdy mi nejdříve zapózovala krásná zelená ještěrka, a pak na mě při návštěvě u Zetora nejdříve dobrovolně usednul krásný velký koník (barvy taktéž zelené) a později po obědě u rodičů Vasiliki na mě pro změnu usednul motýl, který se nejdříve nechal ochotně fotografovat a poté se přesednul na pivo, které svým dlouhým sosákem řádně okoštoval. O strašlivých muchach se raději ani nezmiňuju!

Paralelně s těmito aktivitami jsme už od pátku se Sylvou domlouvali, kdy a kde se potkáme, ovšem z původní verze, že dojedou za náma k moři sešlo, protože se jim pokazilo auto. Tak to chvilku vypadalo na nulovou variantu, ale nakonec jsem nabídnul, že pro ně v neděli dojedem, zavezem se k moři a večer je zas zavezem domů. Trávit víkend nebo jen neděli v Serres jsem po loňské trestné výpravě opravdu nechtěl!

A tak jsme v neděli dopoledne dorazili do Vamvakoussy, kde ovšem nebyl pochopitelně nikdo nachystaný, ba co víc, Sylva začala ihned testovat, jestli bysme nechtěli zůstat u nich… že Christo večer odjíždí pracovně do Athén a je to všechno tak narychlo… Prostě řecká klasika. Takže to nakonec dopadlo přesně tak, jak jsem nechtěl a ke všemu bylo vedro jak sviňa – u moře příjemné a vítané, na terase 60 km od moře už pak podstatně méně.

ObrazekNakonec vše dopadlo tak, že jsme si půjčili na dva dny malou Konstantinu a jeli večer zpátky k moři. Já jsem si postavil menší stan od ségry a přesunul se do dočasného vyhnanství, protože samy spolu ty dvě malé ještěrky spát samozřejmě nechtěly – jakkoli se na to zprvu těšily. Erotickým hrátkám s manželkou tímto pro tuto chvíli definitivně odzvonilo.

V úterý jsme se pomalu začali balit – jsem rád, že jsme tady vydrželi tak dlouho, protože manželka sem původně chvilkama ani moc nechtěla jet – nakonec se ani jí odsud moc nechtělo.

Už Zetor nám „nabídnul“, že až pojedeme pryč, mohl by nám věci loďkou zase někdo odvézt – on sám tu prý bude mít za rok loď taky. Nakonec jsme požádali o odvoz otce Vasiliki. Ale protože manželka na mně nedala, otravovali jsme ho příliš brzy, tj. před koncem siesty. Nakonec jsme se se všemi rozloučili s tím, že se snad za rok zase uvidíme.

Při skládání věcí do auta mě čekalo nepříjemné překvapení – asi v reakci na to, jak jsem si pochvaloval, že mám skoro všechny věci čisté, rozhodl se pomerančový džus, že mi ukáže, kdo zde kontroluje situaci, a v součinnosti se sluncem vybuchnul v kufru přesně na mojí tašce s oblečením tak, že mi všechny mé čisté věci hygienicky naprosto znehodnotil.

Takže když jsme k večeru dojeli do Vamvakoussy, kde již měla Sylva navařeno plno jídla, začali jsme ihned plnit pračku. Má žena, dnes již vyléčený pračkový maniak, si samozřejmě přihřála svou polívčičku, a do pračky přidala i své věci, které by snesly další měsíc nošení. Pračka s tím problém neměla, jediný problém byl v tom, že už předem nás Sylva informovala, že díky relativně vysoké vzdušné vlhkosti způsobené nedalekou řekou Strimonas, nám prádlo do rána rozhodně neuschne!

 

Náhledy fotografií ze složky Stratoniki

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

-> Tak tu sedím a stýská se mi po ŘECKU

(PAN_VIGO, 7. 3. 2011 23:43)

Taky děkuji :o)

Tak tu sedím a stýská se mi po ŘECKU

(Martina Blažena Boháčová, 26. 2. 2011 5:57)

Hezky jsem si početla. Děkuji

ávrio

(Vigo, 27. 11. 2009 21:28)

Už je ávrio? Už mám pokračování!

Vikos

(Aša, 24. 11. 2009 18:24)

Aha ávrio :-)) to známe, taky to občas používám jako výmluvu a potom se divím kolik času uběhlo :-)) Ávrio je dobrá výmluva, tak ať se ti vede :-))

-> Vikos

(Vigo, 24. 11. 2009 11:13)

No jo, už jsem asi 3x začal, ale nikdy jsem nedopsal ani tu první větu...
Ávrio!
:o)

Vikos

(Aša, 24. 11. 2009 7:33)

Ahoj Vigo :-) není už čas zase něco napsat. Třeba slibovaný kaňon Vikos. Nevíš, že na to čekáme :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA